Celý svět dnes kvůli koronaviru ukazuje prstem na Čínu. Co o povaze a fungování čínského režimu pandemie prozradila?
Covid-19 znovu odhalil limity v chování čínské byrokracie na stupních město – provincie – centrum. Čína utrpěla následkem epidemie těžkou újmu mezinárodní prestiže, selhání některých důležitých států globálního Západu to však pomohlo zaretušovat.
Rudolf Fürst Působí jako vedoucí Centra vztahů EU-Asie na Ústavu mezinárodních vztahů. Specializuje se na oblast Dálného východu, moderní dějiny Číny a česko-čínské vztahy. Autor či spoluautor publikací: Mobilizing Overseas Chinese to Back Up Chinese Diplomacy: The Case of President Hu Jintao’s Visit in Slovakia in 2009 Czech and Slovak Relations with China: Contenders for China´s Favour China’s Comeback in Former Eastern Europe: No Longer Comrades, Not Yet Strategic Partners Česko-čínské vztahy po roce 1989 |
Mezinárodní politizace pandemie je naneštěstí neodvratná, upozaďuje tragické momenty a schopnost Číny napravit, co v dostatečném čase původně na počátku epidemie nezvládala. Mediální přestřelky a vzájemné výměny dezinformací jsou nešťastné a přispívají k dalšímu vyhrocení vztahů USA a Číny.
Epidemie koronaviru odhalila slabiny čínského zdravotnického systému i politického systému vůbec, ale také jeho velké možnosti v alokaci materiálních a organizačních kapacit, které jsou obtížně přenositelné do nečínského prostředí.
V Pekingu se nyní nákaza rozhořela nanovo. Jak vážný problém to pro čínskou vládu je?
Epidemie může v Číně propuknout znovu prakticky kdekoliv a kdykoliv, při míře přelidnění a sociální mobility, jaká v Čínské lidové republice existuje. Navíc při nedostatečné úrovni veřejné hygieny, v prostředí nedostatečného zdravotního a sociálního systému je země velmi zranitelná.
Systém státní propagandy ovšem bude interpretovat situaci nakonec vždy jako úspěch. Nezvládnutá epidemie může zastavit dekády trvající ekonomický růst a přivodit vnitřní sociální a politickou krizi, zvláště kdyby došlo k souběhu dalších negativních faktorů.
Říkáte, že epidemie odhalila slabiny čínského politického systému. Jak byste ho charakterizoval?
Čína představuje zvláštní hybridní systém, který – jako všechny posloupné varianty postdynastického národního státu v Číně – je vystavěn na centralistickém principu a modelu vlády jedné politické strany. Čínská lidová republika je něco mezi moderní velmocí a rozvojovým státem, který prochází překotnou modernizací a proměnou identity.
V čem je Čína ještě stále rozvojovou zemí?
Čína má výtečné výsledky v oblasti úbytku chudoby, v rozvojových indexech UNDP (Rozvojový program OSN, pozn. red.) vykazuje obecně vzestupnou úroveň, podstatně více než například Indie. Relativní vzestup materiální životní úrovně Číny však ještě nepředstavuje komplexnější kvalitu životní úrovně vyspělých států.
V Čínské lidové republice je stále velký kontrast mezi velkoměsty a venkovem, mezi rozvinutými regiony a provinciemi a zaostalým středozápadem a západem. Dostupnost zdravotní péče a vzdělání, ekologická situace, sociální a důchodový systém, úroveň infrastruktury, prostor pro nevládní organizace, nemluvě o dalších výsadách bohatého jihu včetně silnější ochrany práv občanů.
Jak se tento režim proměnil během sedmi let vlády Si Ťin-pchinga?
Peking od jeho nástupu postupně upouští od politického modelu kolektivního vedení, od pokusů o oživení vnitřní debaty a vyvažování mocenských klik cestou řízeného konsensu.
Zahraniční politika ustupovala od předchozího stylu „low profile“ už za jeho předchůdce, prezidenta Chu Ťin-tchaa, a začala prezentovat více ambiciózní a asertivní představu o svém místě ve světě. Čína začala zhruba od přelomu milénia investičně expandovat do zahraničí a objevila možnosti multilateralismu, který do té doby nepovažovala za prioritu.
Domácí poměry se utužily, přitvrdila cenzura a dohled nad veřejným komunikačním prostorem. Zdá se, že obavy o vnitřní úpadek státní autority v důsledku ekonomické transformace mají širokou podporu ve straně. Silný vůdce byl žádán.
