Je neděle večer a Záhřeb vypadá slavnostněji než kdy předtím. Je deset hodin, ale v ulicích jsou celé rodiny i s malými dětmi. Mnohé už mají v rukou chorvatské a unijní vlajky. "Tohle jsme si nemohli nechat ujít, dnes se píše naše historie, je to stejně důležitá chvíle, jako když jsme vyhlašovali nezávislost," říká asi čtyřicetiletý muž s ženou a malým synem, který si na slavnostní večer oblékl chorvatský fotbalový dres.
Ulice Dolnego Gradu, záhřebské obdoby pražského Nového Města, jsou už kolem desáté plné lidí. Najít místo na nějaké zahrádce, kterých jsou přitom plné ulice, je malý zázrak. Stovky policistů na každém kroku nemilosrdně vrací každé auto, jež by chtělo vjet do zakázané zóny asi dvou kilometrů kolem náměstí bána Jelačiče, takového chorvatského Václaváku, kde je centrum celých oslav.
Popík i poezie
Chorvati neponechali nic náhodě a celý program dva dny po sobě, krok po kroku zkoušeli, v sobotu dokonce i s kanonádou a ohňostrojem. Kolem jedenácté hodiny už začíná být u vchodů na Jelačičovo náměstí těsno. Policisté totiž pečlivě kontrolují každého příchozího a nepouští nikoho, kdo by měl jakýkoli zakázaný předmět, kterým se ukazuje i moje třetinkové pivo.
Balkanista: Chorvatsko mělo pro vstup přísné podmínky |
Vracím se do davu před kontroly, dopíjím a pak už se na náměstí dostanu. Celé je barevně nasvíceno a barvy se každou chvíli mění. Kolem Jelačičovy jezdecké sochy jsou dvě pódia a náměstí uzavírá velké hlediště pro možná až několik set "vipů", mezi nimiž je asi padesát premiérů a prezidentů evropských států, představitelé Evropské unie, místní politici a celebrity.
Někde je i český prezident Miloš Zeman, ale po pravdě řečeno, kamery chorvatské televize přenášené na velkoplošnou obrazovku ho nikdy nezaberou, takže to potvrdit nemohu.
Poslední hodina běží ve svižném rytmu, kdy se střídají vážná a lidová hudba, populární zpěváci a skupiny a mezitím básně chorvatských klasiků. Největší potlesk a tleskání do rytmu mají dva mladíci hrající na čela, kteří si říkají Sulic & Hauser. Skladba Smooth Criminal zní v jejich podání naprosto úchvatně.
Když se blíží půlnoc, hudba utichne a přijde čas na projevy. Šestačtyřicetiletého premiéra Zorana Milanoviče Chorvatům trochu závidím. Mluví spatra, oslavně, ale nepateticky, a má i charizma. Hovoří o závazku Chorvatska být mostem k Evropské unii pro celý region a neopomíjí ani Srbsko, s nímž v devadesátých letech jeho země válčila na život a na smrt. "Ať žijeme, ať žije Chorvatsko, ať žije Chorvatsko v Evropské unii."
Nejlépe chorvatsky umí litevská prezidentka
Pak přichází unijní státníci, kteří se předhánějí, kdo z nich řekne delší část projevu chorvatsky, řečí, která se o půlnoci z neděle na pondělí stává oficiálním jazykem Evropské unie. Do půlnoci vede José Manuel Barroso, ale pak, když se k zemi snese vlajka Evropské unie a symfonický orchestr se sborem přednese Ódu na radost, se ujme slova litevská prezidentka Dalije Grybaukaiteiová, která celou oslavnou řeč vystřihne bravurně v chorvatštině.
Prezidentce nové předsednické země Evropské unie zřejmě pomohla školní ruština, jinak si to nelze vysvětlit. Když navíc předá chorvatskému prezidentovi dres se symbolickou 28 neboli chorvatským pořadovým číslem ve vstupu do Unie, stává se miláčkem davů.
Náměstí ale nadšeně aplauduje každé zmínce o tom, že "Chorvatsko je srdcem Evropy" nebo "byli jste vždy evropskou zemí". Jednou ale propuknou desetitisíce lidí na náměstí v huronský smích. To když kamery zaberou trochu kysele se tvářícího premiéra Černé Hory Mila Dukanoviče. Inu, válka, v níž se na straně Srbů účastnili i Černohorci, zapomenuta úplně není.
Potlesk ale sklidí všichni, dokonce i jako vždy nejvíce nemastný, neslaný evropský prezident Herman Van Rompuy, a to i když Chorvatům připomíná, že členství je také odpovědnost a závazek vytrvat spolu v dobrém i zlém. "Vítám vás v Evropské unii, vaší Unii, Unii teď už naší společné," končí Rompuy a i to stačí na aplaus.
Jestli je členství výhra, to se teprve uvidí
Když se po půl jedné začínají davy rozcházet, nikdo nenadává, že drahý ohňostroj nebyl na náměstí vidět a že celou hodinu a více museli všichni vydržet o hladu a o žízni. "Myslím, že se nám to povedlo. To byl hezký vstup do Unie," říká mladá dívka svému chlapci.
O pár set metrů dál jsou však tisíce jejich vrstevníků, které to vůbec nezajímá a kteří celý večer neopustili oblíbené bary na záhřebské pěší zóně, byť byli od Jelačičova náměstí pár minut pěšky. "Nějaká unie, co má být. Mně je ukradená, já si přišel popovídat s kamarády. A jestli bylo co oslavovat, to se uvidí teprve za pár let," říká hlasitě mladík, který ani v půl jedné nedopíjí svoje poslední pivo.
Přestože je už notně opilý, alespoň v té druhé části věty má pravdu. Ale až se ráno, nebo spíše vzhledem k jeho stavu až kolem poledne probudí, bude i on v Evropské unii. On i dalších víc než čtyři miliony Chorvatů, občanů osmadvacátého členského státu Evropské unie.
