Spojené státy poté, co ambasádu v syrské metropoli uzavřely, vyzvaly své občany, aby také zemi opustili. České velvyslanectví v Damašku, které od té doby v zemi spravuje americké zájmy, Webberovi řeklo, aby byl opatrný, napsala v úterý agentura AP. „Občas tu unášeli cizince,“ říká muž o chaotickém období před čtyřmi lety.
Válka v SýriiPROTESTY: Stovky Syřanů využily příměří, po letech demonstrovaly proti Asadovi OSN: V Sýrii mohou zemřít hlady tisíce lidí SÝRIE: USA a Rusko se dohodly na příměří, na radikály budou útočit dál STATISTIKA: Obětí je o 200 000 více, než se myslelo ALEPPO: Město se chystá na obléhání RUSOVÉ: Přesné nálety hloupými bombami DRONY: Válka jako videoklip DUMA: Snímky z nemocnice hrůzy SYŘAN: Na umírající lidi si zvyknete IZRAEL: Radši Islámský stát než Írán HODNÍ HOŠI: Existuje ještě v Sýrii umírněná opozice? KOMENTÁŘ: Putinovo trojí vítězství |
„Já, myslím, nevypadám jako Syřan,“ říká senior. Se 193 centimetry je o dost vyšší než většina Syřanů a odlišují ho také jeho stříbrné vlasy a dokonalé obleky. Ale policisté na nedalekém kontrolním stanovišti mu vždycky s úsměvem mávají - a on si stojí za svým rozhodnutím, že v Damašku zůstane.
„Syřané jsou prostě ti nejnádhernější lidé na světě. Nepřipadá v úvahu, že bych z této země odjel. Budou mě odtud muset vynést,“ říká rozhodně.
Když mu volali z českého velvyslanectví a vyzvali jej k odjezdu, řekli mu, že je poslední Američan nesyrského původu, který ještě ve městě žije. To ale oficiální činitel velvyslanectví ČR v Damašku nemohl na dotaz AP potvrdit.
Webber se narodil a vyrostl v Orchard Parku na předměstí Buffala. Jeho otec byl německý odborník na železnice a matka polská sestřička. Vyhodili ho ze zubařské školy, válce ve Vietnamu se vyhnul díky technické chybě a žil v Kalifornii, než mu nabídli práci učitele na soukromé americké akademii v Damašku.
„Kývnul jsem a pak jsem zamířil do veřejné knihovny podívat se do atlasu,“ vzpomíná. Do Damašku přijel v roce 1975, později se rozhodl konvertovat k islámu. Za ženu si vzal Syřanku a krom krátké dráhy učitele v Íránu od té doby žil v Sýrii.
Dnes má tři dospělé děti, 11 vnoučat a jedno pravnouče žijící v různých zemích. Často je jezdí navštěvovat, ale vždy se vrací domů do Damašku.
„Když řídím, dávám si velký pozor na auta kolem sebe“
Sýrie se stavěla nepřátelsky vůči Izraeli a americké politice v oblasti stejně dlouho, jako tu Webber žije, ale přesto ji za svůj domov označovaly tisíce Američanů a dalších lidí ze Západu, včetně diplomatů, učitelů, duchovních i podnikatelů a obchodníků. A tato země byla také relativně bezpečnou destinací pro americké turisty, studenty a další návštěvníky.
To se začalo měnit v roce 2011 poté, co Syřané povstali v převážně poklidných protestech požadujících politické změny. Prezident Bašár Asad odpověděl brutálním zásahem, propuklo povstání, a zanedlouho byla země v sevření občanské války, v níž dosud zahynulo více než 250 tisíc lidí.
V chaotických prvních měsících konfliktu začali cizinci prchat v obavě z únosů a bomb. Vláda si udržela pevnou kontrolu nad Damaškem, kde byla bezpečnostní stanoviště prakticky na každé křižovatce. Ale povstalci ostřelovali centrum města z předměstí, jež padla pod jejich kontrolu.
„Jedna minometná střela dopadla tři metry od našich dveří,“ říká Webber nevzrušeně. „Zničila sedm aut.“ S manželkou začali uplatňovat přísná „preventivní opatření“.
„Když jsem šel sám ven, řekl jsem jí, kam jdu, a totéž platilo pro ni. Když řídím, dávám si velký pozor na auta kolem sebe. A začali jsme spoustu věcí dělat společně, což je dobré pro náš vztah,“ dodává.
Od té doby se bezpečnostní situace v Damašku zlepšila a během uplynulého týdne přineslo příměří dojednané Spojenými státy a Ruskem v podstatě první velkou pauzu v bojích.
Učí angličtinu a věří v osud
Mnoho Webberových přátel mezitím odjelo, a podnik pro krajinné úpravy, který založil, válkou utrpěl. Ale odliv kvalifikovaných učitelů znamená, že je pro něj snadné najít si částečný úvazek jako učitel angličtiny místní školy. A tak se několikrát týdně dělí o svou lásku k Charlesi Dickensovi s teenagery z francouzského lycea Charlese de Gaullea.
„Po dobrém dni ve škole si připadám, jako by mi bylo znova 45 let,“ říká Webber. Většina obyvatel Damašku jen málo věří tomu, že příměří vydrží. Ale věčný optimista Webber je přesvědčen, že ano. A krom toho po čtyřech desetiletích strávených uprostřed arabské kultury věří, že všechno, co člověka potká, je kismet - osud.
„V tomhle se mnou moje manželka souhlasí. Když přijde vaše chvíle, tak jednoduše přijde. Můžu vyjít ze školy, šlápnout na banánovou slupku a zemřít. To je boží vůle,“ tvrdí.
