Mohutný tok modrozelené Neretvy si razí cestu skrz šedobílý masiv, řeku kopíruje úzká silnice. Posádka v autě ani nedutá. Scenérie, které divoká příroda začne v půli cesty ze Sarajeva do Mostaru předvádět a s každou další zatáčkou je proměňuje, jsou dechberoucí.
Bosna se drolí, národní tenze sílí. Země zůstává rozdělena podle etnického klíče |
Příroda na Bosně nešetřila ani trochu a turisté už to začínají zjišťovat. I my chceme poznat ty nádherné hory a divoké řeky, i když jen v oblastech, které jsou už prověřené a odminované. Pohled z okénka ale není jen hezký. Napříč celou zemí míjíme spoustu opuštěných rozstřílených domů. Co to znamená? Vždyť válka dávno skončila. Proč se majitelé nestarají?
Více než milion Bosňanů, kteří uprchli před nejhorším konfliktem v Evropě od druhé světové války do zahraničí, se domů nevrátilo. Další se stěhovali v rámci své země, když si jednotlivé národy po válce rozdělily území, na němž dřív vedle sebe v klidu žily. Lidé tehdy neřešili, k jakému etniku patří, přátelili se a dokonce vytvářeli rodinné svazky. Válka všechno změnila.
„Oproti počtu obyvatel před válkou je to dnes poloprázdná země, a to i proto, že její rekonstrukce a budování mírového prostředí se úplně nedaří,“ říká historik a expert na oblast Balkánu František Šístek z Katedry ruských a východoevropských studií při Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK.
„Lidé hromadně opouštěli domovy jen s tím, co unesli v rukou. Šli do neznáma, jen aby si zachránili holý život. Měl jsem obrovské příbuzenstvo. Všichni odešli stejně jako já a nikdo se po válce nevrátil,“ popisuje tehdejší situaci Bruno Kelava, bosenský Chorvat, který před 25 lety přišel do Česka. Opustil rodnou Banja Luku poté, co ho Srbové málem umučili, protože za ně odmítl bojovat.
V různých fázích války se dala do pohybu více než polovina obyvatelstva tehdy více než čtyřmilionové Bosny a Hercegoviny. Po válce se ze zahraničí vrátilo jen přes milion uprchlíků. Problém je to zejména na venkově, kde se infrastruktura po válce zhroutila úplně. Kdo zůstal v Bosně, žije spíš ve městech, protože tam se snáz uživí.
Válka v BosněKatoličtí Chorvaté, islám vyznávající Bosňáci a pravoslavní Srbové na území Bosny a Hercegoviny žili před válkou v poklidném soužití. V 90. letech, kdy se začala rozpadat Jugoslávie, byl jednou z příčin konfliktu srbský bojkot referenda o vyhlášení nezávislosti země, kterou chtěli Chorvati a Bosňáci. Krátce nato vypukly první potyčky a přerostly v občanskou válku. V letech 1992 až 1995 v ní zahynulo přes sto tisíc lidí, více než dva miliony uprchly do zahraničí. Válku ukončila mírová dohoda přijatá na letecké základně v americkém Daytonu. 14. prosince 1995 ji v Paříži podepsali představitelé Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Srbska a zástupci západních mocností včetně USA. Země dostala nové politické uspořádání a vnitřní hranice byly překresleny. |
Vesnice vymírají, protože ti, kteří se tam vrátili, stárnou a mladí nezůstávají. Úbytek populace je problém celého Balkánu. Ale Bosnu opouštějí i ti, kteří v době Daytonské mírové dohody ještě nebyli na světě. V zemi totiž nemají uplatnění.
Zjistit přesný počet opuštěných polorozpadlých domů, které zarůstají houštím zvenčí i zevnitř, je obtížné. Bosna má dnes jiné starosti než je počítat. Nicméně Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky při OSN udělal před lety odhad, že válčící strany poničily nebo zcela zničily až 60 procent domovní zástavby, aby se tam uprchlé obyvatelstvo nemohlo vrátit. Za války tak bylo zdemolováno 1,1 milionu domů.
Některé zůstaly opuštěné, protože jejich majitelé se nevrátili ze zahraničí. Jiní se stěhovali v rámci Bosny – na nová území, jak je jednotlivým národům přisoudila Daytonská dohoda. A někteří by se možná i vrátili, jenomže kam? Jak opravit dům, který nepřítel rovnou vyhodil do povětří. Někde jsou nápadně vidět celé souvislé oblasti, které byly takto zničeny.
Kvůli tomu, co se v mnohých domech za války dělo, v návratu často brání i psychologické důvody. Lidé se nechtějí k ruinám ani přiblížit. Nikdo totiž neví, co v křoví je – možná i nášlapné miny, které se k domům kladly, aby se v nich nepřítel nemohl ukrýt. Bosna jich stále není zbavená, i když s tím pomáhají i mezinárodní expertní týmy.
„Miny u těchto opuštěných domů určitě stále být mohou. Když chce někdo stavět, může požádat úřady o kontrolu daného pozemku, jestli tam nejsou, a teprve pak začne,“ říká policejní potápěč Martin Kučera. S týmem policejních pyrotechniků jako jediní na světě pátrají v bosenských řekách po výbušninách a likvidují je. „V některých domech se děly nepěkné věci, lidé se vraždili mezi sebou. Válka nebyla jen o armádě, byla to válka i mezi sousedy,“ říká Martin Kučera.
