Noční směny umožňují ženám skloubit práci při obraně země s denním zaměstnáním. Jsou tu učitelky, lékařky, ale i třeba manikérka. Mnohé z nich říkají, že je to způsob, jak překonat bezmoc, kterou cítily, když ruské síly na začátku invaze Buču obsadily, píše BBC.
Oblast ukrajinská armáda osvobodila koncem března 2022. A teprve tehdy se začaly objevovat hrůzné příběhy o zabíjení, mučení a únosech.
„Je mi 51 let, vážím 100 kilo, nemůžu běhat. Myslela jsem, že mě pošlou do háje, ale vzali mě,“ vypráví Valentyna, veterinářka, která se letos v létě přihlásila k ničitelkám dronů a nyní vystupuje pod jménem Valkyrie.
Ukrajina obvinila vojáka z masakru v Buči. Zastřelil matku s dvěma dětmi, tvrdí |
Co ji přivedlo k této roli? Kamarádi nasazení na frontě a další, kteří už v bojích padli.
„Tuhle práci zvládnu. Výstroj je těžká, ale my ženy to zvládneme,“ říká Valentyna pro BBC. O několik hodin později, kdy je v celém regionu vyhlášen letecký poplach, to předvede.
Její jednotka se vyhrne ze základny v lese a v pick-upu se řítí tmou doprostřed pole. Poté čtyřčlenný tým vyskočí a začne montovat zbraně. Ty jsou přitom z úplně jiné éry. Dva maximy pamatují rok 1939, krabičky s municí zdobí červené hvězdy ze sovětských dob.
Válka na Ukrajině |
Serhij, jediný muž v týmu, musí ručně nalévat balenou vodu jako chladicí kapalinu. To je vše, co mají k dispozici. Nejlepší výstroj je na frontě a Ukrajina neustále žádá spojence, aby jí poslali další. Starobylé zbraně jsou však bezvadně udržované a Čarodějnice tvrdí, že od léta sestřelily tři drony.
„Mým úkolem je naslouchat jim,“ vysvětluje Valentyna. „Je to nervy drásající práce. Musíme ale zůstat soustředění, (naslouchat) sebemenšímu zvuku,“ dodává.
Je to děsivé. Ale to je i porod
Její kamarádka Inna je také padesátnice a je na jednom ze svých prvních nasazení. „Je to děsivé, to ano. Ale to porod taky, a přesto jsem třikrát rodila,“ směje se a prozrazuje, že její vlastní přezdívka je Cherry. „Kvůli autu, ne kvůli rajčatům,“ říká.
Pracuje jako učitelka matematiky a občas musí z lesa pospíchat, aby mohla být na hodině. „Oblečení si nechávám v autě. Podpatky, vezmu si rtěnku a odučím hodinu. Pak zpátky k autu, rychlé převlečení za rohem a jedu.“
„Chlapi už jsou pryč, ale my jsme tady. Co ukrajinské ženy neumějí? Umíme všechno,“ říká reportérce BBC.
Na horizontu se objeví paprsek světla jiné skupiny, která hlídá svou zónu. Neexistují žádné veřejné údaje o celkovém počtu dobrovolnických jednotek. Ani o tom, kolik žen se jich účastní.
Julija z pozice na poli sleduje na tabletu dva drony. Jsou nad sousedním regionem, takže Buči bezprostřední nebezpečí nehrozí. Zbraně ale nikam neuklízejí, dokud neskončí poplach.
Velitelem dobrovolníků je obrovitý muž, který se právě vrátil z Pokrovsku na Donbasu, kde probíhají nejtěžší boje. „Ohňostroje jsou tam nepřetržitě,“ popisuje pro BBC s úsměvem Andrij Verlaty.
Zabíjeli lidi jen tak. Přeživší z Buče popisují teror pod ruskou okupací |
Dřív u něj v oblasti Buče operovalo asi 200 mužů, kteří obsluhovali mobilní jednotky protivzdušné obrany a hlídkovali během nočního zákazu vycházení. Mnozí z nich nebyli schopni plné vojenské služby. Pak ale Ukrajina zrevidovala svůj mobilizační zákon, protože potřebovala více vojáků, a mnoho mužů z posádky se najednou stalo způsobilých pro frontu.
„Asi 90 procent mých mužů skončilo v armádě a dalších deset procent se schovalo, rozutekli se jako krysy. Skoro nikdo nám nezůstal,“ říká bez obalu Verlaty. „Jen muži bez nohou nebo s chybějící půlkou lebky.“
Měl na výběr – obsadit pozice muži mladšími mobilizačního věku, nebo naverbovat ženy. „Zpočátku to vypadalo jako vtip: ‚Vezmeme ženy!‘ Neměly moc velkou důvěru. Ale to se změnilo,“ říká.
„Bez nás to neskončí“
Čarodějnice tráví víkendy rozsáhlejším vojenským výcvikem. V den návštěvy reportérky BBC je čeká první lekce o útočení na stavby. Cvičí v ruinách hospodářské budovy, šťouchají zbraněmi do dveří a pak se ostražitě přibližují.
Některým se daří vypadat přesvědčivěji než jiným, ale odhodlání a soustředění žen je zřejmé. Protože jejich důvody, proč to dělají, jsou hluboké a osobní.
„Vzpomínám na okupaci. Pamatuji si tu hrůzu. Pamatuji si křik vlastního dítěte,“ říká Valentyna přes drobné vzdechy. „Vzpomínám na mrtvá těla, když jsme utíkali.“
Její rodina prchala z Buče kolem vypálených tanků, mrtvých vojáků a civilistů. Na jednom ruském kontrolním stanovišti je podle jejích slov voják donutil stáhnout okénko auta a pak přiložil jejímu synovi k hlavě pistoli.
Vědmy jdou do akce. Mladé dronařky tvrdě cvičí a chystají se na Rusy |
Naplňuje ji tichý vztek. I proto Valentyna odmítá přestat věřit ve vítězství Ukrajiny, navzdory sklíčenosti, která se po téměř tisíci dnech plnohodnotné války usadila nad většinou země.
„Život se změnil, všechny naše plány se rozpadly. Ale já jsem tady, abych pomohla urychlit konec této války. Jak tady holky říkají, bez nás to neskončí.“
Manažerka Anya, která se zbraní v ruce a ve vojenských botách prochází po rozbitém skle a sutinách, je další dobrovolnou Čarodějnicí. Je jí 52 let a vojenský výcvik jí dodává sílu.
„Za okupace jsem cítila naprostou zbytečnost své existence. Nemohla jsem nikomu pomoct ani bránit samu sebe. Chtěla jsem se naučit zacházet se zbraněmi, abych byla k něčemu užitečná,“ říká.
Po Rusech tu nesmí zůstat ani stopa. Do Buče se po zvěrstvech vrací život |
S trenéry si ženy hodně povídají. Později večer se jedna z nich na základně otevře ještě více a podělí se o mrazivý příběh.
Když byla Buča obsazena, ruské jednotky začaly chodit dům od domu. Znásilňovaly a vraždily. Jednoho dne se rozšířila fáma, že okupanti přicházejí zabít děti. „Za rozhodnutí, které jsem ten den učinila, Rusům nikdy neodpustím,“ svěřuje se žena.
Vojáci nikdy nepřišli a ona nikdy nemusela jednat. Od té doby ji ale ten okamžik a pocit viny pronásledují. Poprvé pocítila úlevu, když se začala učit, jak bránit samu sebe, svou rodinu a svou zemi. „To, že jsem přišla sem, mi opravdu pomohlo,“ říká tiše. „Protože už nikdy nebudu sedět jako oběť a mít tak velký strach.“
4. dubna 2022 |
