„Emancipace znamená, že se žena nenechá omezovat svými vazbami na muže, ne že je zcela odmítne,“ napsala před více než sedmdesáti lety francouzská filozofka Simone de Beauvoir v knize Druhé pohlaví.
Ve svém nejslavnějším díle zkritizovala společenské a historické postavení žen jako druhořadých stvoření, jejichž úkolem je uspokojovat potřeby mužů, a položila tak základy druhé, poválečné vlny feminismu.
Jak se zdá, některé její následovnice by s ní nesouhlasily. Ta zřejmě nejradikálnější (a dnes určitě nejznámější) z nich soudí, že ženy by měly muže ze svého života úplně vyškrtnout. Vymazat. Eliminovat.
„Už nejde jen o to, abychom si navzájem pomáhaly. Musíme muže vymazat ze svých myslí, myšlenek, představ. Už nečtu žádné knihy napsané muži, nekoukám se na jejich filmy, neposlouchám jejich hudbu,“ napsala Alice Coffinová ve své knize „Le Génie Lesbien“.
„Nebo se o to alespoň pokouším,“ dodává.
Feministický apartheid?
Byl z toho pořádný poprask. Ne mezi muži (ostatně koho dnes zajímá jejich názor, jak píše časopis The Economist). Výše zmíněná pasáž vzbudila nevoli především mezi tradičními feministkami. Autorku těchto slov obvinily z feministického separatismu, apartheidu, tmářství a totalitarismu.
„Je to pamflet tak nehorázný, že poškozuje věc, za kterou má podle své autorky bojovat,“ napsala publicistka Pauline Delassusová. Katolická univerzita, kde Alice Coffinová učila environmentální studia, jí odmítla prodloužit smlouvu, na internetu se dočkala výhrůžek smrtí.
 |
Dvaačtyřicetiletá rodačka z Toulouse je dnes zřejmě nejviditelnější tváří nové generace francouzských feministek, které narozdíl od svých umírněných souvěrkyň nehodlají za práva žen bojovat jen v mantinelech republikánské a univerzalistické tradice.
Francie podle nich není zemí krásných žen a prostopášnosti, ale baštou sexuálních predátorů, jejíž mocenské elity se úporně brání očistné síle hnutí MeToo. Poukazují na to, že obětí domácího násilí je ve Francii nepoměrně více než v ostatních zemích, dožadují se rezignace politiků podezřelých z obtěžování, protestují proti ocenění Romana Polanského Césarem.
Míříme na mocné muže
Jméno Alice Coffinové bylo donedávna veřejnosti neznámé. Profesionální aktivistka za práva leseb stála u zrodu asociace LGBT novinářů a apelovala na známé osobnosti, aby provedly coming out. Vedla také feministickou skupinu La Barbe, jejíž členky na protestech proti patriarchátu demonstrovaly s nalepenými kníry.
Loni se za zelené dostala do pařížského zastupitelstva a ihned vytáhla do boje za odvolání radního pro kulturu Christopha Girarda. Nelíbilo se jí, že veřejně podpořil spisovatele Gabriela Matzneffa, jenž se ve svých autobiografických dílech netají pedofilními sklony.
KOMENTÁŘ: Řídí Francii sexuální predátoři? |
Během jednání zastupitelstva na Girarda pokřikovala „hanba, hanba“ a svým nekompromisním tažením si znepřátelila i pařížskou starostku Anne Hidalgovou, která je sama považována za jednu z nejviditelnějších feministek ve francouzské politice. Radnice pod jejím vedením ostatně dostala pokutu za to, že má na vedoucích pozicích příliš mnoho žen.
Oblíbená představitelka Socialistické strany Girarda dlouho hájila, když však i jeho obvinili z obtěžování nezletilého chlapce, musel rezignovat.„Míříme na mocné muže, což ve Francii není snadné,“ řekla po jeho pádu Alice Coffinová listu The New York Times.
„Je to další krok, odlišný od feminismu, jak tu byl praktikován dříve,“ reagovala na námitky, že si politiku plete s pouličním aktivismem. „Pokud feministka slyší, že to přehání, je to pro ni dobré znamení, že je na správné cestě,“ dodala.
Paříž dostala pokutu přes 2 miliony za příliš mnoho žen ve vedoucích funkcích |
Ovšem i zkušená provokatérka přiznává, že vlna nenávistných reakcí na její novou knihu ji zaskočila. Tvrdí, že muže nechce zcela vykázat z veřejného dění, jenom chce poukázat na to, do jaké míry mu dominují.
„Má mysl je infikována muži. Tím, že se jim vyhýbám, se snažím sama sebe chránit. U toho bychom mohli začít. Možná se později budou moci vrátit,“ píše.
