V roce 1994 americký kongresman Bill Richardson navštívil prominentní barmskou disidentku Aun Schan Su Ťij v jejím domácím vězení. Během rozhovorů se jí zeptal: „Jaká by byla vaše vize Barmy, kdybyste měla moc ve svých rukou?“
Nositelka Nobelovy ceny míru, kterou získala o tři roky dříve na základě nominace samotného Václava Havla, odpověděla: „Mám představu o zemi, kde bychom byli všichni schopni řešit svoje problémy tím, že se budeme snažit porozumět jeden druhému a budeme spolupracovat.“
Aun Schan Su Ťij za dalších dvacet let skutečně získala moc nad Barmou a stala se neoficiální vůdkyní této převážně buddhistické země. Bezprostředně po zvolení do čela státu se však pohádkový příběh jednoho z hlavních symbolů boje za demokracii a lidská práva devadesátých let změnil doslova v horor, ze kterého západním liberálům vstávají vlasy na hlavě hrůzou.
Barmský stát (oficiálně Svazová republika Myanmar) namísto „porozumění a spolupráce“ rozpoutal kruté násilí vůči muslimské menšině Rohingů, které letos OSN uznala za akt genocidy. V důsledku genocidní politiky uprchlo z Barmy více než sedm set tisíc mužů, žen a dětí, kteří byli terčem brutálního zacházení ze strany armády. Díky moderním technologiím se podařilo genocidu Rohingů podrobně zdokumentovat, například i pomocí satelitních snímků, které odhalily rozsáhlé vypalování vesnic.
Barmský režim včetně samotné Su Ťij celou záležitost systematicky bagatelizuje, násilné akce prezentuje jako „protiteroristické operace“ a ústy vůdkyně světu vzkázal: „My, kdo žijeme v Barmě, to vnímáme jinak než ti, kteří to sledují zvenku a kterých se výsledky změn, jimiž Barma prochází, nedotknou.“
Z hrdinky vyvrhelka
Reakce mezinárodních organizací na neuvěřitelný obrat v politice, postojích a morální integritě bývalé disidentky byla pochopitelně nevybíravá. Su Ťij byla letos odebrána řada ocenění z minulosti, mimo jiné cena za lidská práva Muzea holokaustu ve Washingtonu či cena mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International.
Barma páchá genocidu Rohingů, máme důkazy, tvrdí muzeum holokaustu |
To však mučeným, zavražděným nebo vysídleným Rohingům život a svobodu nepřinese. V barmském případu mezinárodní společenství a zejména západní demokracie zcela selhaly a svým způsobem dokonce vydláždily cestu k moci političce, která možná jednoho dne stane před mezinárodním trestním tribunálem.
Takový omyl není v dějinách zahraniční politiky ničím neobvyklým. Ostatně i Britové a Francouzi v roce 1938 naivně zachraňovali světový mír smlouvou s Adolfem Hitlerem, který celých dvacet let předtím sliboval německému národu rozšíření životního prostoru na úkor Židů, Slovanů a dalších skupin „podlidí“.
Barmský případ spíše zneklidňuje tím, jak dalece nechalo mezinárodní společenství vedení této země „volnou ruku“ při páchání genocidy. Po zkušenostech s vývojem situace dalších ohrožených skupin obyvatel v různých koutech světa – k nimž patří Kurdové v Sýrii, Ujguři v Číně nebo civilisté ve válkou a hladomorem zbídačeném Jemenu – se nabízí otázka, zda a do jaké míry je mezinárodní společenství vůbec ochotné konfliktům a masovému násilí předcházet.
Uplynulý rok spíše ukazuje na znepokojující fakt, že svět na oblast prevence víceméně rezignoval. Ideje dodržování základních lidských práv definitivně ustupují politicko-ekonomickým zájmům velmocí a OSN jako garant globální stability omezuje svou roli na politiku „hašení požárů“.
Letos investovala enormní úsilí do přijetí dvou tzv. globálních kompaktů o uprchlících a pro bezpečnou, řízenou a legální migraci – oba tyto dokumenty se však příčinám uprchlických krizí a migrace věnují jen okrajově. Potvrzují tak pokračující celosvětový trend, kdy je zodpovědnost za řešení důsledků politiky násilí přenechána na jiných. Zemím, ve kterých jsou porušována základní lidská práva, členové vybraných skupin perzekvováni a většinové společnosti systematicky vychovávány v intencích nenávistných ideologií, bude ponechána volnost a „svoboda“ v šíření kultury násilí.
Vyšetřovatelé OSN vyzvali ke stíhání šéfa barmské armády za genocidu Rohingů |
Geopolitické cíle, zbrojní kontrakty a ekonomická spolupráce se stanou přirozeným argumentem „práva silnějšího“, jak jsme v současnosti svědky v syrském konfliktu či v Jemenu. To, že se lidstvo tímto přístupem vrací do doby starověkých a středověkých válečných konfliktů, nikoho příliš zajímat nebude, protože, „kdo má moc, vítězí“.
Je zřejmé, že tato politika v globalizovaném světě není dlouhodobě udržitelná. Bez účinné prevence konfliktů a genocidních událostí se bude počet lidí na útěku stále zvyšovat. I když se OSN podaří zavést efektivnější nástroje pro zvládání uprchlických krizí, bez odstranění jejich příčin a zdrojů čeká svět nekonečný koloběh „syrských“ scénářů se všemi politickými a humanitárními dopady.
Vedle nástrojů pro zvládání důsledků svět především potřebuje propracovaný systém varovných signálů umožňující včas detekovat hrozby možného konfliktu a masového násilí. To předpokládá důslednější využití moderních informačních technologií, změny v oblasti diplomacie a návrat ke globálnímu partnerství a univerzálním hodnotám, jako je ochrana slabých. Jak řekl arménský diplomat Arman Kirakossian během letošního Dne lidských práv a prevence zločinu genocidy v Terezíně: „Historie nás učí, že nejúčinnější prevencí genocidy je respektování malých národů“.
Dva bývalí vůdci Rudých Khmerů byli odsouzeni za genocidu:
