Díky tomu měli pocit, jako by nad nimi prolétávali ve vrtulníku ve výšce někdy jen pouhých třiceti metrů. Mohli však jít i výše - záleželo pouze na tom, jakou rozlišovací schopnost snímků zvolili. Na záběrech jasně rozeznávali tábory teroristů, které kosmičtí špioni dávno soustavně sledovali.
Třírozměrné krajiny měli američtí velitelé a letci poprvé k dispozici, když v roce 1995 chystali bombardování Bosny. Když plánovači chtěli prozkoumat nějaké místo důkladněji, mohli se na ně podívat velmi detailně, v ještě větším zvětšení. Pokud například zachytila družice letící ve výšce tři sta kilometrů na cestě anebo na ulici lidi, mohli je důstojníci spočítat.
|
Letouny útočily poprvé ve dne |
Nejpodrobnější záběry jsou statické fotografie. Na sledování pohybu vozidel, tanků a zástupů lidí se používají kamery televizní, které mají menší rozlišovací schopnost, řádově v metrech.
Dnešní generace špionážních družic už je tak dokonalá, že současně zachycuje všechny rádiové a telefonní hovory na daném území. Počítače v pozemním středisku v nich okamžitě vyhledávají klíčová slova, která teroristé používají ve své tajné řeči. Zprávy o téhle terminologii neustále sbírají vyzvědači v terénu.
I všechny ostatní informace, které se podařilo agentům získat, putovaly do operačního sálu. Jedině tak se dalo určit, které z domů v Kandaháru, jež byly na snímcích, obývají šéfové Talibanu a organizace Al-Kajda. Někdy navíc může k této identifikaci přispět odposlech telefonních a rádiových hovorů, další známkou může být nakupení množství komunikační techniky okolo budov, soustředění osobních strážců a podobně.
Jestliže do blízkosti nepřátelských velitelů proniknou agenti, mohou tam zanechat odposlouchávací aparatury maskované jako větve stromů, kameny a jiné předměty. Tato zařízení vysílají zachycené informace přes specializované družice do přijímací centrály v USA. O jejich existenci víme ze zpráv KGB, která několik takových přístrojů objevila v osmdesátých letech poblíž citlivých sovětských objektů.
Už v roce 1965 shazovala americká letadla automatické monitorovací stanice v pustých oblastech Indie poblíž čínských hranic, aby odtud zaznamenávala průběh čínských atomových pokusů na poušti Lob Nor vzdálené 1500 km. Podobné aparatury mohly být vysazené rovněž v Afghánistánu.
Trvalý odposlech telefonních a rádiových hovorů zajišťuje systém Echelon, s jehož budováním začaly USA, Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland v roce 1947. Ve Spojených státech odpovídá za odposlech a dešifrování Národní bezpečnostní úřad (NSA - National Security Agency), který dostává ze všech amerických zpravodajských agentur nejvíc peněz.
Dnes používá Echelon gigantické antény v řadě zemí, získané údaje zpracovávají centrály poblíž Washingtonu a u Londýna. Tyto stacionární stanice ještě doplňují letadla RB-45 a různě maskovaná námořní plavidla. V sedmdesátých letech zahájili Američané odposlech telefonů klíčových politiků a důležitých konferencí v Evropě, na Středním Východě a v Asii. Aparatury k tomu instalovali na svých ambasádách a konzulátech. Dnes je to běžný způsob špionáže, který dělají všechny technicky vyspělé země.
Od šedesátých let se vypouštějí i družice specializované na odposlech. Činnost těchto strojů je ještě tajnější než optických špionážních družic. Výzvědné družice prolétají nad jednotlivými místy zeměkoule v různých intervalech - záleží na tom, kterou oblast považují američtí zpravodajci a vojáci v dané době za důležitou.
Je přirozené, že když padlo rozhodnutí o útoku na cíle Talibanu a teroristické základny, dalo řídící středisko těmto družicím příkaz: Změňte své dráhy tak, abyste co nejdelší dobu sledovaly Afghánistán a jeho okolí. Na požadovanou dráhu se dostane během několika hodin až dnů.
