Bitva o Británii. K první porážce nacistů přispělo i české stíhací eso

Přes řadu dílčích neúspěchů sbírala do léta 1940 nacistická válečná mašinerie vítězství za vítězstvím. Poslední krok, jímž by zlomila zbytek odporu, však nezvládla. V letecké bitvě nad Británií se utkala s rovným soupeřem, Královským letectvem, jemuž k porážce Němců pomohly i desítky českých pilotů.

V západní Evropě začínalo v červnu 1940 léto.

Z vývoje války ale mrazilo. Britům se právě podařilo evakuovat své vojáky z obklíčeného Dunkirku, na jehož plážích nechali výzbroj i sebedůvěru ve schopnost čelit wehrmachtu - bylo zřejmé, že pád Francie je otázkou času. Muž, stojící 4. června u řečnického pultu britské Dolní sněmovny, věděl, že Británie bude - poprvé po téměř tisíci letech - dobyta, pokud se nestane něco mimořádného.

Jmenoval se Winston Churchill a jeho odhodlaný projev měl vstoupit do dějin. „Budeme bránit náš ostrov, ať to stojí cokoliv. Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na přistávacích plochách. Budeme bojovat v polích a v ulicích; budeme bojovat v kopcích. Nikdy se nevzdáme,“ zní jeho nejznámější část. Ono „nevzdáme“ (surrender) bylo symbolicky jediným slovem, které nemělo původ v britské angličtině (výraz pochází z franštiny).

Premiérovy projevy (viz rámeček) patřily stejně jako to, že královský pár snášel nálety v Londýně, mezi faktory, které vzedmuly v Britech odhodlání obětovat osobní pohodlí i bezpečí válečnému úsilí.

Jak připravit Británii na válku

Když se Winston Churchill stal po vpádu nacistů do Beneluxu premiérem, pronesl několik dodnes vzpomínaných projevů, v nichž dokázal otřeseným Britům vdechnout víru ve smysl boje s nacisty.

Už při prvním premiérském projevu v Dolní sněmovně (13. 5.) nenabídl „nic než krev, dřinu, slzy a pot“ (celý projev zde).

Po evakuaci z Dunkirku (4. 6.) došlo na už zmíněné „Budeme bojovat na plážích“ (zde).

Když Francie požádala o příměří (16. 6.), Churchill vyzval Brity, aby se zatvrdili tak, aby se i za tisíc let říkalo, že „toto byla jejich nejskvělejší hodina“ (zde).

Konečně během bitvy o Británii (20. 8.) vystihl úlohu letců výrokem, že „nikdy v dějinách válčení nevděčilo tak moc lidí za tak mnoho takové hrstce“ (zde).

Ze všech, kteří se na něm podíleli, zůstali stíhací piloti těmi nejviditelnějšími vítězi bitvy, která dostala jméno ještě dříve, než začala. Shodou okolností u toho opět byl Churchill. „To, co (francouzský) generál Weygand nazýval bitvou o Francii, je u konce. Bitva o Británii právě začíná. Na jejím výsledku závisí přežití křesťanské civilizace,“ řekl.

Hitler původně doufal, že Britové vyhodnotí situaci jako bezvýchodnou a uzavřou s ním mír. Snad by tak bývali učinili, kdyby se premiérem namísto Churchilla stal lord Halifax. Jenže nestal a idea separátního míru s kontinentem pod německou nadvládou se rozplynula. „Anglické letectvo musí být poraženo - morálně i fakticky - do té míry, aby nemohlo promluvit do německého vylodění,“ uvedl Hitler v rozkazu k přípravě invaze.

Československou stopu v bitvě napsalo 89 letců

Naši letci v bitvě o Británii

Do letecké bitvy se mezi 10. červencem a 31. říjnem podle historika Ladislava Kudrny zapojilo 89 letců ze zaniklého Československa. Z celkového počtu tří tisíc letců bylo (kromě Britů) více jen Poláků, Kanaďanů a Novozélanďanů.

