Poslední týdny ve východní Evropě nabídly pestrou paletu velmi ostrých výroků ze strany ruského režimu směrem k Ukrajině a západnímu společenství ve čele se Spojenými státy a NATO. Ruský prezident Vladimir Putin nejprve (neopodstatněně) prohlásil, že takzvané rusofobní chování ukrajinských úřadů na východě země nese první známky genocidy vůči ruské menšině, která na Ukrajině stále žije.
Později společně se svým ministrem obrany lživě doplnil, že se na Donbase chystá nasazení neznámých chemických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu, a to za pomoci soukromých amerických společností a jejich žoldáků.
Kromě toho Rusové v minulých dnech představili návrhy budoucího bezpečnostního uspořádání východní Evropy směřované zejména vůči USA a NATO, aby zastavilo veškeré své aktivity ve střední a východní Evropě a širším regionu a prohlásilo proces rozšiřování aliance dále na východ, zejména vůči Ukrajině a Gruzii, za ukončený.
 |
Tato vypjatá rétorika ruského vedení a diplomatická eskalace ze strany Moskvy přichází za situace, kdy Kreml přesunul ke hranicím s Ukrajinou na 100 tisíc ruských vojáků a nespočet vojenské techniky.
Tento scénář ruské eskalace a následných západních ústupků se přitom v tomto roce opakuje již podruhé, když první podobnou krizi a vyhrocení vzájemných vztahů s Ukrajinou ukončil návrh amerického prezidenta Joea Bidena uspořádat summit s jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem, který se následně uskutečnil v Ženevě v červnu tohoto roku.
Rusko a NATO se sejdou. Mluvit však chce každá strana o něčem jiném |
V tomto případě čeká Rusko a Západ celá série jednání v několika formátech, která má ze západního pohledu za úkol přispět ke snížení napětí a obnovení dialogu s Ruskem. Nejistota a obavy přitom přetrvávají s ohledem na výsledky jednání a rovněž možnost obejít země střední a východní Evropy, v čele s Ukrajinou a Gruzií, o jejichž budoucím zahraničněpolitickém a bezpečnostním směřování se také bude diskutovat.
Obzvláště konfliktní jsou přitom ruská očekávání nové dohody o bezpečnostním uspořádání v Evropě, která pošlapávají jak zájmy Západu, tak jeho východních spojenců. Rusko se svými posledními návrhy snaží vrátit řád v Evropě před rok 1989 a obnovit své postavení ústřední mocnosti mající právo veta nad budoucností zemí zejména ve svém nejbližším sousedství.
Ruské zneužívání západních slabin
Klíčovou otázkou pro pochopení současné vyhrocené situace je, proč se celá situace děje právě teď. Pro její pochopení musíme z ruského pohledu nahlédnout do našich vlastních slabin a současné politické reality. Kreml se ve svém zahraničněpolitickém smýšlení orientuje na velké a významné hráče v čele s Německem, Francií, Velkou Británií a Spojenými státy a snaží se využít jejich slabosti k revizi mezinárodního uspořádání a prosazení vlastních zájmů ve světě a zejména svém nejbližším sousedství. Právě v tomto kontextu jde Putinovu režimu o hodně a nabízí se pro něj zajímavé podmínky.
Ani rezolutní a společný postoj Západu v této věci však sám o sobě nakonec nemusí stačit, a proto je tak významné, aby západní společenství nepřestalo podporovat bezpečnost Ukrajiny.
Pavel Havlíčekanalytik
Německo, se kterým dnes Rusko jedná o spuštění nové větve významného plynovodu Nord Stream 2, má čerstvě ustanovenou vládu, která se musí v zahraniční politice ještě zorientovat a sladit zájmy mezi tři různé politické hráče v nově utvořené koalici. Je přitom ruským zvykem, že zkouší vytvořit tlak na nové západní garnitury za účelem získání určitých výhod na jejich úkor, podobně jako tomu bylo v případě Spojených států na začátku Bidenova mandátu. Druhý z výrazných evropských hráčů, Francie, zase řeší vlastní problémy a ostrou domácí prezidentskou kampaň, která vyvrcholí za několik měsíců během francouzského předsednictví Evropské unii. Velká Británie se zase zmítá ve vlastních domácích debatách a pobrexitových vyjednáváních s EU.
