Brežněvův vnuk: Dědu mají lidi pořád rádi

Jeho dědeček dodnes patří k symbolům Sovětského svazu, který přestal existovat přesně před patnácti lety. Andrej Brežněv, ekonom a bývalý diplomat, o tom dni říká, že to byla tragédie. A že doba jeho dědy, který šéfoval SSSR v letech 1964-82, byla érou rozkvětu.

Pětačtyřicetiletý vnuk sovětského vůdce spoluvlastní bar v centru Moskvy. | foto: Jan Rybář, MF DNES

Před několika lety chtěl Andrej Brežněv zakládat "opravdovou komunistickou stranu", která by se hlásila k brežněvismu. Dnes už je především byznysmen. Setkali jsme se v moskevském baru, který spoluvlastní.

Před 15 lety se rozpadl Sovětský svaz. Kam podle vás za tu dobu Rusko došlo?

Není snadné to říci, neboť není snadné říci, co to je Rusko. Není to konstanta, ale země, jež vzniká mnoho set let a ještě nějakou dobu vznikat bude. Kdysi to bylo impérium, pak Sovětský svaz, teď už jen Rusko, velká země s více než 120 národnostmi. Nu co, míříme nějak vpřed, ale je to hodně dlouhý proces a ne vždy se dá poznat, zda zrovna stoupáme, či klesáme.

Rusové mají často pocit, že svět na ně pohlíží svrchu, že je podceňuje. Proč Rusové považují Západ za protivníka, či přímo nepřítele?

Ano, jistěže jsme protivníci Západu, ale je třeba rozumět tomu, proč: mentalitou a kulturou jsme zcela jiní, Rusko vždy bylo země na pomezí Evropy a Asie, proto se v nás evropské a asijské vlivy proplétají. Napasovat ruskou duši a mentalitu na západní model nejde. V Americe mají dolary, dobrá. A vše tam na tom dolaru závisí, ale u nás to je trochu jinak. U nás zkrátka máme morální hodnoty, které nejsou na penězích závislé. A i když nakonec nějak s financemi souvisí, jsou to pořád naše, ruské hodnoty.

V Moskvě nyní často slýchám, že studená válka ještě neskončila...

Samozřejmě že neskončila, pořád trvá a bude trvat. Žádný stát nevidí rád, když mu roste silný protivník, i kvůli tomu musí svým lidem stále říkat: Plaťte daně, z nich je třeba vybudovat armádu a tak dále. Vždy je třeba mít nějakého protivníka, kterým je možné strašit, a teď mluvím o Západu. Silné Rusko není v jeho zájmu, stejně tak jako silné Česko nebo Bulharsko. Je to Darwinův zákon: všichni si navzájem pořád jdou po krku. A proto studená válka byla a vždy bude.

Před časem jste ohlásil založení komunistické strany věrné odkazu vašeho děda. Co děláte nyní?

Dnes jsem hlavně byznysmen, naše firma se zabývá řadou oblastí, stavebnictvím, investicemi, financemi, snažíme se dostat i do energetické oblasti. Je to docela velká firma, má kanceláře v šesti zemích.

Nezní vám to paradoxně - vnuk Brežněva se stal kapitalistou?

Nejsem fanatik, ale rozhodně mám levicové názory. Stranu jsem zakládal proto, že časy se změnily, ale ruští komunisté ne, jsou příliš slabí a nemohoucní, pořád něco vykládají o různých dogmatech, která nám vnutila historie. Jistě, Marx s Engelsem psali velkolepé spisy, Lenin, to byl víc filozof než politik či ekonom, ale nyní už je třeba jít dál a komunisté se musí také změnit.

Sníte o návratu komunismu?

Komunismus jako takový je opravdu dobrá věc a tu myšlenku nikdy nikdo nedokázal pošpinit. Kdo ví, třeba jednou, za tisíc let, bude komunismus v Evropě, v Americe. Teď čas komunismu nenastal, je zbytečné se o něj nyní snažit. Komunisté by zkrátka neměli říkat, že budují komunismus. Další věc: to, čemu se u nás říkalo socialismus, mělo víc lidskou tvář než naše současná realita, která ničí vše z minula, ať zlé, či dobré. To je zločin.

Tedy říkáte, že sovětský systém zvaný komunismus měl přežít?

Celý ten systém se nezhroutil kvůli prohnilosti, nýbrž kvůli činům Gorbačova. Vydal příkaz, a všechno se tedy na jeho rozkaz začalo rozpadat. Jsem si jist, že více než polovina Rusů by okamžitě souhlasila s návratem k tomu, co bylo. Samozřejmě, ne vše bylo ideální. Ale byla to naše země, kterou jsme budovali, měli jsme jistoty, platy, penze... Opakuji: za všechnu tu hrůzu může Gorbačov, který naprosto bez rozmyslu začal vše měnit. Když už chtěl něco dělat, měl to činit potichu, a hlavně rozumně.

Historici se také rádi přou o to, proč se vlastně SSSR rozpadl. Interpretací je víc, jaká je ta vaše?

