"Před Velikonocemi barvíme kraslice, pro děti pořádáme masopust a Mikuláše, máme Vánoce v českém stylu, děláme kurzy vaření," vypočítává třiačtyřicetiletý Miguel Osers aktivity Venezuelsko-české asociace, která v zemi funguje od roku 1994.
Český příspěvek Venezuele? Nejen pivo
Sedíme spolu na naší ambasádě v Caracasu, kde se aktivnější členové scházejí každou první středu v měsíci. Při mé návštěvě je přítomno něco málo přes dvacet osob. "Přijelo by jich více, ale zůstali doma kvůli bouřce," vysvětluje nízkou účast šedesátník Vladimír Sýkora (nebo po venezuelsku Vladimir Sykora), prezident asociace.
Lidé tří generací španělsky debatují pod zahradním přístřeškem, pojídají koláčky a popíjejí nejoblíbenější místní pivo Polar. "To je český příspěvek Venezuele," ukazuje na lahev otec Miguela Harry Osers. Recepturu chutného nápoje totiž stvořil rodák z Uhlířských Janovic u Kutné Hory, dnes již zesnulý Karel Roubíček.
"Dalšími příspěvky jsou firma na barviva Montana bratří Neumannů, černý chléb od Oldy Bitnara nebo hudební škola Emila Friedmanna," vypočítává plynnou češtinou Osers senior. "A já jsem Venezuele pomohl tím, že učím na univerzitě stejně jako má manželka a naši tři synové. A každý z nás napsal alespoň jednu odbornou knihu. Ta moje se dodnes používá jako vysokoškolská učebnice deskriptivní geometrie," říká energicky devětasedmdesátiletý muž, který přes své nečesky znějící jméno strávil dětství před válkou v pražské čtvrti Vinohrady.
Přestože zdejší Češi mluví o Venezuele jako o "naší zemi" a o Chávezovi jako o "našem prezidentovi", nepovažují se za úplné Venezuelany. Těm opravdovým vyčítají lenost, malou aktivitu a zájem o veřejné věci.
"Problém zdejších lidí je, že jsou příliš šťastný národ. Když něco nefunguje, jenom nad tím v klidu mávnou rukou. Nemají chuť něco zlepšit. Když v Praze nejede výtah, hned někdo zařídí, aby byl opraven. Ve Venezuele nebude jezdit už nikdy," říká Miguel Osers s tím, že v nejlepším případě se u rozbité zdviže objeví tři děti, které za drobné nabídnou vynesení tašek do horních pater.
Dostihlo je to, před čím utíkali
Na rozdíl od největších jihoamerických komunit Čechů, které jsou roztroušené po Brazílii a Argentině, ti venezuelští žijí koncentrovaně v metropoli Caracas a jejím okolí. Je to tím, že v dříve opomíjené Venezuele začali Češi hledat nový domov až před druhou světovou válkou, zatímco do Brazílie i Argentiny mířili po celou druhou polovinu devatenáctého století.
Ale proč najednou Venezuela? "Nikdy jsem sem nechtěla," říká Eda Brzobohatá. "Ale na konci čtyřicátých let to byla jedna z mála zemí, která zůstávala otevřená pro uprchlíky z Československa," líčí výbornou češtinou stará dáma.
Mála pikantnost: paní Eda je etnicky Němka ze Sudet, která se provdala za Čecha. Většinu zdejších krajanů lze označit za děti Vítězného února. "Za války jsem jako Žid prošel několika koncentráky, a když jsem viděl, jak Rusové zavádějí v Československu stejné metody, řekl jsem si, že podruhé už to nechci zažít a že je od komunismu nejlepší utéci co nejdál," líčí svůj odchod Harry Osers.
Poslední větší skupina Čechů dorazila do Venezuely po potlačení pražského jara v roce 1968. Většinou už měla kontakty na emigranty z předchozích vln odchodů. S nástupem autoritářského Cháveze, který se snaží reformovat zemi podle kubánského vzoru, se zdá, že je komunismus dohonil i na opačné straně světa.
Brzobohatá už má naplánováno stěhování za synovcem do Spojených států. Další Češi, z nichž všichni patří mezi movitější Venezuelany a jednotně brojí proti socialistickému politikovi, zůstávají v pohotovosti. "Někteří už prodali své domy a raději bydlí v nájmu, aby případně mohli rychle ze země zmizet," vysvětluje Miguel Osers, jak jsou lidé připraveni na to, že prezident utuží svůj režim.
"Zatím to není diktatura, ale Chávez je ve srovnatelném postavení jako u nás Gottwald před rokem 1948," dává historickou paralelu Harry Osers. "Nepodceňujte ho," nabádá mě, když mu sdělím, že v Evropě většina lidí bere venezuelského prezidenta spíše jako veselou figurku než nebezpečného diktátora. "To samé říkali ve třicátých letech o Adolfu Hitlerovi."
Po chvilkovém zamyšlení na socialistovu adresu dodá: "Přežil jsem Osvětim i pochod smrti do Matthausenu, a to jen proto, že jsem celoživotní optimista. Proto opět optimisticky věřím, že se brzy zbavíme i toho našeho blbouna."