Od srpna přešla do ostrého nasazení 310. stíhací peruť, vůbec první československá peruť v Británii. Čeští letci ovšem působili i v řadě dalších perutí.

Josef František byl se 17 potvrzenými sestřely nejúspěšnějším z nich a čtvrtým nejúspěšnějším esem RAF v bitvě.

Službou v RAF prošlo za války 2 500 příslušníků čsl. letectva, půl na půl letců a nelétajícího personálu. Pět set letců padlo.

Cesta k invazi, kterou měla po těžkém oslabení německého námořnictva při invazi do Norska umést Göringova luftwaffe, se zkřížila také s osudy československých letců, mezi nimi i Josefa Františka. Syn truhláře-karosáře  z Otaslavic u Prostějova, jemuž přátelé neřekli jinak než „Franto“, přešel po okupaci do Polska. Tam odolal vábení francouzské Cizinecké legie a vytrval, i když Poláci zprvu o české letce příliš nestáli.

Přátelský, urostlý a veselý Hanák, který se ještě v Československu neváhal v nálevnách poprat, když si někdo dobíral jeho kamarády, zažil další zklamání, když Polsko padlo. Přes Rumunsko a Bejrút odešel do Francie, ta padla rovněž.

Anglie byla poslední šancí a i tam spojil František svůj život s Poláky. Podle jiného slavného stíhače Františka Fajtla do značné míry proto, že si mezi nimi našel kamarády a ty neměl ve zvyku opouštět. Roli mohla hrát i byrokracie v československých exilových jednotkách.

Den orla, který zlomí Albion

Luftwaffe do boje šla sebevědomá, zocelená taženími ve Španělsku, Polsku či Francii. Zkušení stíhači létali ve volných dvojicích a čtveřicích (na rozdíl od těsných a nepružných trojic RAF), jako útočníci volili místo i čas boje a často měli výhodu převýšení i překvapivého útoku „ze slunce“. Dosud ale vítězili i díky technické převaze a rychlému postupu vlastních pozemních sil - a tyto dvě karty nyní nemohli hrát.

Letouny bitvy o Británii

I jejich protivníci z RAF měli své trumfy. Díky 26 radarovým stanicím a efektivnímu řízení stíhacího letectva (ve statistice, jak často vůbec stíhač najde cíl, kvůli němuž startoval, v této bitvě oproti průměrným 30 % dosáhla RAF 75 %) byli Britové tam, kde potřebovali být. Dokázali nahrazovat odepsané letouny a pokud sestřelený pilot nebyl vážně zraněn, mohl se narozdíl od Němců, kteří končili v zajetí, opět zapojit do boje.

Němci se nejprve zaměřili na britské lodě v průlivu La Manche. Smrtící ránu chtěli Britům zasadit v útocích takzvaného „Dne orla“, zhoršené počasí a absence výrazných úspěchů přiměly útočníky změnit plány. Výsledkem první fáze bitvy tak bylo zejména poznání, že letouny jako střemhlavý bombardér Ju-87 nebo těžký dvoumotorový stíhač Bf-110 mají takové ztráty, že se do téhle bitvy nehodí.

Od 12. srpna se luftwaffe obrátila proti britským radarům a letištím. Úspěchy, které hlásili němečtí piloti, Göringa přesvědčily, že se do deseti dnů RAF zhroutí. Týden po začátku této druhé fáze zahájili Němci také silné útoky na letecký průmysl. Řada českých a polských pilotů to sledovala s napětím, ale Britové je stále drželi u výcvikových a nikoliv operačních perutí. Nevěřili jejich angličtině ani pilotním dovednostem.

