Svjatlana Cichanouská do Prahy přijela na konferenci Forum 2000. Na otázku: „Jak se máte?“ říká, že nikdy neví, jak má odpovědět. „Ale Českou republiku vždy ráda navštívím. Máme tolik společného! Běloruská diaspora je tu velice aktivní, Václav Havel také Bělorusko velmi podporoval, stejně jako současná česká vláda,“ chválí Česko nejvýraznější tvář běloruské opozice.
Přiznává, že po čtyřech letech od zmanipulovaných prezidentských voleb, v nichž se postavila běloruskému vládci Alexandru Lukašenkovi, už vždy nesrší energií. Cítí apatii, vyčerpání a frustraci. „Hlavně když se represe stupňují, když některý z politických vězňů zemře za mřížemi. Lukašenkovi se však nepodařilo donutit lidi, aby to vzdali. Nepřijali ho, nezapomněli,“ upozorňuje.
Lidé tedy pořád bojují proti Lukašenkově režimu?
Pořád. Samozřejmě nejsou tolik vidět, to můžeme být jen my, co jsme uprchli. My můžeme být aktivnější a viditelnější. Ale i to má své důsledky. Majetky jsou zabavovány, příbuzní v Bělorusku vyslýcháni. Každý, kdo je venku aktivní, velmi riskuje. Ale nemůžeme přestat, protože lidé, kteří obětovali svou svobodu, kteří jsou pořád tam a provádějí sabotáže menšího rozměru, jsou vyděšení mnohem, mnohem víc. Přesto pokračují. Je to jako za okupace Československa. Tehdy také lidé nemohli dělat nic očividného, ale to neznamená, že nedělali nic nebo že tu nebyly projevy odporu, byť menší.
Totéž se teď děje v Bělorusku. Připravujeme se na okamžik, kdy dostaneme příležitost a kdy lidé budou moci znovu vyjít do ulic. Chystáme se na dobu, kdy my budeme silní a Lukašenko slabý. Nemůžeme jen sedět a čekat, až tento moment nastane. Doručit do země jakoukoli pomoc nebo informace je velmi těžké. Lukašenkovi se však dodnes nepodařilo rozklížit běloruské demokratické síly. Jsme jednotnější než kdy dřív, přestože neustále čelíme útokům.
Mé dceři je skoro devět a jejím úkolem je psát tatínkovi dopisy plné barev. Víme, že můj muž nevidí nebe, nevidí nic.