Rusové proti záměru amerického exprezidenta George Bushe vybudovat radar v Česku a protiraketovou základnu v Polsku od začátku tvrdě protestovali.
Někdejší šéf Kremlu - a nyní premiér - Vladimir Putin už v únoru 2007 na bezpečnostní konferenci v Mnichově hřímal o adekvátních protiopatřeních, která bude Moskva "nucena" přijmout. - o Putinově mnichovském projevu si přečtěte zde
Rusové tvrdili, že je základny ohrozí. Americké ujišťování, že štít je namířen na Írán a KLDR a nikoliv na Rusko, ignorovali.
V podobném duchu pokračoval i Putinův nástupce Dmitrij Medveděv. Loni kupříkladu pohrozil, že pokud základny opravdu vyrostou, Moskva na ně "bude muset" namířit rakety umístěné v Kaliningradské oblasti, což je ruská enkláva v Pobaltí.
Dmitrij Medveděv loni pohrozil, že pokud základny opravdu vyrostou, Moskva na ně "bude muset" namířit svoje rakety.
Plán na vybudování základen byl prostě největší překážkou ve vztahu mezi USA a Ruskem. Teď je tato "překážka" odstraněna. Ale může to mít nezamýšlené vedlejší účinky, které mohou jako první pocítit právě v Gruzii. Nebo na Ukrajině.
Pryč se Saakašvilim
Obama je pragmatik. Řešil dilema, zda ustoupit Rusku a doufat, že na oplátku získá pomoc s Íránem či Afghánistánem, nebo zklamat malé (a také málo důležité) spojence ve středu Evropy. Podle všeho to vypadá, že urovnání vztahu s Ruskem je přeci jen přednější.
USA opustily plán na radarÍránu už se tolik nebojí |
Ruští diplomaté mají ve zvyku jednat stylem "Rusko vítězí, ostatní prohrávají", píše Reuters. Obama chce vítězství obou stran. A tyto dva styly jaksi nejdou dohromady.
Že bude Moskva prezentovat americký ústupek jako svůj velký triumf, je jasné. Ale zastánci tvrdé linie v Kremlu si jej také vyloží jako náznak slabosti Washingtonu. A to je může podnítit třeba právě k "dořešení" gruzínského problému.
Jde o to, že Moskvě je velikým trnem v oku gruzínský prezident Michail Saakašvili, mladý, silně proamerický politik, který loni poslal vojáky, aby Gruzii vybojovali kontrolu nad separatistickou (proruskou) provincií Jižní Osetií.
Ale Rusko poslalo na gruzínské vojáky ty své a bylo z toho několik dní válčení, během nichž ruští vojáci nejen že vyhnali Gruzínce z Osetie, ale ještě pronikli hluboko do gruzínského vnitrozemí, zdemolovali infrastrukturu země a pak, i když se stáhli, vytvořili kolem odštěpeneckých regionů (Osetie a také Abcházie) nárazníkovou zónu. Když pak obě provincie jednostranně vyhlásily nezávislost na Tbilisi, Moskva je okamžitě uznala. - o válce v Gruzii se dočtete zde
Přesto gruzínský problém číslo jedna zůstává: Saakašvili. Moskva doufala, že ho "vymetou" sami Gruzínci, kteří proti němu po válce demonstrovali ve velkém. Ale Saakašvili protesty ustál. Teď, po americké protiraketové "zpátečce" by mohli kremelští jestřábi dostat chuť partii dohrát. Ostatně, díky přítomnosti v Abcházii a Osetii má Moskva své vojáky "co by kamenem dohodil".
Hlavně ta Ukrajina
Analytici si ale dělají starosti hlavně o Ukrajinu. Právě přes ni putuje do Evropy většina ruského plynu (což se letos na začátku roku ukázalo býti poněkud nepraktickým), Ukrajina také neochotně hostí velkou ruskou námořní základnu. A příští rok ji čekají volby.
Moskva už Kyjev pokárala za "protiruské postoje" a odmítá se bavit s prezidentem Viktorem Juščenkem. Což, jak upozorňuje Reuters, nápadně připomíná taktiku, kterou Rusové využívali vůči Gruzii a jež vedla právě k loňské válce.
A tak jako Gruzie má (nebo spíš nemá) Abcházii a Jižní Osetii, Ukrajina má Krym. Do 50. let byl ruský. A dnes je tam zmiňovaná základna ruské černomořské flotily. I tam - podobně jako v Abcházii a Osetii - Rusko distribuuje své pasy (tedy vyrábí z ukrajinských občanů ruské).
Takže? Vtrhnou ruští vojáci na Krym? "Je to padesát na padesát," citoval Reuters nejmenovaného západního diplomata. A navíc: Vladimir Putin se netají tím, že by se do čela Kremlu rád vrátil.
