Kde vás otřesy zastihly?
V Pétion-Ville, kde máme dům. Není to v centru, spíš kousek v horách. Byla jsem zrovna uvnitř, když se všechno začalo třást. Nejdřív jsem si myslela, že kolem jede hodně naložený kamion, ale ono to trvalo tak 35 až 40 vteřin. Společně s mojí šéfovou (profesorkou, pozn. red.) jsme vyběhly ven, kde se už začali shromažďovat lidé z okolí. Říkali, že se zhroutila nedaleká škola. Byl také slyšet křik.
Vaši čtvrť to moc nepostihlo?
Přímo náš dům ne, ani v naší ulici to moc poznat nebylo. Hned o ulici dál ale byly poškozené stavby.
Co jste dělaly dál?
Šéfová chtěla zůstat doma, bála se, že je to venku nebezpečné. Mně ale bylo hloupé jen sedět a nic nedělat, když venku křičí lidé a my jim nějak můžeme pomoci. Krátce po otřesech k nám dorazila kamarádka mé šéfové a společně s ní jsme jely někoho hledat. Dojely jsme do centra a teprve tam poznaly, co šíleného se odehrálo.
Vy jste se hned zapojila do pomoci?
Všude panoval hrozný zmatek a nikdo nevěděl, co se má dělat. Společně se šéfovou a její známou jsme nakonec odjely na americkou ambasádu, její kamarádka chtěla co nejdříve odletět ze země. Já nejsem Američanka, mám stále české občanství a zelenou kartu. Nicméně mě na ambasádu vzali a první noc jsme tam přespali.
Ráno jsem přemýšlela, co bude dál. Nikdo netušil, jestli vůbec funguje třeba letiště. Pak jsem ale viděla CNN a řekla si, že musím najít nějakou organizaci, kde můžu něco dělat, pomáhat. Pomohla náhoda.
Asi před rokem jsem volala do neziskové organizace Amurt, která na Haiti působí a ptala se, co tady dělají. Studovala jsem totiž management nevládních organizací. Mluvila jsem tehdy s jedním člověkem, nakonec jsem se s nimi ale na Haiti nezkontaktovala. A druhý den po zemětřesení jsem náhodou uviděla člověka ve vestě s nápisem Amurt a zjistila jsem, že je to právě ten člověk, s nímž jsem si před rokem volala. Přidala jsem se proto k němu.
Co přesně Amurt na Haiti dělá?
Oni působí především ve vesnicích v okolí v Port-au-Prince a v okrajových čtvrtích metropole. Pomáhají tamním obyvatelům, aby nebyli závislí jen na úřadech a na pomoci ze zahraničí. Učí je třeba, jak si něco vypěstovat. Prostě jim pomáhají být soběstační. Já ale zároveň začala spolupracovat i s další neziskovkou Konpay, která se teď snaží lépe organizovat pomoc.
Působí tu hodně malých organizací, které ale zároveň o sobě nevědí. Třeba tu je malá nemocnice, kam chodí hodně lidí, ale nemají tam moc vybavení a léků. V jiné nemocnici naopak léky mají, ale zase tam nikdo nechodí, protože se o ní neví. Snažíme se proto nyní všechno propojit. Děláme to, co by jinak měly dělat státní instituce.
Kde jste nyní?
Teď jsme ve čtvrti Delmas 33. Jsme v jednom větším domě, kde působí i řádové sestry. Ony tady jsou už delší dobu, znají dobře místní lidi a hodně s nimi spolupracují. U domu je i fotbalové hřiště, kde sestrám nyní pomáhá asi 30 mladých Haiťanů. Prostě se sebrali a přišli pomáhat. Zapisují nově příchozí, hledají jim místo na spaní a starají se o jejich bezpečnost. Jsou tu od východu slunce do deseti večer každý den.
Vzniklo zde tak menší centrum, které poskytuje lékařskou pomoc zraněným. Fungujeme jako základní jednotka pro blízkou nemocnici. Minulou noc sem přinesli mladou ženu, které padající trosky utrhly část nohy. Ošetřili jsme ji a někdo u ní celou noc hlídal, jestli je v pořádku. Teď hledáme helikoptéru, která by ji dopravila do nemocnice.
