náhledy
Hurricane Mk. I byl v počátku bitvy o Británii nejpočetnější britskou stíhačkou. Ve většině parametrů byl méně výkonný než Spitfire, snadno se ale pilotoval a měl poměrně bytelnou konstrukci. Výzbroj tvořilo osm kulometů, oproti spitfirům byl po přistání rychleji připravitelný k dalšímu letu.
Autor: RAF Museum
Spitfire Mk. I představoval rovného soupeře pro německé messerschmitty Bf-109E. Obratný letoun měl navrch v nižších výškách, pilot z kokpitu velmi dobře viděl. Určitou nevýhodu při manévrových soubojích představoval karburátor (proti přímému vstřikování u Bf-109). Osm 7,7mm kulometů pálilo velkou kadencí, ovšem takto malá ráže nebyla v době pancéřování a samosvorných nádrží tak účinná jako kanony. Souboje s Bf-109 v zásadě nerozhodovaly technické parametry, ale zkušenost pilota, moment překvapení, převýšení atd.
Autor: Imperial War Museum
Messerschmitt Bf-109E byl hlavním protivníkem jednomotorových britských stíhaček. Představoval konstrukční špičku své doby, měl výbornou stoupavost a dobré výkony ve větších výškách. V době bitvy o Británii se používala hlavně verze E1 se čtyřmi kulomety i verze E3 a E4, která místo dvou kulometů měla 20mm kanony. Experimentovalo se rovněž s kanonem v ose vrtule. Nevýhodou stroje byl horší výhled z kokpitu, malý rozchod podvozku (ztěžoval starty a přistání) a především malá zásoba paliva, která Bf-109 dovolovala jen velmi krátké zdržení nad Anglií.
Autor: Imperial War Museum
Messerschmitt Me-110 byl těžkou stíhačkou s dlouhým doletem, dobrou odolností a palebnou silou. Proti jednomotorovým strojům ale ztrácel na obratnosti. Verze z bitvy o Británii měly čtyři kulomety a dva kanony dopředu a střelce s jedním kulometem proti směru letu. V boji s Brity se neosvědčil, uplatnil se ale například jako noční stíhač.
Autor: Bundesarchiv, Creative Commons
Pověstný střemhlavý bombardér Ju-87 "Štuka" byl ničivou zbraní v Polsku a nad Francií. V bitvě o Británii se projevila jeho těžkopádnost a zoufale slabá výzbroj. Zaznamenal velké ztráty a v srpnu byl z bojových letů stažen.
Autor: Bundesarchiv, Creative Commons
Všestranný a konstrukčně výborný Junkers Ju-88 byl považovaný i Brity za kvalitní a slušně vyzbrojený letoun. Na bombardér dobře manévroval, přesto jich byly ztraceny tři stovky. Ke konci bitvy se jeho nedostatky podařilo zmírnit a nadále se uplatňoval i jako noční stíhač či torpédový letoun. Měl čtyřčlennou posádku, bombometčík, radista i navigátor se v případě potřeby stávali střelci. Letoun unesl 1400 kg pum v pumovnici nebo 3 tuny pum na závěsnících.
Autor: Bundesarchiv, Creative Commons
Dornier Do-17, nazývaný pro protáhlý tvar létající tužkou, patřil koncepčně k tzv. rychlým bombardérům, které měly samy umět uprchnout stíhačům. Vývoj čím dál rychlejších stíhaček ale tento koncept zmařil. Dvoumotorový stroj unesl nanejvýš jednu tunu bomb, což bylo relativně málo, mohl na svou obranu mít až osm kulometů, ovšem čtyřčlenná posádka nemohla stíhat ovládat všechny najednou. Díky chlazení motorů vzduchem letoun měl o jedno zranitelné místo (právě chlazení) méně.
Autor: Bundesarchiv, Creative Commons
Bombardér Heinkel He-111 platil za výkonný stroj pouze do bitvy o Británii. V té se projevila jeho relativně nízká rychlost, slabá manévrovatelnost a slabá obranná výzbroj (během bitvy se ji Němci snažili zesilovat). Naopak platil za letadlo schopné odolávat poškození. Unesl dvě tuny bomb v pumovnici nebo 3,6 tuny na závěsnících.
Autor: Imperial War Museum
V bitvě bojovalo i několik dalších typů letounů, zpravidla v malých počtech. Jeden z nich představovala věžová stíhačka Bolton Paul Defiant, ukázalo se ale, že stíhačky s výzbrojí směřující pevně vpřed jsou oproti tomuto typu v bojích, které se odehrávali v bitvě o Británii, výrazně účinnější.
Autor: RAF Museum
Bitva o Británii. K vítězství pomohli i čeští piloti
Mechanici a zbrojíři 310. československé stíhací peruti RAF na letišti Duxford v září 1940, v době letecké bitvy o Británii
Autor: Archiv Jiřího Rajlicha