V uprchlickému táboře Souda lehce fouká od moře. Slunce však vysvitlo natolik, že počasí chvílemi připomíná letní měsíce. Trhovci si před táborem rozkládají své stánky a nabízejí běžencům své zboží. Zatímco v Turecku byly hlavním artiklem záchranné vesty, tady na ostrovech jsou to sportovní boty a batohy.
ChiosPátý největší řecký ostrov v Egejském moři dělí od Turecka úžina široká pouhých sedm kilometrů. Podle pověsti se zde narodil antický básník Homér, autor Illiady a Odyssey. Ve vesnici Vrontados je dodnes kámen, na kterém údajně přednášel svým posluchačům. Ostrov v průběhu věků ovládali Peršané, Římané, Byzantinci, Janovská republika a Osmané. V roce 1822 se Chios přidal k řecké vzpouře proti Turkům, což Osmané potrestali masakrem místního obyvatelstva. V roce 1913 Turecko ostrov v důsledku porážky v první balkánské válce postoupilo Řeckému království. Ekonomika ostrova se po staletí opírala o produkci mastichy, léčivé pryskyřice z keře řečíku lentišku. zdroj: Wikipedia |
Otužilejší uprchlíci využívají hezkého počasí a koupou se v moři, další posedávají na kamenech okolo. Po pláži se šla po ránu projít i 39letá Katab. „Ve stanech je zima. Nedá se kvůli tomu spát,“ svěřuje se žena zahalená v béžovém šátku a rukama si tře ramena. V noci panovala bouře a hustě pršelo. Věci rozvěšené na plotech jsou na ždímání a jeden muž dokonce vylévá vodu z bot.
Katab stejně jako mnoho ostatních čeká na loď, která ji odveze do přístavu Pireus „Jedeme za dva dny do Atén a potom do Německa. Mám tam 16letého syna,“ říká žena, která cestuje s 14letou dcerou a 9letým synem. Na slunci se hřeje i Wesam ze syrského Homsu, která na Chios dorazila se třemi dětmi. „Jsme tu dva dny, co jsme přijeli přes moře,“ vzpomíná na plavbu z pláží kolem tureckého města Çeşme.
Pozor na neštovice
V táboře postaveném vedle středověkého hradu nyní žije kolem sedmi set lidí, podle odhadu humanitárních pracovníků pojme dalších sto. Nejvíce lidí přespává ve dvou velkých bílých stanech, které pojmou po dvou stech lidí. Uvnitř stojí v řadách nízké palandy. Sem tam na nich někdo pospává, ale většina obyvatel už je vzhůru a snaží se nějak zabavit.
Děti si mohou zkrátit čas ve speciálním stanu. „Tohle je něco jako školka,“ říká místní mladík Theo a ukazuje na větší stan označený pestrobarevnými kruhy. Běženci spí i v obytných buňkách, ty jsou však určené jen pro staré a handicapovaný lidi. Do buňky, která je na první na pohled jen o málo větší než autobusová zastávka, se vejde patnáct lidí. „Každá je vybavená topením, teď jsme začali přidávat i solární panely,“ vysvětluje Theo, který v Soudě pomáhá od minulého listopadu.
Celý tábor je jen provizorní záležitostí, původně dokonce vůbec neměl vzniknout. „Plánem je, aby fungoval jen hotspot, ale teď je tu Souda a ještě jeden menší tábor v přístavu,“ zmiňuje Theo hlavní registrační centrum pro migranty ležící osm kilometrů za městem.
Hotspot však všechny uprchlíky nepojme. „Jen za poslední dva týdny jsme jich přivezli kolem pěti tisíc,“ říká Mathaios Pariaros z pobřežní stráže. Strážci řeckého pobřeží se na moři střídají na směny a hledají čluny s uprchlíky dnem i nocí. O víkendu bylo pro plavbu z Turecka špatné počasí, přesto pobřežní stráž narazila na dva čluny plné lidí.
Kousek od kanceláře pobřežní stráže stojí další provizorní tábor, přístřeší v něm našlo 120 lidí. Tvoří ho jen jeden malý a jeden velký stan. Běženci zde spí jen na dekách rozložených na zemi. Menší stan nyní slouží jako karanténa. „Objevily se nám tady plané neštovice, tak dáváme všechny, u kterých se projeví, do menšího stanu,“ vysvětluje jeden z humanitárních pracovníků.
Neštovice nejsou jediným neduhem, kterým uprchlíci trpí. Každou chvíli ke zdravotníkům přijde někdo pro deku nebo teplý čaj. Lidé si stěžují na nastydnutí, bolest v krku nebo teploty.
Někdo nadává, někdo pomáhá
Uprchlická krize život na ostrově o rozloze Plzeňského kraje obrátila naruby. K padesáti tisícům starousedlíků přibyli kromě běženců i humanitární pracovníci a novináři. Místní se v pohledu na lidský exodus, který jejich ostrov zasáhl, hodně rozcházejí.
Uprchlická krize zblízkaRedaktorka iDNES.cz v seriálu reportáží popisuje situaci uprchlíků v Turecku a na řeckých ostrovech. |
Turecký hoteliér Alp na běžence otevřeně nadává. „Ubytovali jsme je. Řeknou, že jsou jedna rodina a v noci jich tam naleze šest,“ rozčiluje se hlasitě postarší opálený podnikatel na lodi směřující z Çeşme na Chios. Jeho slova budí mezi pasažéry rozruch. U stolu naproti totiž sedí dobrovolníci, kteří jedou na ostrov pomáhat do uprchlických táborů a na hoteliérovy ostré názory reagují povytaženým obočím.
Počasí na moři se mezitím prudce mění a okolo začíná zuřit bouře. Loď zdolává vysoké vlny a voda ve sprškách cáká na palubu. K bouři se schyluje i u stolu. „Vylezou z lodi a fotí se. Jak turisté na dovolené a samí muži,“ stěžuje si turecký hoteliér. Jeden z dobrovolníků to už nevydrží a zapojuje se do debaty. „A jaký je to rozdíl? Je snad rozdíl, jestli je to žena nebo muž?“ ptá se drobný mladík v kostkované košili.
Alp odpovídá, že muži by měli zůstat ve své zemi a vybojovat si svou válku. Tento názor uslyším na Chiosu ještě několikrát. „Chápu je, ale každý máme svou válku. Oni mají svou a my máme svou ekonomickou válku. Myslím ale, že tohle všechno je chyba Německa, které je přijímá,“ zamýšlí se taxikář Angelo, který se na Chiosu narodil.
Někteří starousedlíci to však vidí jinak. Jednou z nich je bývalá učitelka z mateřské školky, která se představuje jako Karin. Své pravé jméno prozradit nechce, podle jejích slov je důležitější práce humanitárních organizací než jednotlivci. Tábor je teď pro ní druhý domov, od minulého listopadu tu tráví téměř každý den.
„Dnes jsem tu od šesti do dvou. Zítra zatím nevím, střídáme se na směny tak, aby tu vždycky někdo byl,“ vysvětluje drobná Řekyně v džínových lacláčích zatímco uprchlíkům rozdává plastové lahve s vodou. „Mají to těžké. Představte si být v jejich situaci,“ říká žena, která žije na ostrově celý život.
