Od srpna zastupuje Británii v Praze a dost už toho stihla. Hned zkraje také zaskočila prezidenta Miloše Zemana. Při předávání pověřovacích listin na něj promluvila česky. "Když jsem mu řekla – pane prezidente, Vaše Excelence, tak koukal," líčí Jan Thompsonová.
Jak jste prožívala první dny tady?
Začalo to takovým incidentem. Přiletěla jsem totiž s easy Jetem. Chci být méně formální diplomatkou a byla to i výhodná nabídka. Jenže nového velvyslance vítají lidé z místního protokolu u dveří letadla. Diplomaté obvykle necestují s nízkonákladovými dopravci a sedávají vpředu v byznys třídě, takže vystupují první. Jenže na mě zbylo místo vzadu, protože jsem přišla pozdě k odletu. Když jsem konečně vystoupila, tak mi ten muž s kyticí zaraženě povídá: "Vaše Excelence?" A já: "Ano, to jsem já."
Stalo se ještě něco zvláštního?
Přijela jsem na začátku srpna, jak byla v Praze ta velká bouře. První neděli jsem byla v rezidenci sama a v tom slyším kapat vodu. Dovnitř zatékalo. Asi z devíti míst. Na ambasádě opravovali střechu a vítr odtrhl ochrannou fólii. Tak jsem běhala po domě, hledala kbelíky, posunovala nábytek a snažila se vše zachránit. Když jsem si sedla, říkala jsem si: takhle jsem si život velvyslankyně nepředstavovala.
Překvapilo vás v něčem Česko?
Zatím těžko říct, ještě je moc brzy. Ohromilo mě však, kolik Čechů mluví dobře anglicky. I když je to možná jen v Praze. Je pravda, že mimo ni mluvilo anglicky méně lidí. Občas v Praze i jinde absolvuji jednání v češtině.
Jan Thompsonová48letá Jan Thompsonová je od srpna britskou velvyslankyní v Praze. Je to její první post coby ambasadorky. S diplomacií má ovšem bohaté zkušenosti. Na různých postech působila na Balkáně během válek v 90. letech, v Afghánistánu po 11. září 2001, po tsunami v roce 2004 koordinovala pomoc Britům v Thajsku. Má ráda horolezectví. Vystoupala na Kilimandžáro a do základního tábora na Mt. Everestu. |
To umíte tak dobře česky?
Nemluvím plynule, ale vystačím s tím, co umím. Na jednáních jsem schopna pokládat otázky a pár věcí říct. A celkem rozumím. Než jsem přijela, asi sedm měsíců jsem se učila češtinu denně, na plný úvazek. Měla jsem to místo práce.
Když už jsme u práce, co je vaším hlavním úkolem v Praze?
Je jich hned několik. Jedním z nich je práce s Českem na evropské agendě. Máme v EU mnoho společných zájmů. A tak se snažíme ujistit, že se v rámci Unie budeme navzájem podporovat. Dalším velkým úkolem je propagovat obchod a investice v obou směrech. Britská vláda má ambici celosvětově zdvojnásobit objem exportu do roku 2020 a já k tomu tady musím přispět svou trochou.
Pokud se zaměříme na EU, jak se můžeme navzájem podpořit?
Británie ani Česko nemají euro, přičemž většina ostatních zemí ano. Takže pro obě naše země je důležité, aby nebyly opomíjeny. Společné zájmy máme i v ekonomice či financích. A myslím, že Česko nebylo příliš nadšené, tak jako některé jiné země, z tuhé kontroly z Bruselu. To také máme společné. Spojené království chce těsně spolupracovat s Evropou, ale nevidíme jako nezbytné, aby Evropa řídila vše.
V poslední vládě byla euroskeptická ODS, ale postoj nové vlády k EU se dost možná pozmění...
To je také důvod, proč je pro mě tahle agenda důležitá. Na druhou stranu však předpokládám, že Česko má pořád stejný elementární zájem v ekonomice, který řídí jeho politiku. Nevím však, jak velký posun čekat, takže je pro mě důležité mluvit s novou vládou a zjistit to. A pak to sdělit mé vládě.
Chystala jste se vařit na festivalu Foodparade, jak to dopadlo?
