„Náhle vojáci zavřeli vrata na závoru, stodolu plnou lidí obsypali senem a zapálili. V předtuše smrti lidé v poslední chvíli provalili vrata ze stodoly, ale vojáci začali střílet z automatů. Hradba z těl zamezila v úniku ostatním, všichni uhořeli,“ vzpomínal před patnácti lety při našem setkání v jedné z čečenských vesnic Salamat Gajev na události z února 1944.
Jako pětileté dítě přežil jednu z nejbrutálnějších akcí provázejících nepříliš známou tragickou kapitolu z dějin Sovětského svazu – vyhnání čečenského národa z Kavkazu.
Nahrání vzpomínek Salamata Gajeva a dalších několika pamětníků deportací jsme iniciovali společně s Janou Hradilkovou v rámci jejích dobročinných aktivit v Čečensku (probíhajících koncem nultých let, kdy se do Čečenska dalo ještě relativně bezpečně jezdit). Uloženy jsou na portálu Paměť národa.
Operace tajných sovětských služeb zvaná Čečevica (rusky „čočka“), v jejímž důsledku zemřely desítky tisíc lidí, byla zahájena 23. února 1944. Kromě Čečenců a blízkých příbuzných Ingušů (společně označovaných jako národ Vajnachů) byly na přímý Stalinův rozkaz do kazašských stepí deportovány i další muslimské národy severního Kavkazu – Inguši, Karačajevci, Balkaři, ale také krymští Tataři či gruzínští Turci.
Vyhnání probíhalo násilně a tragicky, mnoho lidí zemřelo hned v prvních dnech. Příslušníci NKVD například 27. února zaživa upálili na 700 lidí ve stodole v horské vesnici Chajbach, především starců, žen a dětí. Údajně proto, že jejich transport do nížiny by byl příliš nákladný a technicky náročný. Naživu zůstali jen ti, kteří nebyli v okamžiku operace ve vesnici, jako právě Salamat Gajev. V den tragédie byl naštěstí s maminkou na odlehlém pastvišti, kam se vojáci NKVD nedostali.
„Tam se moje matka dověděla o tom, co se stalo, o krutosti vojáků. Snažila se potom s námi dětmi skrývat, pamatuji si, že jsme přebývali v nějakém medvědím brlohu. Nakonec nás ale po nějaké době stejně chytli,“ vypráví Salamat Gajev. Ve stodole v Chajbachu ztratil Salamat řadu svých příbuzných. „Zemřeli tam i úplní novorozenci – dvojčata Chasan a Husejn, kteří se narodili jedné příbuzné v tu noc, kdy se vše stalo.“
Neprokázaná kolaborace
Oficiálním zdůvodněním deportace bylo obvinění Čečenců a dalších národů z kolaborace s Němci za jejich severokavkazského tažení a kvůli „aktivní a téměř masové účasti na teroristickém hnutí zaměřeném proti Sovětům a Rudé armádě“. Údajně musela Rudá armáda využít své jednotky místo na boj s Němci k boji s kolaborujícími Čečenci. Ve skutečnosti se tisíce vojáků místo bojů ve válce účastnily organizování deportací.
O účasti mnoha Čečenců v takzvaných teroristických hnutích, tedy jinak řečeno povstáních proti bolševické moci, nelze pochybovat. V roce 1940 propuklo v Čečensku další ze série povstání vedené Hasanem Israilovem, které s různou mírou intenzity trvalo až do roku 1944.
 |
V otázce kolaborace s Němci se však názory různí. Čečenští historici to zcela odmítají, naopak NKVD tvrdila, že na straně wehrmachtu bojovalo proti sovětským oddílům na 18 tisíc Čečenců a Ingušů. Ovšem Čečensko nikdy nebylo na území okupovaném Německem, Němci se dostali jen na západní část severního Kavkazu. Mnoho Čečenců bojovalo navíc v řadách Rudé armády.
Příslušníci NKVD použili během operace lest, kdy využili tradiční kavkazské pohostinnosti. S mnohadenním předstihem obsadili i odlehlé vesnice v horách, často se ubytovali u místních obyvatel, kterým namluvili, že chystají velkou operaci proti německým vojskům. Horalé je podle svých tradic hostili, netuše ničeho zlého.