Bod obratu: nálety na Londýn a Berlín

Stíhač Josef František

Když se RAF dostala do kritické situace a zařazovala do operačních perutí už i zelenáče, kteří sotva uměli létat, ale ještě nikdy nestříleli, došlo v noci na 25. srpna k víceméně mylnému shozu bomb na Londýn. Churchill se proto rozhodl povzbudit morálku Britů a vyslal osm desítek bombardérů na Berlín, což Hitlera rozzuřilo. Stalo se tak v klíčové době, v níž vrcholily těžké útoky na letiště a síly RAF začínaly vrávorat.

Právě tehdy přišel Františkův čas. Na konci srpna totiž Britové prohlásili polskou 303. peruť, jejímž byl příslušníkem, za operační. Poláci se vrhli do boje dychtivě, s touhou oplácet za okupaci vlasti, s odvahou útočit zblízka a s leteckým umem, v němž nade všechny vynikal právě skvělý střelec i pilot František. Uvedl se fantasticky: sestřelem pěti nepřátel za pět dní.

Polská peruť se stala postrachem Němců. František postupně přidal do svých záznamů dva bombardéry, čtyři stíhačky a jedno nouzové přistání s poškozeným hurricanem. Často opouštěl formaci a číhal nad průlivem, kde byli vracející se Němci nejzranitelnější. K zemi či do moře poslal další tři bombardéry a tři stíhačky. Dosáhl sedmnácti vítězství za 27 zářijových dní.

Hrdinové neumírají v postelích. Ale někdy ani v palbě

Poměr sil

RAF bitvu začala téměř se 2000 provozuschopnými letouny (754 jednomístných a 149 dvoumístných stíhačů, 560 bombardérů, 500 strojů pobřežního velitelství).

Luftwaffe nasadila přes 2500 provozuschopných letadel (805 jednomístných a 224 dvoumístných stíhačů, 1259 bombardérů, 151 průzkumných letounů a 80 strojů pobřežního velitelství).

Britové ztratili 1023 stíhaček, 376 bombardérů a 148 strojů pobřežního velitelství. Padlo 544 letců. Němci přišli o 873 stíhaček a 1014 bombardérů. Padlo 2698 letců, dalších 967 bylo zajato a 638 pohřešováno. Obě strany své ztráty během bojů doplňovaly produkcí nových letounů.

Němci ten měsíc udělali zásadní chybu. Od sedmého září se luftwaffe zaměřila na Londýn, jak po náletu na Berlín žádal rozzuřený Hitler. Tím poskytla těžce zkoušeným britským letištím a továrnám prostor k nádechu.

Německé ztráty navíc rostly a přes ujišťování o „posledních zbývajících spitfirech a hurricanech“ čekal piloty luftwaffe každý den energický, početný a odhodlaný protivník. Když selhal i velký útok 15. září, dal Hitler odložit invazi na neurčito. Británie byla zachráněna.

Osmý říjen pak napsal epitaf, dokládající, že piloti umírali zdaleka nejen v boji. Josef František, jeden z nejlepších pilotů RAF, se zřítil krátce před přistáním a  na místě zahynul. Omdlel vyčerpáním? Měl technickou závadu? Příčinu se nepodařilo vyšetřit.

„Vyrostl ve velikého letce-bojovníka. V tom se shodují všichni, kdo o něm psali, v tom jsme zajedno všichni, kdo jsme ho znali a s ním žili a bojovali. Jméno nadporučíka letectva Josefa Františka patří do čela listiny vynikajících válečných stíhacích pilotů, odvážných bojovníků za znovuosvobození ČSR,“ napsal o něm později jeho přítel, stíhač František Fajtl.

Nacistická mašinérie v bitvě o Británii doplatila na podcenění protivníka i přecenění vlastních dosavadních úspěchů (ze tří tisíc nárokovaných sestřelů nakonec bylo asi 1 100), stejně jako na chybné zaměření útoků na Londýn v  době, kdy RAF stálo nad propastí. Příležitost k dalšímu útoku a dobytí Británie už třetí říše nedostala.