Flotila výzvědných družic vidí i v noci a skrz mraky, její infračervené přístroje dokonce dokážou změřit teplotu na různých místech povrchu s přesností na zlomky stupně, takže zachytí tepelnou stopu člověka i několik hodin po tom, co někde seděl a odpočíval.
Stejně zaznamenají zahřátý motor auta či tanku nebo nedávno uhašené ohniště.
Od začátku sedmdesátých let mají Američané možnost sledovat v reálném čase všechny obrazy, které právě snímá družice. Tento přenos umožňuje systém spojových družic. Navíc se všechny údaje vysílají v digitalizované podobě, takže je mohou na Zemi okamžitě zpracovávat počítače.
Tyto dvě změny revolučním způsobem zdokonalily kosmickou špionáž. Před tím totiž vypouštěly družice v určitých intervalech pouzdra s filmy, která zachycovala nad Pacifikem letadla do speciálních sítí. Například záběry ukazující sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 dostali američtí analytici až několik dnů po této události.
Družice samozřejmě nestojí na jednom místě, takže nemohou sledovat určenou oblast nepřetržitě, ale jenom několik desítek minut záleží na výšce. Američané nemají těchto těles tolik, aby měli Afghánistán pod trvalou satelitní kontrolou. Jestliže je třeba, vysílají špionážní letadla - jak klasická U-2 pilotovaná jedním letcem či dvoumístná SR-71, létající ve výškách přes 20 kilometrů, tak malá bezpilotní, která putují v nízkých výškách, a proto je může protivník poměrně snadno sestřelit.
Třebaže přesné údaje o možnostech kosmické špionáže se tají, některé informace vycházejí dodatečně najevo. Navíc USA oznamují jejich vypuštění velmi obecně.
Podle charakteristik jejich drah potom civilní a zahraniční analytici usuzují, o jaký typ se jedná.
Od poloviny sedmdesátých let do konce let osmdesátých používali Američané družice typu KH-11 (Key Hole - Klíčová dírka). Každá vážila takřka 14 tun, dokázala současně sledovat 42 tisíc cílů a pomocí soustavy spojových družic SDS všechna data okamžitě přenášela personálu na Zemi.
Podle amerického novináře Williama E. Borrowse měly KH-11 teoreticky rozeznávat objekty o velikosti pouhých pět centimetrů, francouzský časopis Le Monde diplomatique psal o dvanácti centimetrech, ale vzhledem k závoji atmosféry se považovala za realističtější hodnota 30-40 centimetrů.
Ovšem už koncem osmdesátých let mluvili prezidenti Michail Gorbačov a Ronald Reagan o tom, že mají k dispozici kosmické snímky, na kterých jsou čitelné poznávací značky aut. Udivující rozlišovací schopnost umožňují hlavně dvoumetrové dalekohledy, nejnověji osazené špičkovou elektronikou CCD.
Tyto družice létaly ve výškách 300-500 kilometrů, kde zůstávaly pět až deset let.
Kosmické špionážní operace řídí v USA Národní průzkumný úřad (NRO - National Reconnaissance Office) spolu s vojenským letectvem. Ovšem získané výsledky postupuje ostatním špionážním agenturám, především CIA, NSA a vojenské výzvědné službě DIA.
Série družic KH-11 pracovala velmi operativně. Například když v červnu 1981 bombardovala izraelská letadla atomový reaktor Osirak v Iráku, nařídil ředitel CIA Bill Casey, aby jedna družice změnila obvyklou trasu zaměřenou na sovětská území, pořídila snímky zásahu a centrála je pak poslala do Tel Avivu. Během šesti hodin měli izraelští zpravodajci na stole záběry Osiraku po útoku.
Začátkem roku 1990 nasadil NRO novou generaci družic označovanou KH-12. Jde o komplexní špiony - kromě klasických snímků zemského povrchu snímaných bez ohledu na počasí a infračervených záběrů, které zaznamenávají teplotu, zachycují rovněž rádiové signály.