Nakonec se Spojené státy čím dál tím více otáčí do indopacifického regionu a orientují se na soupeření s komunistickou Čínou. Z jejich zahraniční politiky bylo v minulých měsících patrné, že si – alespoň v některých ohledech – chtějí ve vztazích s Ruskem uvolnit ruce, aby mohly přesunout pozornost na druhý konec světa. Tomu odpovídají i výsledky posledních setkání s představiteli Ruské federace, která byla sice do určité míry konfrontační, ale jinak se konstruktivním způsobem zabývala konkrétními problémy bilaterálních vztahů a dalšími mezinárodními problémy a bezpečnostními otázkami.
Putin promluvil k národu. Hrozí válka? Míč je na straně Západu, míní |
Současná krize Rusku rovněž umožňuje odvádět pozornost od domácích problémů a prohřešků proti demokracii a lidským právům, jakými je v posledních dnech především snaha o soudní likvidaci lidskoprávního hnutí Memorial a ruské občanské společnosti jako celku. Zároveň za tímto krokem stojí také snaha vracet Rusko na světovou scénu jako předního mezinárodního a bezpečnostního hráče a pokračovatele Sovětského svazu, o jehož rozpadu a důsledcích, které měl, se v dnešním Rusku široce diskutuje.
Společně se stále probíhající migrační krizí na hranicích mezi Polskem a Běloruskem, ke které Rusko svým dílem také přispělo, a energetickou a ekonomickou krizí, jež má přesunout pozornost Západu směrem do domácího kontextu, se pro Rusko vytváří ty ideální podmínky, za kterých může relativně snadno výrazně stupňovat napětí a usilovat o získání některých nových výhod ve vztazích s Ukrajinou, EU a Spojenými státy. Západní lídři se přitom k této mezinárodní krizi prozatím nestavěli důrazně a jejich postoje s ohledem na proměnlivou rétoriku nepůsobily příliš věrohodně.
To je přitom něco, kvůli čemu může současná krize mezi Ruskem a Ukrajinou a v širším smyslu Západem dále eskalovat, a to když západní společenství jasně nepředstaví své nepřekročitelné limity a nástroje odstrašení Ruska od další agrese vůči Ukrajině. Pokud nebudou představeny dostatečně seriózní risky a následky, kterým Putinův režim bude čelit, může se další eskalace skutečně odehrát, a to jak v menším měřítku například přes běloruskou hranici, tak formou plnohodnotné vojenské invaze na Ukrajinu v budoucích měsících, jak o tom mluví západní i ukrajinské tajné služby.
Západní postoje vůči současné krizi
Po roce 2014 a anexi ukrajinského Krymu se EU soustředila především na politiku diplomatického řešení krize v ukrajinsko-ruských vztazích a odstrašování Ruska od dalších eskalace v podobě sankcí. Stejně tak se evropští lídři soustředili na podporu občanské společnosti a zároveň spojenců ve východní Evropě, což se také odrazilo i v takzvaných pěti evropských principech pro vztahy s Ruskem z roku 2016, které představily první smysluplný pokus o vytvoření společného rámce politiky EU vůči Rusku.
Pavel Havlíček Analytik Výzkumného centra AMO se zaměřením na východní Evropu, zejména Ukrajinu, Rusko a Východní partnerství. Profesně se zabývá také otázkami strategické komunikace a dezinformací stejně jako demokratizace a podpory občanské společnosti. |
Nicméně i tyto principy evropské interakce s Ruskem byly nedávno v zákulisí zpochybněny některými členskými státy EU, například Německem a Francií, které – navzdory historicky špatné úrovni vztahů mezi EU a Ruskem – stále preferují získání bilaterálních výhod před společným postupem Evropy. V tomto případě se jedná zejména o snahu těchto států otevírat a specifickým způsobem si vykládat princip takzvaného selektivního angažmá s ruským vedením, ke kterému mají oba státy specifický přístup vycházející z jejich vlastních zájmů o udržení dialogu s ruským vedením. Tyto stále probíhající debaty jsou součástí širší strategické úvahy o vztazích EU s Ruskem, které se Česko po vrbětické krizi snaží aktivněji ovlivňovat a ve spolupráci s podobně smýšlejícími státy EU a Evropským parlamentem prosadit společný normativnější pohled na budoucnost vztahů s Ruskem.