Čína na jednu stranu ekonomicky a politicky navenek expanduje, uvnitř se ale chová jako ohrožená entita. Tento paradoxní stav naznačuje, že Čínská lidová republika si není jistá svou identitou i pozicí ve světě a že na úlohu globálního lídra není ještě dostatečně připravena.
Návštěva Tchaj-wanu na vysoké politické úrovni je nepatřičná a neodůvodněná. Havel jel na Tchaj-wan po skončení svého funkčního období jako soukromá osoba.
Značnou měrou je proměna společnosti a politického systému ovlivněna technologickými inovacemi a zejména potenciálem informačních technologií. Čína je ukázkou demonstrace jejich výhod i rizik a neurotizace státu ve vztahu k vlastnímu obyvatelstvu.
Říkáte, že Čína si stále není jistá svou identitou. Zkusil byste ji charakterizovat? A jaké představy o čínské identitě má režim?
Číňané jsou rozpolcení mezi konzervativní tradicí a modernitou. Mezi způsobem života na venkově, s jazykovou a kulturní bariérou, bez dostatečných informací o mezinárodním prostředí, a na druhé straně hektickou existencí v přelidněných a odcizených velkoměstech.
Jsou vtahování do očekávaných rolí na mezinárodní úrovni, kde nemají ještě zkušenosti, často i vzdělání a mnohdy se cítí nevítaní a stigmatizovaní. Omezuje je také vliv domácí politické kultury, která stanoví striktní postupy, které jsou v cizích zemích nevhodné.
13. června 2020 |
Koronavirus
Sledovat další díly na iDNES.tvČíňané jsou většinou nadaní a komunikativní, jejich větší zapojení do mezinárodního života je ale zatím ještě brzděno nánosem nedostatečné znalosti a vzájemné nedůvěry. A samozřejmě také rozdílným přístupem k hodnotám.
Režim prosazuje konzervativní mediální mainstream, ve kterém zdůrazňuje nutnost domácí autority, varuje obyvatelstvo před nepřátelskými záměry okolního světa a tlumí domácí kritiku. Domácí narativ udržuje linii „my a oni“, kde ti druzí o Číně málo vědí a málo chápou, na většinu národa toto stále funguje. Obdobné konstrukce domácích stereotypů nejsou ovšem jen doménou Asie.
Koronavirus pohled zbytku světa na Čínu drasticky zhoršil. Jak je to v ní vnímáno?
Čína postrádá mezinárodní soft power a propuknutí epidemie bylo dalším ne příliš dobře zvládnutým testem tohoto hendikepu, zvláště v počátečním období epidemie, kdy mezi vnitřními aktéry (městská správa ve Wu-chanu, provinční úrovní Chu-pej – Peking) zavládla dosud nezmapovaná a nedostatečně analyzovaná neschopnost přijmout patřičná krizová opatření včas.
Nová studená válka je tady. Pandemie vyhrotila soupeření USA a Číny |
Vytváření domácího veřejného narativu a mezinárodní mediální kampaň vystavuje Čínu kritice světových médií v nepříznivé době, kdy se dlouhodoběji přiostřují narativy USA, EU i ostatních asijských spojenců Západu proti Číně.
Snahy Pekingu o razantní rétoriku ve stylu obviňování ze zodpovědnosti za epidemii USA a některé země Evropy fungují před domácím publikem, mimo Čínu ale postavení Pekingu kompromitují. Projevy solidarity a humanitární pomoci Číny vůči zemím světa se pak v globálních médiích interpretují spíše negativně jako cílená propaganda a nic jiného.
Především ve vztazích mezi USA a Čínou se dnes s oblibou hovoří o nové studené válce. Je to skutečně tak zlé?
Náběh ke studené válce už existuje. Důvodů je řada: růst Číny vyvolává obavy už od 90. let, měnící se geopolitická situace se interpretuje rozdílnými způsoby, v USA vždy rezonoval konzervativní názor vycházející z ofenzivního realismu o nevyhnutelnosti konfliktu s Čínou. Toto ovšem není jediný relevantní směr uvažování v USA.
28. května 2020 |
Za prezidenta Trumpa se oficiální politika USA vymezuje značně antičínskou rétorikou, tlakem na ostatní světové aktéry, typicky na EU i střední Evropu k ostrakizaci Číny. Vyhlášení obchodní války Číně a asertivní tažení proti čínským IT gigantům situaci dále eskalují.
Jak vlastně dnes čínský režim hledí na USA a administrativu Donalda Trumpa?
