Před necelou půlhodinou jsem přijela domů a v souladu s rutinou vytvořenou posledními dny jsem jako první chvátala k televiznímu ovladači. Stanice BBC právě vysílala záběry z Gazy a nebylo třeba přelaďovat. Reportáže neoznamovaly nic, co bych nevěděla. A proto jsem si začala připravovat něco k večeři a na půl ucha poslouchala televizi.
Ve chvíli, kdy se slova v přímém přenosu ujal mluvčí izraelského premiéra Mark Regev, jsem přestala se vším, co jsem dělala, a jenom poslouchala. Ještě než domluvil, vztek mnou doslova cloumal. Podával totiž vyjádření k incidentu, který se udál dnes odpoledne v naší OSN škole v Džabálii, která leží na severu země.
Ze školy OSN nikdo rakety neodpaloval
Izraelské dělostřelectvo na školu přímo zaútočilo a na místě zemřelo třicet lidí, spousta dalších byla těžce raněná. Tahle škola byla spolu s několika dalšími objekty OSN poskytnuta, za našeho plného vědomí, k azylu pro lidi, jejichž domy byly zničeny, a ti se teď nemají kam schovat. Jen tak pro informaci uvádím, že podle našich oficiálních zjištění bylo ke včerejší 19:00 hodině takovýchto lidí 115 tisíc.
AKTUÁLNÍ VÝVOJ V GAZEHlavní článek ke konfliktu na Blízkém východě |
Regev tvrdil, že právě z této školy se odpalovaly rakety směrem na Izrael. Chci, abyste všichni pochopili, že něco podobného je nesmysl neznající hranici. Lidé v Gaze, zejména ti, kterým už nezbylo skutečně nic jiného než vyhledat přístřešek v našich školách nebo skladištích a vyčkávat na rozhodnutí osudu, by kohokoliv, kdo by se k nim s nějakou raketou byť přiblížil, zabili holýma rukama.
Jim už nejde o žádné majetky, oni už chrání pouze vlastní životy. OSN jim skýtalo poslední útočiště, o kterém se domnívali, že zůstane ušetřeno přímým útokům. Obávám se, že tuto jistotu už v téhle chvíli nikdo nemá. Takže se odvažuji tvrdit, že ono prohlášení že strany Izraele je záměrná lež a že jejich akce jsou v tuhle chvíli vražděním a záměrnou likvidací Palestinců v Gaze.
A co je pro mě dvojnásob zarážející, je mlčení. Mlčení s otřesnými následky. Mlčení ze strany arabských zemí, mlčení ze strany Rady Bezpečnosti OSN, mlčení ze strany Spojených států, mlčení ze strany Evropské unie.
Českou republiku by mělo být v tuhle chvíli alespoň slyšet
Česká republika, předsednická země Evropské unie, když už nezmůže v rámci tohoto společenství téměř nic, měla by být v tuhle chvíli alespoň slyšet. Nic víc se od ní ani nechce. Ale ona mlčí, i přesto, že je zaplavena krvavými obrázky těl mrtvých dětí, zoufalstvím jejich rodičů a ubohostí celé situace, ze které pro všechny ty, uvězněné v pásmu Gazy, není úniku.
Nikdo po nás nepožaduje, abychom zaujímali postoje k organizaci Hamas, která bezpochyby nese obrovský díl zodpovědnosti za masakry, které se odehrávají, ani abychom soudili požadavky Židů na cokoli tady na Blízkém východě. Jediné, co je v tuto chvíli třeba, je ukončit válku, která už jedenáctým dnem běsní v nejhustěji zalidněném území naší planety a bere životy tolika nevinným.
DENÍK ČEŠKY V GAZE - PŘEDCHOZÍ ČLÁNKY |
Česká republika se řadí mezi vyspělé země s vysokou mírou respektu k lidskému životu a lidské důstojnosti.
Respektujeme presumpci neviny - nikdo není potrestán, aniž by se nejdříve prošetřilo, jestli spáchal to, z čeho je obviněný. Zrušili jsme trest smrti - ani pachatel nejpodlejší šokující vraždy nepřijde za svůj trestný čin o život. Považujeme za trestný čin neposkytnutí první pomoci - pokud jako řidiči na silnici ujedeme z místa, kde byl někdo zraněný a ohrožený na životě, poneseme si svůj díl zodpovědnosti.
Tak jak je možné, že naší nejvyšší političtí představitelé nedokáží před celým světem alespoň verbálně odsoudit masakry, které se odehrávají před branami unie, jejímiž jsme sami členy? Jaký zločin spáchali ti, kteří denně umírají, že jsou trestáni takovýmto brutálním způsobem?
Proč nedokážeme vyslovit důrazný nesouhlas nad tím, že někdo si vzal takové právo rozhodovat o tolika nevinných lidských životech? Proč neposkytujeme pomoc, když v přímém přenosu vidíme smrt, utrpení, zoufalost a nespravedlnost?
Jak bychom se cítili my sami, ve chvílích kdybychom v nelidských podmínkách nevěděli, která minuta bude tou poslední? Když by nám umíraly mámy a tátové, sourozenci, kamarádi a známí kvůli konfliktu, který se nás v podstatě ani netýká, a celý svět by kolem obcházel jen tak po špičkách a přihlížel a vyčkával a přihlížel a vyčkával?