Co máte na starost vy osobně?
Já jsem asi před půl rokem byla na lékařské misi, naučila jsem se tam základy ošetřování, čištění ran a obvazování. Kromě toho tady zajišťuji rozdělování léků, které se postupně dovážejí. A mám na starost i to, do kterých nemocnic poraněné posílat.
Zmínila jste, že suplujete to, co by měla dělat vláda. Fungují vůbec haitské úřady?
Ne, vůbec. Lidi si mezi sebou říkají, že prezident druhý den po zemětřesení uletěl na Floridu. O premiérovi se taky moc neví, stejně jako o jednotlivých ministrech. Stát tu prostě nefunguje. Ona ale vláda byla neschopná už před zemětřesením. Myslím ale, že by nikdo Haiťany neměl obviňovat automaticky z neschopnosti, protože vláda je silná podle toho, jaké má rádce. A režim prezidenta Prevala pomáhali kromě jiných znovu nastolovat i Američané. Navíc Haiti dlouhodobě ochromuje mezinárodní dluh.
Zahraniční zpravodajové z Haiti hlásí, že roste kriminalita. Jsou vidět na ulicích policisté?
Haitskou policii jsem ještě neviděla. Jsou tady sice tisíce vojáků MINUSTAH (Stabilizační mise OSN na Haiti), ale ti jsou soustředěni především v okolí letiště.
A kriminalita se tedy zvyšuje?
O násilí se tu samozřejmě mluví. Jsou tu pochopitelně potíže. Večer nikdo nechodí ven, před dvěma dny jsme v noci slyšeli střelbu. Nepřipadá mi ale, že by to bylo tak dramatické, jak vykreslují média. Nebo se píše o tom, že tu hrnou mrtvoly bagrem. To je taky pravda, ale rozčiluje mě, že se v médiích zbytečně akcentují právě tyhle dramatické věci.
Přitom by se mohlo psát i o tom, jak si tu lidé pomáhají. V životě jsem něco podobného neviděla. Bohužel ale začíná solidarita slábnout, souvisí to s tím, jak se zde situace zhoršuje. Lidé se nyní snaží držet dohromady, ale každý den je to těžší a těžší.
Třeba před dvěma dny jsme byli v další čtvrti Delmas 31. Existují tam kempy, kde žije od 50 do dvou tisíc lidí, kteří nemají kam jít, případně se bojí vrátit domů, protože je to nebezpečné. Neměli už téměř žádnou vodu. V takové situaci je složité být solidární. Na ulicích navíc stále zůstávají mrtvoly, panuje tu hrozný strach a napětí.
Co je nyní podle vás nejdůležitější? Které věci teď lidé na Haiti potřebují?
Pochopitelně léky, jídlo, vodu a hygienické potřeby. Potřebujeme také benzin, abychom mohli začít odvážet lidi mimo Port-au-Prince. V okolních provinciích je víc jídla a je tam i bezpečněji. Myslím, že se mezinárodní organizace snaží, jenže to trvá hrozně dlouho. Od zemětřesení uběhlo už šest dní a já viděla jen to, že tu organizace World Food Program rozdává vysokoenergetické sušenky a pak tu byli už jen členové nějakých záchranných misí.
Potíž je, že všechna pomoc je na letišti a pořád se jen plánuje, jak ji dostat ven. Chápu, že se všichni bojí, že kvůli jejímu rozdávání mohou vypuknout nepokoje, ale čím déle se bude čekat, tím to bude horší.
Kde vůbec nyní přespáváte?
Na příjezdové cestě u centra. Byly tu další otřesy, takže je bezpečnější přespávat venku. V noci na dnešek (na neděli, pozn. red.) jsem konečně spala o něco déle. Navíc jsem se dostala na internet a mluvila s rodiči a kamarády, zlepšilo mi to náladu a dalo sílu. Jinak mě ale skutečně mrzí, jak nyní někteří lidé o Haiťanech uvažují. Představte si sami sebe, bez jídla, vody, přístřeší a navíc v situaci, kdy jste ztratili rodinu. Jak dlouho dokáže člověk sedět a čekat v klidu na pomoc?