„Zastřelili ji na místě“
Zulaj Sulejmanové tehdy bylo deset let a žila ve vesnici Čečen-aul. „Pamatuji si, jak jednou za rozbřesku odvedli mého otce a všechny muže z naší vesnice do stáje, kterou uzamkli. Když jedna dívka ze sousedního domu viděla všude kolem lidi ve vojenských uniformách, zpanikařila a vběhla přímo do jejich řad. Zastřelili ji na místě. Její otec to celé viděl zavřený ve stáji. Snažil se dostat ven a vojáci ho zastřelili za pokus o útěk,“ vypráví Zulaj Sulejmanová.
„Pak sebrali nás ostatní, děti a matky, a odvedli na kraj vesnice. Tam nás naložili na nákladní auta a začali odvážet do města, do Grozného.“
Další pamětník, Chabibul Eskerchanov z horské vesnice Ord-Juchoj, později zjistil, že nákladní auta svážející deportované Čečence z horských vesnic do nížin byly legendární americké automobily Studebacker. Ty dodávaly za druhé světové války Spojené státy Sovětskému svazu v rámci vojenské pomoci. Rudá armáda jich dostala na sto tisíc. Ne všechny však sloužily na frontě proti německé armádě.
„Všechny obyvatele naložili na tyto automobily a odvezli nás do města. Po celé vesnici přitom bylo znát, jak domácí zvířata vytušila, že se děje něco špatného. Psi vyli, krávy bučely, nebyly podojené, nakrmené – byl to hrozný pohled,“ vzpomíná Chabibul Eskerchanov.
Dárek Putinovi. Zrušme volby, dokud neskončí vojenská operace, hlásá Kadyrov |
Zulaj Sulejmanovou spolu s ostatními obyvateli vesnice odvezli do Grozného, kde je naložili do vlaku. K dispozici byly jen nákladní vagony na uhlí a dobytek bez oken, namísto lehátek jen dřevěné pryčny, uprostřed každého vagonu malá kamínka. Ta však nemohla vagon pořádně vytopit, Čečence sužovala strašná zima a hlad.
„Když někdo zemřel zimou, jeho tělo vytáhli a prostě položili do sněhu. Země byla zmrzlá, nedalo se do ní kopat. Každé ráno, asi tak v osm hodin, rozdávali lidem ve vagonech plechový hrnek s horkou vodou a sto gramů chleba na člověka. Vytahovali také nemocné lidi z vagonů – odváděli je a nikdo neví, co se s nimi dále dělo, do vagonu se nikdy nikdo nevrátil.“
Bylo vypraveno 180 speciálních vlaků po 65 vagonech, které vyhnance odvezly do Kazachstánu (přes 300 tisíc deportovaných) a Kyrgyzstánu (70 tisíc), další stovky a tisíce skončily v Uzbekistánu a Tadžikistánu.
Jak vyplývá z dokumentů NKVD, které popisovaly podrobné reporty a statistiku celé operace, z 520 tisíc Čečenců a Ingušů obývajících severní Kavkaz v roce 1944, jich po 13 letech deportací zůstalo naživu jen 240 tisíc. Více než 60 procent populace tedy deportace a život na nových územích nepřežilo.
Rvali jsme se o každou lžíci
Chabibul Eskerchanov a jeho příbuzní byli naloženi do dobytčáků, na cestě do Kazachstánu strávili skoro měsíc. Železnici lemovaly závěje sněhu, zima v roce 1944 byla mimořádně krutá.
„Bylo tam hodně malých dětí, mladších i starších než já. Mně tehdy byly tři roky. Uprostřed vagonu stála kamínka, buržujky jsme jim říkali. Dospělí na nich opékali kukuřici, a když upadlo semínko z kukuřice na podlahu, my děti jsme se o ně porvaly. Vařila se také řídká polévka, rvali jsme se o každou lžíci.“
„Po cestě někteří umírali hladem, ale nebylo možné je pohřbít. Když vlak zastavil, aby byli vyloženi mrtví, toho sněhu bylo všude tolik, že mrtvoly akorát hodili přímo jen tak do závěje a zahrabali sněhem.“
Po několika týdnech, když dospěli do středoasijských stepí, začal vlak zastavovat i proto, aby mohl vysadit skupiny vysídlenců. Kolik lidí a kam půjdou, se rozhodovalo za chodu. Volalo se do kolchozů podél trati, kolik lidí mohou přijmout.
