"Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohli chytnout. Říkali mi, že všechno je podplacené, proto se ani droga nijak nemaskovala. Ještě když mě odváželi, říkala jsem si, že je to nějaký omyl," přiznává se k naivitě, kterou však měla podpořenou předchozí zkušeností.
Z jiné jihoamerické země už jednou (tehdy v podprsence a kraťasech) kokain převážela.
"Taky to bylo uplacené, mě jako jedinou kontroloři nešacovali," vzpomíná, proč jí pašování, ke kterému ji přesvědčila protřelá kamarádka, přišlo jako jednoduchá cesta k výdělku.
"Peníze jsem potřebovala na splacení dluhů. Teta mě přivedla do jedné neúspěšné pyramidové hry," vysvětluje Martina.
Zadlužení je zřejmě nejčastější motiv těch, kteří se do riskantní operace pustí. Honoráře přitom při zvážení všech rizik (v případě polykačů jde i o život) nejsou tak ohromné. Odměna pro Martinu po předání narkotika spojce ve Španělsku, kde před zatčením žila, měla být 5 tisíc euro (140 tisíc Kč).
Přitom celá šestikilová zásilka může mít na evropském trhu více než stonásobnou hodnotu.
Nejen negativní vzpomínky na věznění
Martina, která nechce spekulovat o důvodech svého dopadení, o zákulisí drogového obchodování hovoří velmi opatrně. "Při vyšetřování jsem nic neřekla. Ty, co mluvily, po propuštění z vězení zmizely," vysvětluje.
Svoji vinu ale na radu právníka nezapírala a ve zkráceném procesu dostala snížený trest sedm let a šest měsíců odnětí svobody.
Čtěte ve čtvrteční MF DNES
Reportér Tomáš Nídr se vydal do Peru po stopách českých pašeráků kokainu. O tom, kolik Čechů skončilo za mřížemi peruánských žalářů a jak jim Česko pomáhá, si přečtěte ve čtvrteční MF DNES.
Se silným moravským přízvukem popisuje, jak ji vyděsil slepičí pařát v první polívce servírované v kýblech. Na to, jak ji jednou zapomněli dát tři dny najíst. Na to, jak ve sprchách, které jsou čtyři na 150 žen, tekla jen studená voda.
Na to, jak v přeplněných celách sdílela matrace se svými spoluvězeňkyněmi. Na to, jak dvě hodiny stála frontu na telefon, aby se stejně nedovolala a znovu si šla stoupnout do řady.
Vzpomíná, jak za zamčenými mřížemi vystrašená přečkala silné zemětřesení, zatímco bachařky kamsi zmizely. A nejvíce si vybavuje nudu, kterou si krátily turnaji ve volejbale a kopané a sledováním telenovel.
První tři měsíce po nástupu do basy chodila pouze v jedné černé mikině, než se nad ní smilovala jedna z peruánských vězeňkyň, která jí dala pár kusů oblečení. Příběhů o solidaritě mezi kriminálnicemi nabízí více, čímž se velmi liší od inferna mužského kriminálu vylíčeného pašerákem Gáborem (viz rozhovor ve čtvrteční MF DNES).
"Jste v takové situaci, že jste rád za toaletní papír," vzpomíná na těžké začátky: "Sice jsem ateistka, ale začala jsme chodit k jeptiškám. Občas jsem zatleskala při zpívání ve sboru a za to jsem od nich dostávala hygienické potřeby."
Na život v base a všudypřítomné úplatky za malé služby bylo potřeba si vydělat a tak se nejdříve pustila do štrykování ponč. Po čase se dostala k hlídání dětí vězeňkyň, které pracovaly například v prádelně či pekárně.
"Ráno jsem šla s dětmi na hřiště, kde byla houpačka a skluzavka, a byla jsem s nimi docela spokojená," vzpomíná na hry s malými svěřenci. I teď s úsměvem.
Další pracovní aktivitu měla o sobotách, kdy prodávala návštěvám sladkosti vyrobené vězeňskou pekárnou. A protože se jí běžná strava moc nezamlouvala, dost často "ochutnávala". "Přibrala jsem na tom dvacet kilo a zkazila si všechny zuby," komentuje svoji na nečekaném místě získanou nadváhu.
Pašerácký happyend
"Chci jít na pivo. To bylo to první, co mě po propuštění napadlo," říká Martina o životě na svobodě. Díky slušnému chování a pravidelné práci dostala možnost po dvou a půl letech opustit kriminál.
Byť s podmínkou, že po dobu zbytku trestu nesmí opustit Peru, musí se pravidelně hlásit na policii a musí pravidelně pracovat nebo studovat. To Martina plní: nejdříve dělala v jídelně a nyní navštěvuje počítačové kurzy.
Proč si jako mnozí jiní nepodplatila hraniční kontroly a přes sousední státy nezmizela do Evropy? "Protože jsem tady potkala svého současného manžela. Hned první den po propuštění.
A přitom jsem si celou dobu říkala, jak jsou ti Peruánci škaredí," směje se Češka. Není v tom jediná. I další na podmínku propuštění si na svobodě nalezli místní partnery, kteří je odrazují od útěku domů.
Martina ale v Latinské Americe zůstat nehodlá. Jakmile jí trest doběhne, plánuje se i s manželem, který ji nyní živí, vrátit na Moravu a normálně pracovat. "Doma všechno vědí jen nejbližší příbuzní a kamarádky, ostatní si myslí, jak si v Peru užívám," směje se a pak dodává: "Čekala jsem, že to bude daleko horší, ale i tak bych všechno chtěla vzít zpátky."