Administrativa Donalda Trumpa udělala z Číny téma, její politika na Dálném východě ale provedla řadu neefektivních a slabých kroků – například odstoupením od multilaterálního formátu Transpacifického partnerství, který byl dlouhodobou prioritou americké diplomacie.
Trump znepokojil tradiční spojence, jako jsou Japonsko a Jižní Korea, zpochybněním bezpečnostní podpory USA, vyprovokoval obchodní válku s Čínou, která má pro průmyslové a obchodní sektory USA nejednoznačné vyhlídky, nedokázal efektivně nastavit protiváhu čínské globální strategie Pásu a stezky, která je postavená na investiční aktivitě a dopravní konektivitě, prosazování vlastní verze volného obchodu s asijskými partnery a pokusech formulovat alternativní hodnotový systém vůči liberálnímu Západu.
V Číně samotné USA ztrácejí respekt už od pozdního Obamy, Trump je vhodným objektem pro domácí politickou propagandu podporující kult personifikovaného strýčka Si. Čínský pohled navenek respektuje Trumpa jako každého amerického prezidenta, ale se silnějším pocitem vlastní převahy než dříve.
Čína během koronakrize přišla s novým bezpečnostním zákonem pro Hongkong. Znamená to skutečně likvidaci hongkongské autonomie, jak tvrdí kritici?
Peking využil situace, kdy se pozornost odvrátila směrem k epidemii a kdy postavení exekutivy v Hongkongu prošlo nejhorší krizí od sjednocení v roce 1997. Protestní hnutí v Hongkongu se zradikalizovalo a správa Hongkongu, ač stupňovala tvrdost v potlačování demonstrací, ztratila respekt v Pekingu i před velkou částí hongkongského obyvatelstva. To ukázala i překvapivě vysoká volební účast a úspěch protipekingských stran v místních volbách v listopadu.
Vláda nás nenávidí. Hongkonžané se bojí čínského teroru, raději odejdou |
Hongkong neztratí svou formální autonomii, protože na tom Peking nemá zájem. Čína ale výrazně posílí monitoring a bezpečnostní kontrolu uvnitř města. Na další demokratizaci Hongkongu můžeme zapomenout, Peking už nedopustí další projevy chaosu.
Nelze popřít, že série demonstrací učinila z Hongkongu město, kde upadá veřejný sektor a kde už není bezpečno, navíc ekonomický propad je evidentní. Hongkong v 50. letech nahradil pozici Šanghaje, kterou dobyli komunisté, nyní se Šanghaj vrací na výsluní jako hlavní čínské finanční centrum.
Pozvolna upadající Hongkong ale bude dále dlouho dožívat jako kosmopolitní alternativa čínských velkoměst, která plní svůj účel enklávy s odlišným celním a daňovým systémem, vlastní měnou, burzou, statutem mezinárodního přístavu a s okleštěným liberálním politickým režimem, který nebude omezovat přístup k internetu do takové míry jako se děje uvnitř Čínské lidové republiky.
Minulý týden došlo k nejhorším potyčkám na indicko-čínské hranici za dlouhá léta. Co se vlastně v těchto odlehlých končinách děje? Jsou oprávněné obavy, že tyto potyčky mohou přerůst ve větší konflikt?
Geopolitické napětí mezi Indií a Čínou je evidentní, nezdá se však momentálně logické, že by obě velmoci měly zájem situaci eskalovat zrovna v teritoriálním sporu takového charakteru. Přeshraniční ozbrojený konflikt má zatím nejasný důvod a průběh, těžko se v této době bez podrobnějších informací dá komentovat.
Netajíte se výhradami k české veřejné debatě, v níž převládá výrazně negativní názor na současnou Čínu. Proč tomu podle vás tak je?
Kritický pohled na Čínu – jako na kohokoliv a cokoliv jiného – je žádoucí a normální. Česká mediální debata se ale dle mého názoru zvrhla ve stereotyp a obsesi a tento trend se ještě dále zesiluje.
Obraz negativní jinakosti Číny považuji za specifický druh diskursu, ve kterém se česká veřejnost ubezpečuje o své identitě a v pozitivních konstrukcích sebe samých. Je určitě dobře, že nás spojuje odpor k útlaku lidí a k abstraktní představě zla. Nevěcné a ideologické stereotypy ovšem strhávají debatu do politického kýče a zatemňují porozumění souvislostem.
Čínské investice se u nás prozatím spíše zvrhly v kabaret, což pro většinu českých médií odstartovalo vítězné tance.
