Nejprve jej komunistická strana dosadila na ministerské křeslo, pak jej sesadila a nechala sledovat. Když v roce 1989 v Rumunsku jako v poslední zemi východního bloku vypukla revoluce, postavil se do jejího čela. Mnozí ho přesto obviňují z manipulací. Bývalý prezident Ion Iliescu dodnes popravu diktátora Ceaušeska obhajuje.
V únoru 1971 jste se stal tajemníkem ústředního výboru komunistické strany, ale už v červnu vás Nicolae Ceaušescu sesadil. Proč?
Viděl jsem jeho zájem o model Severní Koreje. V Rumunsku bylo víc svobody v kultuře a v tisku – jako během pražského jara. To byl vývoj, který začal před Ceaušeskem a v němž i on zpočátku pokračoval. Vrcholem byl rok 1968, kdy naše země velmi odvážně odsoudila Sovětský svaz za zásah v Československu. Pak se Ceaušescu začal bát o vlastní postavení a roku 1971 ho na návštěvě v Severní Koreji zaujal model absolutní kontroly. Povídali jsme si o tom velmi otevřeně a já tehdy vyslovil svůj názor.
Nelíbil se mu?
On byl ve skutečnosti velmi omezený. Byl to bystrý muž, ale neměl žádné vzdělání, jen základní. Tehdy jsem mu řekl, že model Severní Koreje je proti člověku. Po návratu do země mě označil za "intelektualistu". Myslel tím, že nejsem ortodoxní člen strany, tedy ten, co s jejím postojem vždy bezpodmínečně souhlasí. Stáhl mě z postu ve straně, poslal mě na převýchovu do Temešváru. Pracoval jsem v továrně a pak mě zbavil všech politických funkcí. Do roku 1989, než začaly v Temešváru protesty, jsem byl ředitelem vydavatelství technické literatury. To, že byl Ceaušescu proti mně, mi však v zemi přineslo velkou popularitu, hodně lidí se mnou soucítilo. On mě nechal dokonce sledovat tajnou bezpečností Securitate.
Předtím jste jako komunista šéfoval místní buňce tajné policie Securitate.
Byl jsem proti některým jejich opatřením. Lidi jsem před nimi ochraňoval. A po roce 1971 jsem byl sám objektem jejich zájmu. Před mým domem v Bukurešti mě hlídali i v noci z 21. na 22. prosince (když v Bukurešti začaly nepokoje). I ráno 22. prosince mě sledovali cestou do vydavatelství. Ceaušescu utekl helikoptérou ze střechy ústředního výboru strany v deset ráno. Odpoledne jsme pak přímo v ústředním výboru připravovali revoluční prohlášení. V 18.30, byla už tma, se na úřad, kde jsme pracovali, začalo střílet. Když jsme viděli, že to nemá konce, pochopili jsme, že je to práce Ceaušeskových loajálních lidí.
Byla to Securitate?
Jen někteří zaměstnanci. Pokoušeli se zastavit vznik nového parlamentu. Ale kdo to byl, dodnes nevíme. Je to už dvacet let. Malé skupině profesionálů stačí jen provokovat a potom přicházejí reakce. Mnoho kolegů ze stejných vojenských jednotek střílelo proti sobě.
Vaši kritici tvrdí, že násilí jste zorganizoval vy, abyste se dostal k moci.
To je hloupé. Kdo jsem byl 22. prosince 1989? Běžný občan.
Ale okamžitě jste se stal lídrem revoluční Národní fronty spásy (FSN).
Střelba začala, když jsem byl obyčejným občanem, ředitelem vydavatelství se 60 lidmi. Jakou autoritu jsem mohl mít?
Ceaušeska a jeho ženu 25. prosince popravili, váš kolega z FSN Silviu Brucan kdysi řekl: "Revoluce je jako válka. Když nezastřelíš ty jeho, zastřelí on tebe." Souhlasíte?
Nepodařilo se nám zjistit, kdo provokuje střelbou. Naše analýza a informace z armády naznačovaly, že to byli lidé napojení na Ceaušeska. Jejich krédem bylo, že dokud bude Ceaušescu žít, budou bojovat proti těm, kdo jsou proti němu. Zorganizovali jsme soud.
V helikoptéře údajně spolu s prokurátorem a advokáty cestovala i popravčí četa. Byl ten soud legální?
Ne. Letěli až později. Samozřejmě, byla to improvizace. Jednotka, která Ceaušeska hlídala, měla jen skromné vybavení. Bála se, že ho nějaká profesionální skupina vysvobodí nebo že ho zlynčují lidé. Uvědomovali jsme si, že jsme mohli mít normální občanský soud. Ale lidé umírali každou hodinu. Nikdo nemohl vynést jiný verdikt. Lidé čekali, že za svou politiku zaplatí.
Jedenáct let jste byl prezidentem, přivedl jste Rumunsko do NATO. Jste si vědom nějakých chyb?
Mezi hlavní teze FSN patřilo: přejít od diktatury k demokracii a od systému jedné strany k pluralismu.
Nebylo chybou, že jste jako prezident neotevřel archivy Securitate? Udělal to až váš nástupce.
Na Securitate se hledělo s nedůvěrou. Na jedné straně se mluvilo o tom, že otevření archivů odhalí její aktivity, na druhé se často to, co se píše v dokumentech, stává obrazem lidí. A Securitate se stala morální autoritou na jejich posuzování.
Jak to, že vaše složka zmizela?
Nevím. Během revoluce se spálilo mnoho složek, v červnu 1990 další. Ale já jsem neměl zájem ji vidět.
Nechtěl jste vědět, kdo na vás donášel?
Mluvil jsem s přáteli, které morálně zničilo, když viděli, kolik členů rodiny na ně donášelo.
Není to cena za pravdu?
Ano. Ale proč? Raději soudím lidi sám. Ne očima Securitate. Kvalita jejích informací je relativní.
