V západní Evropě začínalo v červnu 1940 léto.
Z vývoje války ale mrazilo. Britům se právě podařilo evakuovat své vojáky z obklíčeného Dunkirku, na jehož plážích nechali výzbroj i sebedůvěru ve schopnost čelit wehrmachtu - bylo zřejmé, že pád Francie je otázkou času. Muž, stojící 4. června u řečnického pultu britské Dolní sněmovny, věděl, že Británie bude - poprvé po téměř tisíci letech - dobyta, pokud se nestane něco mimořádného.
Jmenoval se Winston Churchill a jeho odhodlaný projev měl vstoupit do dějin. „Budeme bránit náš ostrov, ať to stojí cokoliv. Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na přistávacích plochách. Budeme bojovat v polích a v ulicích; budeme bojovat v kopcích. Nikdy se nevzdáme,“ zní jeho nejznámější část. Ono „nevzdáme“ (surrender) bylo symbolicky jediným slovem, které nemělo původ v britské angličtině (výraz pochází z franštiny).
Premiérovy projevy (viz rámeček) patřily stejně jako to, že královský pár snášel nálety v Londýně, mezi faktory, které vzedmuly v Britech odhodlání obětovat osobní pohodlí i bezpečí válečnému úsilí.
Jak připravit Británii na válkuKdyž se Winston Churchill stal po vpádu nacistů do Beneluxu premiérem, pronesl několik dodnes vzpomínaných projevů, v nichž dokázal otřeseným Britům vdechnout víru ve smysl boje s nacisty. Už při prvním premiérském projevu v Dolní sněmovně (13. 5.) nenabídl „nic než krev, dřinu, slzy a pot“ (celý projev zde). Po evakuaci z Dunkirku (4. 6.) došlo na už zmíněné „Budeme bojovat na plážích“ (zde). Když Francie požádala o příměří (16. 6.), Churchill vyzval Brity, aby se zatvrdili tak, aby se i za tisíc let říkalo, že „toto byla jejich nejskvělejší hodina“ (zde). Konečně během bitvy o Británii (20. 8.) vystihl úlohu letců výrokem, že „nikdy v dějinách válčení nevděčilo tak moc lidí za tak mnoho takové hrstce“ (zde). |
Ze všech, kteří se na něm podíleli, zůstali stíhací piloti těmi nejviditelnějšími vítězi bitvy, která dostala jméno ještě dříve, než začala. Shodou okolností u toho opět byl Churchill. „To, co (francouzský) generál Weygand nazýval bitvou o Francii, je u konce. Bitva o Británii právě začíná. Na jejím výsledku závisí přežití křesťanské civilizace,“ řekl.
Hitler původně doufal, že Britové vyhodnotí situaci jako bezvýchodnou a uzavřou s ním mír. Snad by tak bývali učinili, kdyby se premiérem namísto Churchilla stal lord Halifax. Jenže nestal a idea separátního míru s kontinentem pod německou nadvládou se rozplynula. „Anglické letectvo musí být poraženo - morálně i fakticky - do té míry, aby nemohlo promluvit do německého vylodění,“ uvedl Hitler v rozkazu k přípravě invaze.
Československou stopu v bitvě napsalo 89 letců
Naši letci v bitvě o BritániiDo letecké bitvy se mezi 10. červencem a 31. říjnem podle historika Ladislava Kudrny zapojilo 89 letců ze zaniklého Československa. Z celkového počtu tří tisíc letců bylo (kromě Britů) více jen Poláků, Kanaďanů a Novozélanďanů. Od srpna přešla do ostrého nasazení 310. stíhací peruť, vůbec první československá peruť v Británii. Čeští letci ovšem působili i v řadě dalších perutí. Josef František byl se 17 potvrzenými sestřely nejúspěšnějším z nich a čtvrtým nejúspěšnějším esem RAF v bitvě. Službou v RAF prošlo za války 2 500 příslušníků čsl. letectva, půl na půl letců a nelétajícího personálu. Pět set letců padlo. |
Cesta k invazi, kterou měla po těžkém oslabení německého námořnictva při invazi do Norska umést Göringova luftwaffe, se zkřížila také s osudy československých letců, mezi nimi i Josefa Františka. Syn truhláře-karosáře z Otaslavic u Prostějova, jemuž přátelé neřekli jinak než „Franto“, přešel po okupaci do Polska. Tam odolal vábení francouzské Cizinecké legie a vytrval, i když Poláci zprvu o české letce příliš nestáli.
Přátelský, urostlý a veselý Hanák, který se ještě v Československu neváhal v nálevnách poprat, když si někdo dobíral jeho kamarády, zažil další zklamání, když Polsko padlo. Přes Rumunsko a Bejrút odešel do Francie, ta padla rovněž.
Anglie byla poslední šancí a i tam spojil František svůj život s Poláky. Podle jiného slavného stíhače Františka Fajtla do značné míry proto, že si mezi nimi našel kamarády a ty neměl ve zvyku opouštět. Roli mohla hrát i byrokracie v československých exilových jednotkách.
Den orla, který zlomí Albion
Luftwaffe do boje šla sebevědomá, zocelená taženími ve Španělsku, Polsku či Francii. Zkušení stíhači létali ve volných dvojicích a čtveřicích (na rozdíl od těsných a nepružných trojic RAF), jako útočníci volili místo i čas boje a často měli výhodu převýšení i překvapivého útoku „ze slunce“. Dosud ale vítězili i díky technické převaze a rychlému postupu vlastních pozemních sil - a tyto dvě karty nyní nemohli hrát.
