Restaurátoři v roce 1972 z chrámového komplexu uprchli. Ve zmatku, který následoval, byly všechny písemné záznamy zničeny, píše americký list New York Times.
Po návratu, v roce roce 1995, tak badatelé nenašli nic víc než 300 tisíc těžkých kamenných bloků roztroušených mezi stromy. Věděli ale jedno: největší rébus světa se dá složit.
Když chrám v jedenáctém století vznikl, byla tato pětivrstvá pískovcová pyramida nejpůsobivější stavbou své doby. Skýtala "skutečně ohromující pohled". Tak to alespoň ve třináctém století napsal čínský cestovatel Čou Ta-kuan.
Stejně jako ostatní chrámy v Angkoru pohltila i Baphuon džungle poté, co před pěti sty lety velká říše padla.
Když ho na konci 20. století našli Francouzi, zjistili, že se oproti chrámům v sousedství jako jsou Bayon nebo Angkor Vat nejde zachránit. Byl totiž postaven na špatně odvodněném písečném podkladu a začal se propadat a rozpadat.
Když kvůli bojům archeologové na počátku sedmdesátých let balili kufry, zbyla po nich jen půlka chrámu a kousky z druhé části rozložené na ploše deseti hektarů.
"Dneska z toho zbyla jenom skládačka, která se zdá moc šílená, než aby se ji podařilo dát znova dohromady. Je to taková naše noční můra," říká architekt Pascal Royere, který v Angkoru s dvousetčlenným týmem francouzských odborníků pracuje.
Archeologové musí vyřešit takové problémy jako například co s odpočívajícím Buddhou, který nutně potřebuje restaurovat, a jak naložit s betonovým prstencem, jenž měl stavbu v 60. letech zpevnit, ale nyní už je považován za nevhodnou a zastaralou techniku.
Ovšem všechny se zdají být nicotné ve srovnání se samotnými stavebními bloky chrámu, které po staletích strávených na slunci, monzunových deštích a pod rozpínavými prsty džungle získaly každý trošku jiný tvar. A vzhledem k tomu, že je nebude pojit malta, která by nerovnosti vyrovnala, musí se pro každý blok najít to jediné správné místo, do kterého patří.
"Existuje jenom jedno místo pro každý kámen a jen jediný kámen pro každé volné místo," říká Royere. "To je pravidlo, které musíme dodržet. Může vám to připadat k smíchu, ale pokud nám to tady ujede o deset milimetrů, o dvacet metrů dál už je všechno špatně," dodává.
Při práci mají restaurátoři tři důležitá vodítka.
Prvním je Jacques Dumarcay, francouzský architekt, který pracoval na projektu Baphuon v 60. letech. Mezitím odešel do důchodu, ale jeho vzpomínky jsou pro jeho následovníky neocenitelné.
Druhým vodítkem je téměř tisícovka fotografií chrámu, které se Francouzům podařilo shromáždit. Díky nim například vědí, které části chrámu byly pobořené ještě před tím, než se začalo s jeho rozebíráním a nemusí tedy zbytečně pátrat po kamenech, jež už neexistují.
A třetím je zbývající polovina chrámu, která bude rozebrána a přestavěna, až skončí restaurátorské práce na první půlce. Díky ní má Royereův tým k dispozici náčrtky profilů jednotlivých vrstev chrámu, podle nichž může porovnávat.
Vědci původně zkoušeli využít i počítač a uložit do něj tvary všech kamenných bloků, ale toto řešení se neosvědčilo.
"A tak jsme se museli uchýlit k jednoduššímu řešení, kterým bylo využití obyčejné lidské paměti," říká Royere. Kamenné bloky z rozebrané části chrámu mají asi pět set různých tvarů, ale z týmu restaurátorů se už nikdo nepotřebuje dívat na náčrtky, aby věděl, co vlastně hledá.
A pak už je to stejné, jako když se sestavuje obyčejná papírová skládačka puzzle - několik menších částí se složí dohromady a pak do většího celku, který si počká, až bude ta pravá chvíle připojit ho k pomalu se vylupujícímu chrámu.
"Není to nic pro milovníky vyspělé techniky," dodává Royere. "Stačí, abychom chodili a dívali se, to je všechno. Ale zatím to funguje."
