Mezi startem družice a vypuštěním prvního člověka uběhly jak v Sovětském svazu, tak ve Spojených státech čtyři roky.
Číňané to zvládli až po 33 letech, přičemž se bez cizí pomoci neobešli.
I to aspoň trochu charakterizuje vypuštění prvního čínského kosmonauta a vědeckotechnickou základnu i průmysl, které za tímto úspěchem stojí.
Důležitá pomoc Sovětů
V padesátých letech, kdy panovaly mezi Moskvou a Pekingem vřelé vztahy, učili sovětští odborníci své čínské kolegy prvním praktickým krůčkům v práci na vývoji raket.
Několik vzorků svých prvních střel jim dokonce dodali. Rovněž tak jim umožnili, aby vyslali desítky mladých mužů studovat na raketovou fakultu Moskevské vysoké školy letecké.
Číňané měli několik málo vynikajících specialistů, především teoretiků, kteří se vrátili z amerických univerzit. Nejvýznačnější byl profesor Süe-sen Čchien, žák předního aerodynamika Theodora von Kármána. Tento někdejší plukovník amerického letectva zkoumal v roce 1945 v Německu ukořistěné rakety V-2 a vyslýchal nacistické konstruktéry, později koncipoval první americké mezikontinentální rakety.
Na rozdíl od SSSR a USA neměla komunistická Čína ani zárodky výzkumných ústavů a průmysl – to všechno musela pracně vybudovat. A v šedesátých letech, kdy mezi Pekingem a Moskvou panovala hluboká roztržka, byla na to Čína sama.
Není to kopie sojuzu, ale není to originál
Teprve po pádu komunismu a rozpadu SSSR, kdy pominuly ideologické přehrady, se začali Číňané v Rusku opět učit. Měli už celou sérii vlastních raket, dokonce za dumpingové ceny vypouštěli pro zahraniční firmy spojové družice.
Tentokrát se proto čínští specialisté zaměřili na přípravu k letu kosmonautů. V Moskvě a v dalších městech navštěvovali raketokosmické podniky a výzkumné ústavy, nakupovali některé aparatury a licence.
"Číňané využili naše zkušenosti, ale naši techniku slepě nekopírovali," řekl nedávno Jurij Grigorjev, zástupce technického ředitele moskevského podniku Energija. V roce 1995 koupila Čína přistávací modul Sojuzu. "Vzali ho jako základ a vytvořili vlastní kabinu, odlišnou od sojuzu," vysvětloval Grigorjev.
Loď Šen-čou uveze až tři lidi. Skládá se stejně jako Sojuz ze dvou základních dílů: z přistávacího modulu, ve kterém sedí kosmonauti během startu a přistání, a z modulu orbitálního, v němž pracují ve vesmíru.
Před návratem se oba díly oddělí, přičemž orbitální sekce Sojuzu postupem času shoří v atmosféře.
Ovšem čínští konstruktéři upravili tento díl tak, aby mohl zůstat na oběžné dráze samostatně i později. Podle Grigorjeva lze čínské orbitální moduly považovat za předchůdce kosmické stanice.
Předpokládá se totiž, že spojením několika z nich by taková stanice mohla vzniknout. Čína totiž nepočítá s tím, že by se připojila k nynějšímu budování Mezinárodní kosmické stanice.
V listopadu 1966 nastoupili základní roční přípravu ke startu ve výcvikovém středisku kosmonautů ve Hvězdném Městečku u Moskvy dva čínští piloti. Ti se potom stali instruktory pro dvanáct vybraných kandidátů v centru poblíž Pekingu. Přitom se spekulovalo o tom, že by mohl letět právě jeden z nich.
Výzvědné lety Šen-čou
Kromě družic pro potřeby národního hospodářství staví všechny státy, které mají raketokosmickou kapacitu, rovněž družice vojenské, o nichž se mnoho nemluví.
První špionážní družici, určenou k fotografování cizího území, vypustila Čína v roce 1975. Přitom používala stejnou metodu jako na počátku Sověti – vzhledem k tomu, že neměla techniku pro rádiový přenos snímků, musela část družice s tímto nákladem vždy po určité době přistát. Teprve asi po deseti letech vyvinula prostředky k přenosu těchto záběrů.
Od roku 1999 vypustili čínští odborníci čtyři bezpilotní lodi Šen-čou. To je běžné – než odstartují v novém plavidle kosmonauti, musí se několikrát před tím vyzkoušet v automatické verzi. Ovšem nové bylo to, že po oddělení výsadkového modulu kroužila orbitální sekce této lodi okolo Země ještě asi tři čtvrtě roku.
Jak nedávno upozornily zpravodajské zdroje, všechny nesly špionážní aparatury. První dvě chytaly cizí rádiové signály, zvláště pak ozbrojených sil ruských a amerických – dělaly tedy elektronickou rozvědku.
Další dva moduly byly navíc vybaveny dvojicemi kamer na snímání zemského povrchu, přičemž Čang Chuang (anglicky: Zhang Houying) z Čínské akademie věd přiznal, že na jejich snímcích byly zřetelné objekty o velikosti 1,6 metru. Tento odborník rovněž tvrdil, že Šen-čou 5 bude vybaven přístroje s ještě vyšší rozlišovací schopností.
