Do Sindžáru vede po iráckém území jen jedna použitelná silnice. Českým reportérkám se po ní začátkem prosince podařilo do města projet i přes určité byrokratické potíže. Klíčové bylo svolení úřadů kurdské autonomie na severu Iráku - příslušníci Asayish, jak se označují kurdské bezpečnostní složky, jsou na checkpointech nesmlouvaví.
Sindžár, hlavní sídlo nábožensko-etnické skupiny jezídů (kdo jsou jezídové, jsme psali zde), je od poloviny listopadu v rukou kurdských milic. Kurdům se podařilo - po americké letecké přípravě - vyhnat bojovníky „Islámského státu“, kteří předtím Sindžár rok a čtyři měsíce ovládali.
Na rozdíl od severosyrského Kobani (rozhovor o výpravě do Kobani najdete zde) se ale do Sindžáru zatím život nevrací a jsou v něm jen vojáci. „Město je úplně opuštěné, civilisté tam vůbec nejsou - s výjimkou dvou, kteří vedou malý obchůdek pro pešmergy,“ popsala pro iDNES.cz Klicperová.
Pešmergové jsou příslušníci milic severoirácké kurdské autonomie. Na rozdíl od syrských Kurdů jsou vyzbrojeni i těžšími zbraněmi. Stejně jako v Sýrii hrají ale klíčovou roli lidé. „Jejich bojová morálka je obdivuhodná. Vědí, že když prohrají, je s jejich domovem konec,“ popsal před časem pro iDNES.cz Čech René, který po boku pešmergů bojuje proti islamistům (rozhovor s ním si můžete přečíst zde).
Situaci v Sindžáru komplikuje to, že ve městě kromě pešmergů, věrných vládě iráckého Kurdistánu, samostatně operují i kurdské milice zastřešené PKK (Stranou kurdských pracujících). Tedy organizací s dlouhou historií asymetrického boje proti Turecku, kterou EU či NATO řadí mezi teroristické organizace. Zároveň je ale napojená na syrské kurdské milice YPG, které ubránily Kobani.
„PKK je pro Turky nepřijatelná, zatímco kurdská autonomie na severu Iráku - vláda Masúda Barzáního - se spolupráci s Ankarou nebrání, možná s vidinou získání určité podpory u ‚sousedů‘ v regionu. Ty tenze v Sindžáru jsou dobře patrné - obě strany si udržují vlastní checkpointy, klidně pár kroků od sebe. Velitel operací pešmergy generál Džamál nám výslovně řekl: ‚Ano, jsou tu i další jednotky, ale my s nimi nespolupracujeme‘,“ vzpomíná Klicperová.
Pešmergové nyní Sindžár kontrolují. „Podle generála Džamála kladli islamisté odpor jen v západní části města, při bojích padlo pět pešmergů a našlo se 35 těl příslušníků Islámského státu. Islamisté ale město na ústupu zaminovali podobně jako Kobani,“ dodala česká novinářka.
Návrat obyvatel se zatím nekoná. Jezídové cítí strach i hněv
Jezídové ale zatím s návratem do města nespěchají. Dál žijí buď v horách severně od svého města (do hor utekli, když se islamisté zmocnili Sindžáru), či v uprchlických táborech - velký je například ten ve městě Dohúk.
Lenka Klicperová Novinářka a fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Pracovala v řadě afrických zemí, mj. v Nigeru, Čadu či válkou zasažené části Demokratické republiky Kongo. V posledních letech se soustředí na Blízký a Střední východ - Afghánistán, kde byla čtyřikrát, Irák a Sýrii, země zasažené konfliktem s tzv. Islámským státem. Z poslední cesty do kurdských syrských oblastí vzešla kniha Islámskému státu na dostřel a sbírka SOS Kobani. Klicperová je držitelkou čtyř cen z Czech Press Photo - za fotografii i video. Pracuje i rámci neziskové společnosti Femisphera, u jejíhož zrodu stála. |
„Vrátit se dosud nemohli. A ještě nějakou dobu moci nebudou, frontová linie je jen několik kilometrů za městem, není tam bezpečno. Nikdo se tam nesoustředí na odklízení trosek, které zbyly po spojeneckém bombardování islamistů, když mají Islámský stát na dohled. Pár nepoškozených domů tam je, tam sídlí velení pešmergů,“ popsala Klicperová.
Podle ní se po dobytí města teprve ukazuje, jakou stopu v Sindžáru islamisté zanechali. Podzemí pod městem protkali řadou kilometry dlouhých tunelů, krytů a únikových chodeb. Kurdové rovněž objevují masové hroby - zejména jezídských mužů a starých žen, které islamisté postříleli. Ty mladé odvlekli do sexuálního otroctví.