Čečenci si zpočátku na nových místech museli stavět zemljanky či chatrče z větví. Rodina Zulaj Sulejmanové byla vysazena nedaleko města Leninogorsk ve východním Kazachstánu. Téměř tři tisíce kilometrů vzdušnou čarou od svého domova na Kavkaze.
Pomník deportovaným Čečencům a Ingušům v memoriálním komplexu Spassk v Kazachstánu
„V jakési ubytovně nebyla ani jedna oddělená místnost pro jednotlivé rodiny. Všichni žili v jednom velikém prostoru. Nedaleko byla vápenka, tam začali pracovat moji rodiče. V továrně dali Čečencům boty vyrobené ze dřeva a obšité svrchu tkaninou. Dostávali jsme poukázky na jídlo – 100 gramů chleba pro děti, 200 gramů pro dospělé. Ale stejně jsme měli všichni strašný hlad. Lidé chodili do lesa sbírat lesní plody a také trávu. Mnozí se odtamtud neměli sílu vrátit, umírali hladem v lese. Životní podmínky byly mizerné, brzy se rozšířil tyfus, strašná nemoc, na niž zemřela polovina vysídlenců.“
Rodina Chabibula Eskerchanova byla vysídlena do městečka Kyzylrody, 800 kilometrů na jihozápad od dnešního hlavního města Kazachstánu Astany.
„Po letech mi příbuzní říkali, že i když mi tehdy byly jen tři roky, tak že jsem v obličeji vypadal jako osmdesátiletý stařík, tolik vrásek jsem prý měl. To vše z hladu. Lidé jedli trávu, ježky, jetel. Otékali hladem a mnoho jich umíralo. Místní obyvatelé, Kazaši, sami sotva vystačili na vlastní živobytí. Na nás se dívali zpočátku se strachem, báli se nás a říkali, že jsme lidojedi. Ale časem poznali, že jsme dobří lidé, že nikoho nesníme, a naopak se s námi začali i přátelit.“
Vladimir Putin (vlevo) a Ramzan Kadyrov na snímku ze září 2022
Odhaduje se, že během deportací a ve vyhnanství zemřelo nejméně 200 tisíc příslušníků severokavkazských národů. Od roku 1957, kdy Nikita Chruščov rozhodl o znovuobnovení Čečensko-ingušské autonomní republiky, se Čečenci pomalu směli začít stěhovat zpět na svou rodnou zemi na severním Kavkaze.
„U nás doma, v naší vesnici, byly všechny domy obsazeny. Především ruským obyvatelstvem. Nezbývalo nám než nocovat venku, na ulici, a čekat, než noví majitelé opustí nebo nám znovu prodají svá, dříve naše, hospodářství. Lidé si stavěli chatrče a podobná dočasná obydlí ve dvorech. Uběhlo mnoho let, dokud noví obyvatelé definitivně neopustili naše domy,“ vypráví Zulaj.
Čečenci však stále byli ve své zemi občany druhé kategorie. Zatímco z vesnic a menších měst noví usedlíci z řad Rusů, Ukrajinců a dalších národů SSSR ve většině odešli, v Grozném tvořili Čečenci stále menšinu. O deportacích se nesmělo mluvit a 23. únor se dokonce oficiálně slavil jako Den sovětské armády.
Následovaly tři desítky let relativního klidu, v rámci více než dvousetletého potýkání mezi Čečenci a Rusy nevídaně dlouhé období míru. Jako by obě strany nabíraly síly na další tragédii, dvě války, které se naplno rozhořely počátkem 90. let. Ale to je už jiná historie...
Připomínka deportaci – co s ní?
Záhy po rozpadu Sovětského svazu se deportace začaly veřejně připomínat. V samotném Čečensku v roce 1994 vznikl památník z iniciativy tehdejšího prezidenta de facto samostatného Čečenska Džochara Dudajeva. Připomínka deportací každý rok probíhala 23. února jak v samotném Čečensku či Ingušsku, tak i v zahraničí, včetně České republiky, kde například Česko-čečenská společnost pravidelně pořádá výstup na pražský Petřín.