„Nemůžeme se divit, že někteří lidé po tom, co prožili, se do těch míst nevrátí. Někteří z nich po válce už tu linii nepřekročili a tam, kde žili, se nešli ani podívat. Nebo šli a zjistili, že už se tam žít nedá. Možná i proto, že by to znamenalo mít za souseda někoho, o kom vědí, že se patrně dopustil něčeho proti jejich blízkým,“ dodává Šístek.
Skanzen bez lidí
Podle Bruna Kelavy má Bosna nakročeno k tomu, aby se za dvacet let stala skanzenem. „Lidé ze Západu tam budou jezdit a říkat: Krásná země, ale kde jsou lidé? Odpověď: Dělají tu nejhorší práci v Německu a jinde na Západě, protože doma se neuživili.“
Historik Šístek v zásadě souhlasí. „Bosna nefunguje celkově a důvodů je mnoho. V době podpisu Daytonské dohody šlo hlavně o to, aby nastal klid zbraní a byl mír. Na to, jak to bude vypadat o dvacet a více let později, v tu chvíli nikdo nemyslel. Je to mírová dohoda, ale není moc efektivní z hlediska politického fungování, struktura země je velice složitá a byrokracie těžkopádná.“
Každá plechovka může explodovat, říká potápěč operující na misi v Bosně |
Podle něj je v Bosně problém i to, že půdu tam mohou nakupovat cizinci, a existují obavy z arabských a jiných investorů.
„Jak se Bosna vylidňuje, je možné, že místní budou prodávat pozemky komukoli. Ale snad to nebude tak černobílé, stále v lidech vidím potenciál. To, že jich hodně odešlo do zahraničí, přece neznamená, že odešli trvale. Vazby stále existují, návrat je jednodušší než dřív a například bosenská diaspora funguje a je provázaná napříč kontinenty,“ říká František Šístek. Jsou i případy, kdy se vrátili mladí lidé na vesnici, aby si tam třeba založili ekofarmu nebo prostě jen proto, že odtud pocházejí jejich předkové.
Školství – nebezpečný problém
Bosna je Daytonskou smlouvou „přeorganizovaná“ už téměř čtvrt století. Dokonce i haagský trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii už ukončil svou činnost poté, co loni v listopadu odsoudil na doživotí posledního válečného zločince Ratka Mladiče, strůjce masakru ve Srebrenici.
Svými rozsudky vlastně potvrdil, že všechny známé hrůzy se v Bosně opravdu staly. Pro tři národy na jednom území by to mohlo být varováním do budoucna, přesto tam nacionalismus zůstává silný na všech úrovních. „Je výhodnou kartou pro politiky, protože když je potřeba, dokážou jím homogenizovat své voliče,“ soudí historik.
Podle Bruna Kelavy, který do své rodné země pravidelně jezdí, problém začíná už na základních školách. Srbové se nedávnou historii učí po svém, totéž muslimové i Chorvaté.
„V srbské škole se učí, jak Srbové bojovali v občanské válce za svou republiku a práva a oslavují své neexistující vítězství. Muslimové to samé,“ říká. „A až se děti ze srbské školy a děti z chorvatské školy setkají jako dospělí, bude tam stejný problém jako v 90. letech,“ dodává jeho manželka Romana. Infrastruktura postdaytonské Bosny totiž podle Františka Šístka nacionalismus stále dokola reprodukuje, i když je těžké říct, zda se to v roce 1995 dalo udělat jinak.
„Nový systém ale zabudoval a vyzdvihl etnicitu jako základní kámen budování spravedlivé společnosti a to, že dal jednotlivým národům do rukou i školství, a to už na úrovni kantonů, je katastrofa i z mého pohledu historika. Rakousko-Uhersko tam kdysi poměrně pracně zavedlo školy, kam chodili všichni bez ohledu na národnost, a toto integrované školství fungovalo i v dobách Jugoslávie. Ovšem kam se to vyvíjí teď, je úplně proti duchu celé moderní historie Bosny a Hercegoviny a sekularizace,“ varuje historik.
Pandořina skříňka
Bosňané trpí nespokojeností s vládou, nedostatkem pracovních příležitostí či problémy s korupcí a nepotismem, kdy je k sehnání pracovní pozice nutností mít známého, a pokud nikdo takový není, je lepší odejít do zahraničí. Navíc se tu stejně jako celá Evropa potýkají s uprchlickou krizí, takže se všechno ještě víc komplikuje.
Islámský stát bují přímo za plotem EU, nové bojovníky cvičí v Bosně |
„Neexistuje snad nikdo, kdo by byl spokojen s tím, jak Bosna podle Daytonské mírové smlouvy funguje, ta je ale zárukou jakési stability,“ říká František Šístek na otázku, co by balkánské zemi pomohlo. „Mezinárodní klima dnes nenasvědčuje tomu, že by se velmoci shodly na nějaké výrazné pomoci nebo že by se měla nějak přenastavit pravidla, která by mocnosti garantovaly jako v roce 1995.
Změna uspořádání by teoreticky Bosně pomohla, ale jak to udělat. Otevřelo by to Pandořinu skříňku separatistických požadavků na překreslení vnitřních hranic a byla by z toho jen patová situace,“ uzavírá.
Větší zájem Západu by Bosně pomohl. Alespoň v podobě rozvinutějšího turismu, který by dal práci více místním lidem. Země s nádhernými horami a řekami totiž má co nabídnout a nebezpečí min z navštěvovaných oblastí postupně mizí.