„Jeden hrob, v němž byly kosterní pozůstatky asi 90 těl, ohlásila jezídská holčička, které se nějakou náhodou podařilo zachránit. Povraždění jezídů sledovala z vedlejšího domu, takže věděla, kde je,“ popsala reportérka.
Jiný příběh jí řekl čtrnáctiletý jezídský chlapec Raghb, jehož islamisté chytili a cvičili jako dětského vojáka. „Řvali na nás, že jsme nevěřící a že nás zabijou. Když nás začali připravovat na boj, věděl jsem, že nesmím dát najevo strach, ani plakat, jinak by mě strašně zbili,“ cituje ho Klicperová v reportáži, kterou napsala pro server E15.cz.
Jezídové - i jezídky, v touze pomstít se islamistům za to, co jim dělali - se proto v nebývalé míře chopili zbraní. Mnozí bojují v oddílech pešmergů, někteří spolupracují s PKK, u řady zejména menších uskupení se vztahy s okolím poměrně často mění. Centrální velení tak jezídové nemají, tmelem však je hrozba Islámského státu. Alespoň zatím.
Co přijde v budoucnu, je těžké předvídat. Ale jedno podle Klicperové zřejmé je: jezídové mají strach se do Sindžáru vracet. A nejen kvůli nastraženým náložím, které nedávno v Sindžáru zabily sedmičlennou rodinu, když chtěla jen ze svého domu zachránit zbytky použitelného majetku.
„Ten strach tam může přetrvat dlouho. Jezídové se obávají i vidiny budoucího soužití s Araby, z nichž mnozí s Islámským státem spolupracují. Nezřídka se stalo, že arabští sousedé upozornili islamisty, kde můžou zajmout co největší skupinu jezídů. Mnozí jezídové chtějí pryč, často do Evropy. Zažili tolik hrůz, že nevěří v možnost života ve své domovině,“ řekla iDNES.cz Klicperová.
Někteří příslušníci této statisícové komunity se už o cestu na starý kontinent pokusili, jejich příběh popsal v září britský list The Independent. V evropských statistikách ale jejich počty vidět nejsou - jsou vedení jako Iráčané.
Podmínky v táborech, v nichž se jezídové nacházejí, se přitom výrazně liší. V Dohúku jsou podle Klicperové relativně snesitelné. „Uprchlíci tam přebývají v kontejnerových buňkách, které relativně dobře těsní, dají se vytopit... Na hoře Sindžár jsou ale podmínky tristní. Ačkoliv jsou jezídové otužilí, žijí tam ve stanech, nemají co spálit, nemají dost jídla, vody ani lékařské péče. Zimy tam přitom jsou tuhé,“ popsala.
Jarmila Štuková Fotoreportérka a dokumentaristka, pracovala pro ČT, Lidové noviny či agenturu Isifa/Getty Images. Cestuje zejména do rozvojových zemí, dokumentuje sociální problematiku. Je autorkou reportáží například o problematice AIDS v jižní Indii, o důsledcích zemětřesení na Haiti či z válek v Iráku a Afghánistánu. Publikuje v českých i zahraničních magazínech. Pět let se kromě fotografie zabývá i natáčením, zejména dokumentů. |
O naklonění si jezídského obyvatelstva přitom stojí i vláda iráckého Kurdistánu. Proto se v táborech snaží otvírat například školy.
Tváří v tvář zajatcům z řad IS
Klicperové a Štukové se také po dlouhých měsících snažení podařilo mluvit se zajatými příslušníky Islámského státu, přestože kurdské bezpečnostní složky jsou velmi zdrženlivé a nechtějí ani příliš sdělovat, kde tyto vězně drží.
„Mluvily jsme se dvěma Iráčany arabského původu. Snažili se zapírat, nicméně jeden přiznal, že už během výcviku zabil pistolí šest zajatců. Druhý se před námi rozbrečel. Jsou to mladí ovlivnitelní kluci, 22, 23 let, k islamistům se přidali údajně kvůli výhrůžkám nebo proto, že u nich měli starší bratry. Jeden se snažil vykládat báchorky, jak jen hlídal na checkpointu. Vyšetřovatel nám ale řekl, že z jiných zdrojů mohou ověřit, zda zajatci z řad Daeš lžou,“ říká Klicperová.
O povaze služby u islamistů pak svědčila příhoda: když dokumentaristky žádaly, aby jim zajatci na kameru odříkali přísahu vůdci IS al-Bagdádímu, dokázali říct jen první větu. Pak se zadrhli. „Zopakovali jen to, co slyšeli v mešitě. Oni to dál neumí,“ řekl Češkám kurdský vyšetřovatel.
Lenka Klicperová byla v říjnu hostem videochatu iDNES.cz:
5. října 2015 |