To se projevilo například při nedávném zařazení takzvaných Wagnerových žoldáků a několika ruských firem, které je podporují, na sankční seznam Evropské unie, k čemuž Česko také přispělo. Společně s Francií a dalšími 14 západními státy Česko kritizovalo Rusko také v případě jeho zapojení do krize v africkém Mali, kde působí čeští vojáci v rámci evropské výcvikové mise. Dalším dobrým příkladem postupně se budující ochoty evropských států reagovat na ruskou agresi je společné prohlášení z posledního zasedání Evropské rady ze 16. prosince, které ruské chování vůči Ukrajině odsoudilo a vyjádřilo ochotu evropských států na ruské kroky reagovat sankcemi.
NATO rázně odmítlo požadavky Ruska, aby „zapomnělo“ na Ukrajinu a Gruzii |
V podobném duchu na krizi v bilaterálních vztazích a poslední eskalaci reagovalo také NATO, které ústy svého generálního tajemníka Jense Stoltenberga odmítlo ruské požadavky na zastavení další expanze na východ, ale také stažení jednotek z Pobaltí, kde působí v rámci takzvané alianční předsunuté přítomnosti (Enhanced Forward Presence), kde jsou zapojeni i čeští vojáci. Na jednu stranu aliance sice vyjádřila svou ochotu vrátit se k dialogu a obnovit jednání v rámci Rady NATO-Rusko, která se od roku 2019 neschází. Ale zároveň NATO převedlo některé své jednotky do režimu rychlé akce, pokud by došlo k další ruské eskalaci a bojovým akcím proti členům aliance. Stejně jako EU vyjádřila podporu Ukrajině, které dlouhodobě pomáhá v budování své odolnosti.
Jak ze současné situace ven?
Z minulosti a předcházejících měsíců je zřejmé, že to nebude politika usmiřování a ústupků (viz například v případě summitů a jednání na vysoké úrovni, která Putinův režim dále legitimizují a pomáhají ho ukazovat jako zásadního mezinárodního hráče), která pomůže ruskou agresi vůči Západu i společným sousedům odvrátit, ale jen odsune další podobnou a relativně levnou mobilizaci na později. To je přitom něco, s čím Západ opět souhlasil a znovu tím přistoupil na ruskou nátlakovou hru s nejasným výsledkem.
Na druhou stranu je cestou ze spirály nátlakových akcí společný postoj Západu, sdílené porozumění bezpečnostních výzev a mezinárodních krizí napříč všemi členy západního společenství, ale zejména rezolutní akce v případě vojenského vyhrocení ze strany Ruska. Je důležité si uvědomit, že Kreml dlouhodobě usiluje o změnu a vybudování nového pořádku v Evropě po vzoru dohody z Jalty (II.), kterou mu však Západ nesmí a nemůže dát, protože by to znamenalo rezignaci na všechny dosavadní normy a nastavení pravidel v Evropě po roce 1989.
Odhodlaní bránit se Rusům. Partyzáni mají šanci, Kyjev cvičí civilisty |
Ani rezolutní a společný postoj Západu v této věci však sám o sobě nakonec nemusí stačit, a proto je tak významné, aby západní společenství nepřestalo podporovat bezpečnost Ukrajiny a její modernizační a reformní kroky, které ji blíže integrují do západních struktur a zajišťují tak její odolnost, včetně vůči hybridním hrozbám, které může Rusko společně tradiční vojenskou eskalací také zesílit.
Výsledkem lednových jednání by tedy mělo být jasné představení společných postojů západního společenství k ruským výzvám a posílení spolupráce s nejbližšími spojenci ve východní Evropě, včetně Ukrajiny a Gruzie. Jakákoliv “velká” bilaterální dohoda mezi Ruskem a Spojenými státy mimo konzultaci a úzkou koordinaci se státy střední a východní Evropy by naopak důvěru a součinnost Západu podkopala a oslabila by tak jeho akceschopnosti v případě další ruské agrese. Naopak silný a společný hlas Západu může Rusko srozumitelně a transparentně odstrašit od dalších akcí nebo alespoň přispět k tomu, aby se v celé této hře jasně zvýšily sázky, což může vypočítavému ruskému vedení nakonec zásadním způsobem ovlivnit jeho rozhodovací proces.
Analýza vznikla ve spolupráci s projektem České zájmy v EU