Letouny bitvy o Británii |
I jejich protivníci z RAF měli své trumfy. Díky 26 radarovým stanicím a efektivnímu řízení stíhacího letectva (ve statistice, jak často vůbec stíhač najde cíl, kvůli němuž startoval, v této bitvě oproti průměrným 30 % dosáhla RAF 75 %) byli Britové tam, kde potřebovali být. Dokázali nahrazovat odepsané letouny a pokud sestřelený pilot nebyl vážně zraněn, mohl se narozdíl od Němců, kteří končili v zajetí, opět zapojit do boje.
Němci se nejprve zaměřili na britské lodě v průlivu La Manche. Smrtící ránu chtěli Britům zasadit v útocích takzvaného „Dne orla“, zhoršené počasí a absence výrazných úspěchů přiměly útočníky změnit plány. Výsledkem první fáze bitvy tak bylo zejména poznání, že letouny jako střemhlavý bombardér Ju-87 nebo těžký dvoumotorový stíhač Bf-110 mají takové ztráty, že se do téhle bitvy nehodí.
Od 12. srpna se luftwaffe obrátila proti britským radarům a letištím. Úspěchy, které hlásili němečtí piloti, Göringa přesvědčily, že se do deseti dnů RAF zhroutí. Týden po začátku této druhé fáze zahájili Němci také silné útoky na letecký průmysl. Řada českých a polských pilotů to sledovala s napětím, ale Britové je stále drželi u výcvikových a nikoliv operačních perutí. Nevěřili jejich angličtině ani pilotním dovednostem.
Bod obratu: nálety na Londýn a Berlín
Stíhač Josef František
Když se RAF dostala do kritické situace a zařazovala do operačních perutí už i zelenáče, kteří sotva uměli létat, ale ještě nikdy nestříleli, došlo v noci na 25. srpna k víceméně mylnému shozu bomb na Londýn. Churchill se proto rozhodl povzbudit morálku Britů a vyslal osm desítek bombardérů na Berlín, což Hitlera rozzuřilo. Stalo se tak v klíčové době, v níž vrcholily těžké útoky na letiště a síly RAF začínaly vrávorat.
Právě tehdy přišel Františkův čas. Na konci srpna totiž Britové prohlásili polskou 303. peruť, jejímž byl příslušníkem, za operační. Poláci se vrhli do boje dychtivě, s touhou oplácet za okupaci vlasti, s odvahou útočit zblízka a s leteckým umem, v němž nade všechny vynikal právě skvělý střelec i pilot František. Uvedl se fantasticky: sestřelem pěti nepřátel za pět dní.
Polská peruť se stala postrachem Němců. František postupně přidal do svých záznamů dva bombardéry, čtyři stíhačky a jedno nouzové přistání s poškozeným hurricanem. Často opouštěl formaci a číhal nad průlivem, kde byli vracející se Němci nejzranitelnější. K zemi či do moře poslal další tři bombardéry a tři stíhačky. Dosáhl sedmnácti vítězství za 27 zářijových dní.
Hrdinové neumírají v postelích. Ale někdy ani v palbě
Poměr silRAF bitvu začala téměř se 2000 provozuschopnými letouny (754 jednomístných a 149 dvoumístných stíhačů, 560 bombardérů, 500 strojů pobřežního velitelství). Luftwaffe nasadila přes 2500 provozuschopných letadel (805 jednomístných a 224 dvoumístných stíhačů, 1259 bombardérů, 151 průzkumných letounů a 80 strojů pobřežního velitelství). Britové ztratili 1023 stíhaček, 376 bombardérů a 148 strojů pobřežního velitelství. Padlo 544 letců. Němci přišli o 873 stíhaček a 1014 bombardérů. Padlo 2698 letců, dalších 967 bylo zajato a 638 pohřešováno. Obě strany své ztráty během bojů doplňovaly produkcí nových letounů. |
Němci ten měsíc udělali zásadní chybu. Od sedmého září se luftwaffe zaměřila na Londýn, jak po náletu na Berlín žádal rozzuřený Hitler. Tím poskytla těžce zkoušeným britským letištím a továrnám prostor k nádechu.
Německé ztráty navíc rostly a přes ujišťování o „posledních zbývajících spitfirech a hurricanech“ čekal piloty luftwaffe každý den energický, početný a odhodlaný protivník. Když selhal i velký útok 15. září, dal Hitler odložit invazi na neurčito. Británie byla zachráněna.
Osmý říjen pak napsal epitaf, dokládající, že piloti umírali zdaleka nejen v boji. Josef František, jeden z nejlepších pilotů RAF, se zřítil krátce před přistáním a na místě zahynul. Omdlel vyčerpáním? Měl technickou závadu? Příčinu se nepodařilo vyšetřit.
„Vyrostl ve velikého letce-bojovníka. V tom se shodují všichni, kdo o něm psali, v tom jsme zajedno všichni, kdo jsme ho znali a s ním žili a bojovali. Jméno nadporučíka letectva Josefa Františka patří do čela listiny vynikajících válečných stíhacích pilotů, odvážných bojovníků za znovuosvobození ČSR,“ napsal o něm později jeho přítel, stíhač František Fajtl.
Nacistická mašinérie v bitvě o Británii doplatila na podcenění protivníka i přecenění vlastních dosavadních úspěchů (ze tří tisíc nárokovaných sestřelů nakonec bylo asi 1 100), stejně jako na chybné zaměření útoků na Londýn v době, kdy RAF stálo nad propastí. Příležitost k dalšímu útoku a dobytí Británie už třetí říše nedostala.