Už před vypuštěním prvního tělesa prozradil senátor George Brown, že na jejich fotografiích mají být zřetelné podrobnosti o velikosti deset centimetrů. Nicméně každá nová generace dodává kvalitnější záběry, proto by měly být ještě podrobnější. Tato tělesa mění jak výšku, tak sklon dráhy - řídící středisko je navádí nad oblasti, které jsou zajímavé a důležité. Začátkem roku 1991, kdy se koalice vedená Američany rozhodla vypudit irácká vojska z Kuvajtu, využilo americké velení družic k plánování a řízení bojových operací.
Nejdřív upravilo řídící středisko dráhy několika z nich tak, aby přelétávaly nad oblastí střetnutí. Zdá se, že tam nasadilo tři KH-11, dvě KH-12, neznámý počet typů Lacross a Magnum. Lacrossy uměly pomocí radarových paprsků ohmatat a zobrazit objekty o velikosti až jednoho metru z výšky 700 kilometrů. Energii jim dodávaly gigantické sluneční panely o rozpětí 50 metrů. Tyto družice umožnily odhalit zamaskované pohyblivé odpalovací rampy raket Scud i tankové a obrněné kolony. Magnumy zajišťovaly elektronický odposlech.
Během útoku předávaly družice KH-12 obrazové informace přímo malým mobilním stanicím ve štábu americké armády v Saúdské Arábii. Dnes by měli mít miniaturní přijímače satelitních snímků i velitelé jednotek v terénu.
Sledování všech rádiových a televizních stanic, oficiálních, amatérských i černých, dále vysokofrekvenční vysílače, družicové kanály, tiskové agentury a zahraniční databáze mají na starosti pracovníci Cizí rozhlasové informační služby FBIS (Foreign Broadcast Information Service), která je součástí CIA. Například v prosinci 1992 sledovala FBIS každý týden 790 hodin televizního vysílání z 50 zemí ve 29 jazycích. V poslední době se snaží hledat podezřelé zprávy rovněž na internetu.
V množství informací, které těmito kanály přicházejí, se často analytici těžko vyznají. Vědci proto museli vyvinout počítačové metody jejich zpracování. Už v osmdesátých letech předali inženýři amerických a britských tajných služeb svým analytikům programy, jejichž pomocí mohou v telegramu, v rozhovoru či v dokumentu identifikovat během 90 vteřin důležitá slova.
Tedy klíčové údaje, ze kterých se pozná, že se třeba mezi sebou domlouvají teroristé, generálové či politici. Bez této pomůcky by k tomu člověk potřeboval jednu až tři hodiny, někdy i více. Kromě toho lze vystopovat důležité hovory i podle vzorku hlasu jedné hovořící osoby - státníka, generála, teroristy, zločince.
Například když na jaře 1986 vybuchl jeden blok atomové elektrárny v Černobylu na Ukrajině, zachycovaly družice Vortex rádiové rozhovory všech tamních politických, vojenských a bezpečnostních složek v okruhu několika set kilometrů. Mezitím družice KH-11 pořídila sérii snímků poškozeného bloku. Washington tedy získal přesné údaje o rozsahu katastrofy dřív, než ji Moskva začala opatrně a nepříliš pravdivě přiznávat.
Jak vypadají výsledky prvních útoků amerických a britských bombardérů a řízených střel? Kde a jak se skrývají vojáci Talibanu a teroristé ze skupiny Al-Kajda? Nakolik úspěšná jsou americká a britská komanda operující na území Afghánistánu? Jak probíhají boje mezi vojáky Severní aliance a Talibanem? To všechno dnes sledují američtí velitelé nejen v Pentagonu, ale i v nižších štábech. Navíc spojové družice zajišťují komunikaci mezi všemi vojenskými tělesy. A navigační družice zase usnadňují výběr drah a cílů pro bombardování.
Všechny tyto prostředky umožňují útočníkům, aby přesně zasahovali vybrané cíle a omezili ztráty civilního obyvatelstva. A další "průlety nad krajinou", aktualizované novými údaji z družic a letadel, by nakonec měly ukázat, kdy se moc Talibanu a bin Ládinových teroristů zlomí.