Sovětský systém nebyl přizpůsobený životu v míru. Od revoluce roku 1917 jsme pořád s někým bojovali, na počátku s povstalci ve Střední Asii, na konci se studenou válkou. Vždy připomínám, že na SSSR ležela hlavní tíha druhé světové války. Žít v míru bylo těžší, nebyli jsme na něj zvyklí. Nemáme rádi dramatické změny, vždy dopadnou špatně.

Prezident Putin před časem mnohé podráždil prohlášením, že rozpad SSSR byla největší geopolitická tragédie 20. století. Souhlasíte? Pochopitelně že ano.

Putina tedy uznáváte?

Samozřejmě, a neumím si představit, kdo by ho mohl vystřídat. Země nyní žije v poklidu, už je alespoň možné něco trochu plánovat do budoucna. Dříve to nešlo, jeden den to bylo tak, zítra jinak.

Jak vzpomínáte na svého dědu?

Pro mě to byl především dědeček, až na druhém místě generální tajemník strany. Udělal jedinou chybu, že neodešel včas do důchodu, ale lidé zapomínají, že ho přinutilo jeho okolí, celý ten svět krásných slov a pozlacených medailí. V tom smyslu ho zneužívali, a to byla jeho tragédie. Jsem přesvědčen, že Leonid Iljič byl optimálním vůdcem pro zemi, jakou byl SSSR. Kdyby se takový typ vůdce objevil i dnes, byl by ideálním člověkem i do budoucna.

Chodil jste za ním do Kremlu?

On tvrdil: Práce je práce, rodina je rodina. Můj otec, pokud se nepletu, byl u něj v Kremlu jen dvakrát, i pro něj byla jeho práce tabu. Já jsem v Kremlu byl, byla to vždy nějaká oslava, ale do jeho pracovny nás nepouštěli. Jeho vnuk nemohl jen tak přijít a říct: Jdu za dědou.

Máte nějakou oblíbenou osobní vzpomínku? Třeba vzpomínám na to, jak jsme zdobili novoroční stromek. Nebo jak recitoval básně, hodně jich uměl nazpaměť. Babička vždycky na Velikonoce pekla tradiční jídla, malovala vejce a s dědou to slavili, líbali se, naše rodina byla v tomto smyslu zcela normální. Děda se narodil v roce 1906 a byl pochopitelně pokřtěný. Nikdy nebyl halasným bezbožníkem.

Cítíte, že Rusové si ho stále váží?

Musím to zaklepat, v novinách sice občas píší nesmysly, ale když se opravdu potkáváte s lidmi, pochopíte, že ho stále mají hodně rádi. Mám známé, kteří nenávidí Lenina i Stalina, ale říkají mi: Brežněv, to byl chlapík, tehdy se žilo skvěle, ekonomika i celá země zamířila vzhůru. Padesát procent lidí by vám i dnes řeklo něco podobného.

Otvírá dnes jméno Brežněv dveře?

Samozřejmě, vždy mi pomáhalo. Zjistí-li lidé, že jsem vnuk Brežněva, začnou se chovat jinak, a to i ti, kteří ho neměli v lásce. Často někam přijdu, řeknu jméno a lidé najednou roztávají a začnou vzpomínat na mládí. Jméno Brežněv bude vždy vyvolávat zájem, tak jako jména Stalin, Lenin, Trockij.

Pro Čechy a Slováky bude ještě dlouho jméno Brežněv symbolizovat okupaci roku 1968...

Bylo mi jasné, že této otázce se vyhnout nemůžeme. A vážně nevím, co říct. Snad to, že tanky tam neposlal děda, nýbrž systém, takzvaný tábor socialismu. Nesuďme teď, jaký byl. Ale existoval. Leonid Iljič se prostě rozhodl, že je třeba Československu pomoct, vždyť nás o to samo požádalo. Nerozhodovalo se o tom jen v SSSR, tanky poslali i Němci, Maďaři, Poláci. Leonid Iljič byl jen vrcholkem ledovce celého SSSR i socialistického tábora.

Nejste tedy ochoten říci: Neměl to dělat. Nepřísluší mi hodnotit, zda to byla chyba. V historii se nedá říkat, co by bylo, kdyby. Navíc myslím dodnes lidé úplně nechápou, o co tehdy lidem v Československu šlo. Já to také úplně nechápu. Chtěli tu vládu, či ne? Chtěli ten společenský systém, či ne? Ani ten největší pitomec nechce, aby se měl ještě hůř. Ale ti vaši nás žádali o pomoc. Prostě v tom bylo něco podivného.

Co byste tedy, v jedné větě, o tom všem vzkázal Čechům?

Snad jednu myšlenku: každý režim se snaží chránit sám sebe, ať už je dobrý nebo zlý. Pokud se Varšavská smlouva rozhodla poslat k vám tanky, neměla jinou možnost. Opakuji: neříkám, zda to bylo dobře, či špatně. Ale jinak to asi být nemohlo.