Má zkušenost s Čechy, kteří dlouhodobě žijí v Číně, vyznívá shodně s dojmem, který mám u Evropanů a Američanů, kteří mají obdobnou zkušenost pobytu v Číně coby v jiné kultuře. Čínské poměry hodnotí všichni kriticky, tak jako ve svých vlastních zemích původu. Jejich kritika je vždy něčím konkrétní a vztažená ke zkušenosti, nejen k tomu, co si někde přečetli v novinách.
Jak čeští novináři onen „obraz negativní jinakosti“ Číny vytvářejí?
V českých mainstreamových médiích se vyžaduje určitý vybraný soubor témat, jejich opakování a také defilé osvědčených mluvčích, kteří jsou zárukou razantních názorů. Důraz na názor převažuje nad analýzou, mluvčí, který nemá jasný názor není asi kompetentní. Ideologizace se stala běžnou, například v pohledu na čínské investice jako „bezpečnostní hrozbu“.
Média si vybírají odborné mluvčí podle nejasných kritérií, bez ohledu na skutečnu odbornost a specializaci, která se dá snadno zjistit na internetu. Oblíbená jsou témata, kde se s tématem Číny dají spojit někteří ze stigmatizovaných politiků. Kdo chce v českých médiích na sebe upozornit, musí být nejostřejší jestřáb. Čtenáři si toho jistě povšimli.
Dnes se hodně diskutuje o cestě předsedy Senátu na Tchaj-wan. Jaká podle vás bude reakce čínského režimu a má to vlastně cenu?
Čínská strana dostala další tvrdý zásah, je otázka, jak s touto výzvou naloží a kolik nakupí dalších chyb. Dle mého názoru je návštěva na Tchaj-wanu na vysoké politické úrovni v tomto konkrétním případě nepatřičná a neodůvodněná, prezident Havel jel na Tchaj-wan po skončení svého funkčního období jako soukromá osoba.
11. června 2020 |
Návštěvy parlamentních a senátorských delegací, či na úrovni náměstků ministrů (v některých případech i ministrů, kromě ministra zahraničí) jsou jinak uskutečnitelné a svědčí o úspěšné české politice a výborné pověsti naší země na Tchaj-wanu.
Politizace Tchaj-wanu v našem prostředí je v principu možná, pokud má někdo tuto potřebu; měla by ale vycházet z kompetentní analýzy, relevantní politické vůle, a hlavně musí být podložena konsensem hlavních vládních institucí, zejména ministerstva zahraničí, vlády a také prezidenta. Pokud reagujeme na výhružné pokusy čínské strany překračující běžná diplomatická pravidla, není problém se adekvátním způsobem ohradit.
Říkáte, že čínská strana cestou Miloše Vystrčila na Tchaj-wan dostala další tvrdý zásah. Jak vlastně hodnotíte čínské ekonomické a politické angažmá v Česku v posledních letech?
Myslíte Čínskou lidovou republiku, nebo Tchaj-wan? Tchaj-wan objevil pro své záměry bývalou východní Evropu dříve a projevil více flexibility, s téměř dvacetiletým předstihem před Čínou, jako Japonsko a posléze i Jižní Korea.
ČLR je potenciálně mnohem větší trh, kde Česká republika postupně dokázala vytipovat svou parketu v oborech dopravních prostředků, strojírenství, leteckého průmyslu, finančních služeb, zdravotnictví a designu. To je na poměry postkomunistického státu docela slušný sortiment, dá se na něm stavět, ale potřebujeme čas a nevyhlašovat přitom Číně válku či tak nějak.
Pro Tchaj-wan jsme vhodnou lokací zejména pro gigant Foxconn, který má kromě nás ještě další důležitou pobočku pro evropský trh v Turecku. Tchaj-wan víc potřebuje nás než naopak. Foxconn je výrazně pročínský, jeho majitel a šéf dokonce kandidoval za stranu Kuomintang na prezidenta, ale nakonec svou politickou dráhu odvolal, politické napětí mezi Tchaj-wanem a ČLR se u nás poněkud naivně zamlžuje.
Proměna z drsné diktatury do demokracie udělala pro nás Tchaj-wan sexy a čínské investice se u nás prozatím spíše zvrhly v kabaret, což pro většinu českých médií odstartovalo vítězné tance.
Kde vidíte Čínu za deset dvacet let?
Oscar Wilde se nechal slyšet, že Amerika je jediná země na světě, která z fáze primitivismu skočila rovnou do dekadence, aniž by absolvovala stádium kultury. Čína je v podobně zkratkovitém pohledu zase jedinou zemí, která z éry maoismu přešla rovnou do kyberpunku.
