Ještě nikdy od války s hitlerismem nebyla britská společnost tak zoufale rozpolcená jako dnes. Při konfliktech s Evropskou unií po demisi Margaret Thatcherové, která odmítla maastrichtskou smlouvu, už padly další dvě premiérské hlavy – Davida Camerona a Theresy Mayové.
Včera nastoupil na kapitánský můstek rozkolísané britské lodě, která míří ven z EU, charizmatický Boris, kterého zvolili do čela Konzervativní strany. Jediný muž v zemi, který je známý podle svého křestního jména, slíbil odchod z Unie děj se co děj a získal 66 procent příznivců, téměř stejný počet toryů, kteří volili brexit. Polovina národa si však nic takového nepřeje.
Tři roky uběhly od památného referenda o vystoupení z EU, léta plná zášti, nevraživosti, tendenčního zpravodajství a časté demagogie na obou stranách. Rozhádaná vláda i parlament se nedokázaly na ničem shodnout. Jedni chtějí z nenáviděné EU vystoupit, druzí ne. Jedni vyhráli plebiscit, druzí prohru neuznali.
Demokratická tradice je však natolik silná, že se Dolní sněmovna ze čtyř pětin zaplněná „obhájci setrvání v Unii“ neodvážila lidové rozhodnutí zrušit a nedokázala je ani obejít, protože mandaríni imperiální byrokracie v Bruselu, jak zastánci anglické suverenity nazývají eurokraty, během handrkování se slabou britskou vládou přifařili k dohodě nesmyslnou doložku o volné vnitřní hranici v Irsku, kterou musela odmítnout, a to dokonce třikrát. Odejít z Unie bez dohody však poslanci nehodlají, protože to považují (podle mne chybně) za ekonomickou katastrofu.
Konzervativní vláda v koalici se Severoirčany disponovala tzv. „pracovní většinou 13 poslanců“. Po zběhnutí mnoha z nich jí zbyli už jen dva a zanedlouho ztratí v doplňovacích volbách dalšího.
Rozkol do značné míry zničil většinový volební systém. Podle průzkumů povstala z mrtvých levicová Liberální strana (23 procent) a masivně ubírá voliče tradičním labouristům, totéž se děje na pravici, kde Strana pro brexit (15 procent) ohrožuje konzervativce. Aritmetika voleb, kde najednou soupeří čtyři strany, tak nabízí paradoxní výsledky. Už to není jen hra dvou velkých partají.
Plný optimismu
Nový milovaný i nenáviděný premiér Boris Johnson srší po zvolení obvyklým optimismem. Nabízí vizi suverénní Británie, jež si svobodně určuje hospodářská pravidla doma i obchodní politiku se světem, a jako každý konzervativní předchůdce slibuje (nerealistické) sjednocení rozděleného národa.
„Unii každopádně k 31. říjnu, kdy končí prodloužená lhůta, opustíme,“ říká. Odmítá, aby parlament podstoupil další potupný reparát odmítnuté smlouvy, a doufá, že vyjedná technický provoz „neviditelné“ irské hranice, jinak Británie vystoupí jednostranně bez dohody a nezaplatí dojednaných
39 miliard liber odstupného.
Z irského Dublinu i z Bruselu se stále ozývá jen jedno – smlouva platí, změny jsou nepřípustné, žádné nové vyjednávání nepřipadá v úvahu. Situace je tedy patová a do termínu zbývá už jen 98 dní.
Tak či onak, i v politice se každý i zdánlivě neřešitelný střet nějak vyřeší. Pokud vyjednavači EU opravdu uvěří, což je nepravděpodobné, že by se Johnsonovi podařilo odejít bez dohody, bylo by nutné obnovit vnější hranici Unie uprostřed Irska, což by je hospodářsky poškodilo, pak by možná Dublin přistoupil na nějaký kompromis, například na omezenou dobu platnosti oné průchodné hranice a technické řešení.
O podrobnostech konečné obchodní smlouvy se má totiž vyjednávat ještě další dva roky po odchodu Británie z EU. Otázka je, zdali vyjednaná smlouva bez irské pojistky uchlácholí zastánce nezávislosti ve Spojeném království. Ti ji považují za brexit neexit, protože všechna současná i budoucí obchodní a sociální pravidla Unie pod dohledem evropského soudního dvora musí jednou provždy platit. A většině konzervativců jde především o suverenitu, i kdyby to zpočátku něco stálo.
Drama začíná
Johnson momentálně sestavuje značně vyváženou vládu, brexitovou však jen z 50 procent, neboť všechny významné umírněnější protivníky ve straně pominout nemůže. Padlí ministři a mnozí přesvědčení eurohujeři v konzervativní parlamentní frakci přesto vyhrožují, že bez dohody Sněmovna odchod z Unie nikdy neschválí.
Johnson má i tak několik možností: mohl by parlament suspendovat na krátkou dobu před termínem odchodu nebo vyjednávat s Bruselem naoko, obraz neústupné Unie ještě více zdiskreditovat a po termínu by ostrovní říše vypadla z EU automaticky bez dohody. Tak jako tak vše nasvědčuje tomu, že Unie směřuje k nedohodě s Británií. Evropští politici a média se na Johnsona dívají s úšklebkem a často s pohrdáním. Ústupky od nich čekat nelze. Doufají, že si brexit rozštěpená Británie nakonec rozmyslí.
Hrozí také předčasné volby. Opozice v čele s labouristy by mohla v případě hrozby neřízeného odchodu vyvolat hlasování o nedůvěře vládě a stačí několik konzervativních disidentů, aby padla. Charizmatický Johnson by je asi vyhrál. Možná by však lépe udělal, kdyby se nevyčerpával zbytečným a marným vyjednáváním a v době, kdy ještě nic nezkazil, požádal sám občany o mandát proti zrádnému parlamentu elity. Spekulace stranou, jisté je jen jedno, drama začíná.
Žádná „jestli“ nebo „ale“. Brexit bude v říjnu, řekl Boris Johnson:
