Psal se červen 1957 a David Ben Gurion byl stále na vrcholu politické moci. Před dvěma lety se po krátké pauze vrátil do politiky, opět se vyšvihl do pozice premiéra a během suezské krize zuřícím Arabům demonstroval vojenskou sílu Izraele. Ale takový kousek by od otce zakladatele nikdo nečekal.
Byla kolem toho spousta tajností. Izraelští novináři od kanceláře ministerského předsedy dostali pokyn, aby se v šest ráno dostavili na pláž, hlavně nesměli zapomenout na foťáky. Drobný státník (měřil jen 152 centimetrů) dorazil v černých plavkách, položil hlavu do písku a před zraky konsternovaných novinářů provedl stoj na hlavě.
 |
Historický okamžik zvěčnil Paul Goldman, rodák z Budapešti, který bolestivý zrod židovského státu dokumentoval od čtyřicátých let. Právě jemu se premiéra podařilo zachytit z ideální vzdálenosti, autenticitu jeho záběru dodává vyděšený osobní strážce David Bashari přihlížející v pozadí.
„Pokud by to Goldman fotil příliš zblízka, riskoval by, že by premiéra mohl podráždit, nebo by ho vykreslil až moc lichotivě, jako ikonu mužnosti a síly. O něco takového usilují propagandisté, ale novináři se tomu snaží vyhnout. Pokud by naopak byl příliš daleko, kouzlo skotačícího staršího státníka se ztratí. Goldman trefil přesně tu správnou vzdálenost,“ konstatuje portál Jewish Book Council.
Feldenkraisova metoda
Proč se vlastně zakladatel státu Izrael stavěl na hlavu? Ben Gurion trpěl silnou, chronickou bolestí bederní páteře, známou jako lumbago. Trápila ho léta a už od svých pětašedesáti let se na veřejnosti objevoval o holi.
Lékaři mu nabízeli konvenční metody léčby, ale ty nepřinášely trvalou úlevu. Když ho bolesti před suezskou krizí v roce 1956 opět ochromily, byl mu doporučen muž s neformálním lékařským vzděláním a velmi neortodoxními metodami. Jmenoval se Moshe Feldenkrais.
Feldenkrais byl sám fascinující osobnost – vyrůstal v dnešním Bělorusku, po první světové válce sám pěšky došel do Palestiny, kde se živil jako kartograf. Věnoval se ju-jitsu, v judu získal černý pás, na pařížské Sorbonně získal doktorát ze strojního inženýrství a po začátku druhé světové pomohl britskému námořnictvu zdokonalit sonar.
Pro náš příběh je klíčové, že vyvinul vlastní metodu fyzioterapie zaměřenou na propojení těla a mysli. Při automobilové nehodě si obnovil staré zranění kolena z fotbalu a hrozilo, že už nikdy nebude chodit. Lékaři mu nabídli riskantní operaci, on ji ale odmítl. Věřil, že alternativní cestu k uzdravení si najde sám.
Propojil znalosti z bojových umění s poznatky z fyziky, fyziologie, anatomie, psychologie i z pozorování dětského vývoje: jeho žena byla pediatrička. Feldenkreisova metoda (dnes známá jako Awareness Through Movement) vychází z předpokladu, že pomalé, uvědomělé pohyby mohou „přeprogramovat“ nervový systém a zlepšit jak fyzickou funkci, tak psychickou pohodu a sebeuvědomění. Dnes ji praktikují tisíce fyzioterapeutů po celém světě.
Ben Gurionovi lékaři zpočátku měli Feldenkreise za šarlatána. Bolestí zkroušený premiér však souhlasil a terapie mohla začít. Probíhala v naprosté tajnosti a vyžadovala sedmdesát lekcí. Feldenkreis si všiml, že mocný pacient sice navenek působí jako silný muž, cítil z něj však vnitřně slabého a bezmocného člověka. Navrhl, aby se k transformaci svého sebeobrazu naučil něco, co nikdy předtím nedokázal – postavit se na hlavu.
Ben Gurionovi se to nakonec po dvou letech cvičení skutečně povedlo. Fotografie se stala symbolem mladého židovského státu, ale také Ben Gurionovy tvrdohlavosti. Stojka před objektivy byla ostatně promyšlené mediální gesto. Stárnoucí politik celému světu ukázal svou sílu a vitalitu a rázem umlčel všechny kritiky a pochybovače.
Sochu připomínající jeho slavný kousek dnes najdeme na telavivské pláži Frishman. Město ji nechalo postavit před deseti lety a zajímavostí je, že stojí jen kousek od památníku potopení lodi Altalena. Ben Gurion nechal plavidlo převážející zbraně pro sionistickou skupinu Irgun poslat ke dnu v roce 1948, kdy se radikály snažil dostat pod kontrolu. Aféra je dodnes vnímána jako bolestná rána izraelské historie a vyvolává diskuse o Ben Gurionových tvrdých metodách.
Otec zakladatel
Byl to ale právě nekompromisní přístup, díky němuž Ben Gurion židovský stát před sedmasedmdesáti lety dovedl k vyhlášení nezávislosti. Do Britského mandátu Palestina emigroval už jako dvacetiletý mladík z polského Płońsku a rychle se stal klíčovou postavou dělnického křídla sionistického hnutí.
Věřil, že budoucí židovský stát musí být postaven na práci a měl by být vedený proletariátem. Vedl odborový svaz, založil významnou politickou stranu Mapaj, jeho vliv rostl a nakonec se stal předsedou Židovské agentury, kterou Britové považovali za neoficiální židovskou vládu v Palestině.
Byl to on, kdo 14. května 1948 formálně vyhlásil Stát Izrael a stal se jeho prvním předsedou vlády a ministrem obrany. Sjednotil různé židovské milice do Izraelských obranných sil, zavedl brannou povinnost a mladý stát vedl během války za nezávislost. Byl to vizionář, ale také tvrdý pragmatik, který si svými nekompromisními rozhodnutími nadělal mnohé odpůrce.
Prach bitvy opláchl v Suezu, jeho fotka stvrdila bleskový triumf Izraele |
Zákonem o návratu otevřel dveře občanství každému Židovi bez ohledu na národnost, vyznání nebo zemi původu. Příliv židovských imigrantů z celého světa považoval za zcela zásadní, proto imigraci stanovil jako nejvyšší prioritu. Do Izraele pak přišlo víc než 700 tisíc Židů ze zemí Blízkého východu a severní Afriky.
Přestože byl v popředí politického dění, žil velmi prostě, což se projevilo i jeho pozdějším odchodem do kibucu Sde Boker v Negevské poušti. Tvrdil, že ve vyprahlé pustině na jihu leží budoucnost Izraele. V skromném obydlí v pouštním kibucu také 1. prosince 1973 zemřel. Muž, který ho dokázal postavit na hlavu, ho přežil o jedenáct let.