Lidem snad chutnalo. Byla jsem z toho strašně nervózní, jelikož jsem musela vystoupit na jevišti a vařit před stovkami lidí. Přitom nejsem žádná kuchařka. Navíc jsem to musela komentovat v češtině. Pokud možno spontánně a duchaplně. Snažili jsme se tam napravit pověst britského jídla, neboť je někdy považováno za nudné, což není pravda. Souhlasila jsem proto, že uvařím svého oblíbeného lososa.
Mé embéčko je z roku 1969
Co tady podnikáte ve svém volnu? Pokud to tedy není tajné?
Během týdne mám relativně plný program, ale o víkendech se snažím žít co možná nejvíc obyčejný život a chodit ven. Diplomacie je zvláštní životní styl. Kam přijdete, lidé říkají: "Jé, britská velvyslankyně." To je sice milé, ale není to normální život. Takže si někdy vyrazím do kaváren, nikomu neříkám, kdo jsem, a mluvím česky.
A kromě toho?
Snažím se poznat Prahu. Nebo za mnou jezdí na víkend přátelé z Londýna. Zatím jsem je nevzala mimo Prahu, protože jsem neměla auto. Pro práci mám vůz i s řidičem, ale na víkendy jsem chtěla mít vlastní auto. Tak jsem si koupila škodovku tisícovku, embéčko.
Proč zrovna tohle auto?
Protože jsou originální a líbí se mi, jak vypadají. To mé je z roku 1969. Ale bylo celou dobu v jedné rodině a většinu času v garáži, takže je v dobré kondici.
Pořád tady kolem vás pobíhají dvě kočky. Odkud je máte?
Když jsem přijela, uvědomila jsem si, že mám velký palác jen pro sebe. Hned první týden jsem zašla do útulku a vzala si je. Jsou to dvě holky. Maya a Angel. Staly se už ambasádními kočkami, toulají se z rezidence na velvyslanectví a obtěžují všechny při práci. Rády se účastní akcí a někdy udělají i menší ostudu. Třeba máme formální oběd nebo večeři a ony zničehonic vyskočí uprostřed jídla na stůl.
Jak na to hosté reagují?
To záleží na tom... Většinou jim to přijde vtipné, aspoň myslím. A většinou to prolomí ledy. Spousta lidí má kočky ráda. Jednou jsem tady ale měla na snídani šéfa jedné britské firmy a Maya mu skočila do klína. On ztuhl, protože byl na kočky alergický. Jindy tady byl jeden politik. Šli jsme se podívat na zahradu, a když jsme se vrátili, tak Angel stála na stole a pila z jeho sklenice vodu. Naštěstí on sám má kočky, ale i tak to byla ostuda.
Britové mají pro Česko slabost
Praha není vaše první diplomatická mise. Co už máte za sebou?
Strávila jsem spoustu času v konfliktních zónách. Byla jsem třeba za války Bosně a v Chorvatsku, po 11. září jsem působila nějakou dobu v Afghánistánu. Po tsunami v roce 2004 mě poslali do Thajska. Tohle je má první mise coby velvyslankyně. Je to i poprvé, co jsem vyslaná na tak hezké místo, kde mám takové pohodlí. Třeba v Afghánistánu jsme bydleli z bezpečnostních důvodů v unimobuňkách v areálu naší ambasády v Kábulu. Měla jsem malý pokoj s provizorní sprchou v rohu. Ven jsme mohli jen v obrněném voze s ozbrojenou ochranou.
Jaký jste tam měla úkol?
Monitorovala jsem tamní politickou situaci. Několikrát jsem se setkala s prezidentem Karzáím a dalšími politiky. Sledovala jsem dodržování lidských práv a složitou situaci žen. Občas bylo těžké být ženou a zahraniční diplomatkou. Schůzky s lidmi, jako je prezident Karzáí, byly v pohodě, protože pracoval v zahraničí a je zvyklý jednat s ženami na vysokých postech. Někteří muži ale nebyli nadšení, že mají spolupracovat se ženou. I když jsem měla samozřejmě závoj.
Česko jste si vybrala?
Vybrala. Ministerstvo zahraničí vypisuje výběrové řízení na velvyslanecké posty. Když jsem si podávala přihlášku, tak bylo v nabídce asi třicet ambasád. Přihlásila jsem se jen tady. Pak jsem zjistila, že Praha byla nejžádanější.
Čím Praha tak přitahuje britské diplomaty?
Je to zajímavé a hezké místo. Je blízko a Britové mají pro Česko a Slovensko slabost. I díky vzpomínkám na československé piloty, kteří bojovali během druhé světové války za RAF.