Velký zlom však nastal v roce 2011. Tehdy čečenský prokremelský vládce Ramzan Kadyrov rozhodl, že oficiální den připomínky deportací se přenese z 23. února na 10. května. Šlo o velmi kontroverzní krok, protože právě na 10. května připadá výročí pohřbu Kadyrovova otce, Achmata Kadyrova, proruského prezidenta zabitého v roce 2004. Se samotnými deportacemi toto datum nemá nic společného. Navíc se Čečensko oficiálně vrátilo k oslavám Dne sovětské armády 23. února. V sousedním Ingušsku se ale den deportací připomínal dál.
V roce 2014 pak byl definitivně zrušen a rozebrán původní památník deportací, vybudovaný ještě v dobách nezávislého Čečenska za Džochara Dudajeva.
„Jeho demolice je plivnutím do duše našich lidí. Nemyslím si, že si úřady uvědomují, co dělají. Zaprvé zrušili smuteční akce, které jsme každoročně pořádali, nyní je zničen samotný památník. Jediné vysvětlení pro to vidím v tom, že pomník vznikl za Džochara Dudajeva a tímto způsobem se úřady snaží zničit vše, co bylo spojeno s tou dobou,“ komentoval zbourání památníku jeden obyvatel Grozného pro server Kavkazskij uzel.
Repro z knihy Chajbach - Sledstvie prodolžaetsja
Ve stejném roce byl předseda Shromáždění kavkazských národů Ruslan Kutajev odsouzen ke čtyřem letům vězení poté, co se vyslovil proti zákazu vzpomínkových akcí v původním termínu. Paměť na deportace začala být bagatelizována, aby neohrozila oficiální linii nerozdílného svazku a přátelství mezi Ruskem a Čečenskem, respektive mezi Putinem a Kadyrovem.
V Rusku se na mnoho historických událostí znovu dívají pohledem Sovětského svazu a Stalin je oslavován jako velký manažer. Připomínat jeho zločiny se nehodí. Obdobnou strategii lze pozorovat na Ruskem anektovaném Krymu, kde ruská administrativa v roce 2014 zakázala připomínání deportací krymských Tatarů. Stejně jako v čečenském případě byli krymští Tataři deportováni v roce 1944 na příkaz Stalina na základě obvinění z velezrady. Ti si tuto část své historie připomínají 18. května, ale od roku 2014 byla vzpomínková shromáždění zakázána a lidé, kteří proti nim vystupovali, byli zatýkáni.
Je ovšem zajímavé, že od roku 2020 se v Čečensku 23. únor opět začal pomalu a potichu znovu připomínat. Nejedná se sice o veřejné akce, ale k výročí se hlásí oficiální představitelé a vyjadřuje se i Ramzan Kadyrov.
V roce 2021 bylo 23. února na uzavřeném vzpomínkovém shromáždění veřejně přečteno poselství Ramzana Kadyrova: „Masová deportace – tento hrozný čin byl odůvodněn falešným obviněním z kolaborace s fašistickými okupanty... Dnes se čečenský národ úspěšně rozvíjí a zaujímá důstojné místo mezi bratrskými národy Ruska. Vždy si budeme pamatovat oběti této hrozné tragédie,“ napsal Kadyrov podle oficiální ruské tiskové agentury TASS.
V roce 2023 už během války Ruska proti Ukrajině, v níž oficiální čečenské oddíly hrají významnou a nepěknou roli, pak Kadyrov na výročí deportací na svých účtech na sociálních sítích k překvapení mnohých proklel Stalina za jeho rozhodnutí o vysídlení Čečenců. Zároveň vyzval k přepsání ruských učebnic dějepisu, v nichž se deportace kavkazských národů objasňuje právě kolaborací s nacisty.
Tato obvinění nyní používá Rusko i vůči Ukrajině a v probíhající válce zároveň velmi potřebuje čečenskou podporu. Není tedy vyloučené, že se nyní k 80. výročí dočkáme nových, překvapivých vyjádření. To jen dokazuje, jak velkou roli v dnešním Rusku hraje výklad, respektive překrucování sovětské historie a stalinských zločinů. Na tragédii statisíců obyčejných Čečenců, která začala před 80 lety, to ovšem vůbec nic nemění.
Text vyšel ve spolupráci se sdružením Gulag.cz, které jej publikovalo na portálu Gulag.online.
