Den Jeruzaléma má být připomínkou dobytí jeruzalémského Starého města a Východního Jeruzaléma izraelskou armádou z rukou Jordánska v červnu roku 1967. Hlavně nábožensky sionistická komunita interpretuje vojenskou akci jako „zázrak boží“, a proto se akce účastní hlavně náboženští sionisté. Pro jeruzalémské Palestince byl však stejný den počátkem nekončící vojenské okupace.
Náboženský sionismus se zrodil hlavně z teologie rabína Kúka (1865-1935), ale nikoliv jako nesnášenlivá a protiarabská ideologie. Jádrem tohoto konceptu je idea, že sekulární ideologie sionismu a židovské náboženství nemusí být v rozporu, což právě náboženský sionismus odlišuje od ultraortodoxního judaismu. Náboženský sionismus tak zpočátku nebyl v konfliktu s Araby, ale přemosťoval spíše napětí uvnitř židovské společnosti. Toto umírněné křídlo náboženského sionismu stále existuje.
Po šestidenní válce v roce 1967 však začalo v hnutí posilovat i jiné křídlo, které teologickými pojmy obhajovalo okupaci. Sílil vliv různých nenávistných rabínů, jako byl Meir Kahane nebo Moše Levinger, a mesianistů, přičemž se tento proud výrazně projevil zvláště v izraelských osadách, kde posiloval protipalestinskou agresivitu.
 |
Dlouhou dobu byli tito radikálové na okraji politiky a společnosti, avšak poslední Netanjahuova vláda je vyzvedla do výšin izraelské politiky. Extremisté typu osadnických politiků jako Ben Gvir a Smotrič, kteří se netají inspirací „kahanismem“ a kteří byli do té doby pod dohledem Šin Bet, se najednou stali ministry vnitřní izraelské bezpečnosti či financí.
„Den Jeruzaléma“ není nijak zásadně slaven mimo Jeruzalém, avšak naopak do něj se tento den sjedou autobusy náboženští sionisté, velmi často právě z izraelských osad na okupovaných územích. Velká část z nich jsou ještě nezletilí mládežníci, kteří – hlavně kluci – provokují a vyvolávají úmyslné konflikty s jeruzalémskými Palestinci, ale agresivní jsou i vůči novinářům a izraelským aktivistům.
Rituálem této omladiny je pochod – či někdy až běh – od Damašské brány (de facto centrum arabského Jeruzaléma) arabskými čtvrtěmi Starého města ke Zdi nářků za provolávání hesel jako „Smrt Arabům“, „Ať vaše vesnice shoří“, „Srovnat Gazu se zemí“...
V historii nebyl svátek vždy tak nesnášenlivý, jako ten letošní, který byl dle komentátorů, kteří akci pravidelně sledují, zatím nejagresivnější vůbec. Roli hraje aktuální politická situace a velká politická moc nejextrémnějšího křídla náboženského sionismu.
Ben Gvir i Smotrič se i přímo letos pochodu také zúčastnili (ale já je nepotkal) a rozdmýchávali nenávistné vášně. Co mě na celém pochodu zaráželo nejvíc, je, že nejagresivnějšími účastníky byli právě naspeedovaní agresivní mladíci, často ještě nedospělí – hlavně právě u zmiňované Damašské brány. U bran jiných měla oslava mnohem více pokojný průběh v duchu jakési „rodinné nacionalistické veselky“ s až extatickým korzováním a máváním izraelskými vlajkami.
Pokud bude u moci Ben Gvir a jemu podobní, lze očekávat, že až tato generace dospěje, bude v ní nenávist nadále přiživována. Pokud Izraelci nepošlou tyto strany a politiky opět na politickou periferii, bude izraelská politika a společnost (a s ní i Palestinci) ještě v daleko větších problémech, než je tomu nyní.
