Ovšem ve všech zemích, kde se komunisté vyhoupli do čela, žily početné skupiny lidí, kteří je nenáviděli. „Pražský puč vyvolal vlnu šoků ve Washingtonu,“ napsal vysoký důstojník tajné služby OSS a pak CIA Harry Rositzke v knize The CIA’s Secret Operations. „Americké bombardéry přeletěly na britská letiště a vojenské přípravy v okupovaném Německu se urychlily.“
Podplukovník Charles Katek, donedávna vojenský atašé se zvláštním posláním v Praze, dostal za úkol zformovat v západním Německu organizaci, která by získávala v Československu zpravodajské informace. Za pomoci bývalých vysokých štábních důstojníků, kteří po únoru uprchli, dal dohromady skupiny kurýrů a vyzvědačů z řad mladých uprchlíků žhavých proti komunistům bojovat. Stejný nápad měl i generál Sergej Ingr, za války ministr obrany londýnské vlády.
Nakonec vznikly pod patronací tří velmocí výzvědné organizace, které v průběhu devíti let vyslaly do Československa možná 5 až 10 tisíc mladých lidí jako kurýry či v terminologii Státní bezpečnosti agenty-chodce. Podle jednoho tvrzení StB jich bylo do poloviny padesátých let zatčeno na 1500. Tahle činnost se rozrostla do takových rozměrů, že můžeme hovořit o třetím zahraničním odboji.
Úkoly válečné povahy
Činnost cizích agentů ministerstvo vnitra okamžitě zaregistrovalo. Svědčí o tom dopis vedoucího vnitrostátního zpravodajství MV Štěpána Plačka a vedoucího organizačního a kádrového sektoru MV Karla Černého adresovaný 13. července 1948 prezidentu republiky a předsedovi KSČ Klementu Gottwaldovi, předsedovi vlády Antonínu Zápotockému a generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému.
„Od února nemine týden, aby nebyl odhalen jeden nebo dva případy činnosti agentů vyslaných na naše území buď podle příkazů, nebo alespoň pomocí amerických zpravodajských orgánů působících v sousedním okupačním pásmu,“ stěžovali si.
„Z výslechů zatčených vychází najevo, že tyto úspěchy naší zpravodajské a státněbezpečnostní služby postihují ve skutečnosti jen nepatrný zlomek agenturních sítí, které budují na našem území výzvědné orgány působící v úřadovnách CIC na různých místech Německa... V poslední době se agenti vysílají nejen z Bavorska, nýbrž i z Rakouska a v některých případech přes Rakousko i ze severní Itálie.“
O příchodu mnoha agentů se StB dozvídala od svých špionů na Západě, ale nedokázala je doma sledovat. Někteří měli závažné úkoly, například chystali útěky bývalých ministrů Prokopa Drtiny a Petra Zenkla i exprezidenta Edvarda Beneše.
ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCHČeská televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde počátkem léta. |
„Americká zpravodajská služba se v poslední době kryje za osobami z řad naší emigrace a řídí tuto práci takovým způsobem, aby v případě nezdaru nebyla sama kompromitována a aby vznikl dojem, že strůjci špionáže, diverze a terorismu jsou jen naše emigrantské kruhy, a nikoliv exponenti americké státní moci.
Naši polští soudruzi, kteří právě odhalili anglo-americké špionážní sítě na svém území, nám potvrzují, že i tam Američané v poslední době používají téže taktiky. Přitom současně na našem území zjišťujeme, že z amerických pásem přes náš stát se pohybují agenti s úkolem proniknout i dále na východ, tj. do Polska a SSSR...“
Spolu s polskými kolegy se pracovníci pražské Bezpečnosti shodli, že agenti dostávají úkoly, které „mají přímo povahu válečnou, ba takovou povahu, jako kdyby již byla válka. Sbírají se zprávy zejména z vojenských kruhů, usiluje se o informace o československém operačním plánu, o dislokaci vojsk, o vojensky důležitých transportech, o výrobě uranu, o transportu z SSSR k nám a do SSSR, o politickém a morálním stavu armády atd. ...“
Polovinu národa nemůžeme zavřít!
Na podzim 1948 se začala situace měnit. StB zjistila, že zpravodajství ze západního Německa začali organizovat uprchlí důstojníci. „Úkolem těchto agentů je napojení na vojenské odbojové skupiny, přinášení zpráv a práce na sjednocení ilegality. Třetí odboj je napojen i na policii a má své buňky i na MV. Opatřují protokoly se zatčenými, získávají varovné informace a používají členů bezpečnostního aparátu pro svou práci.“
Závěr hlášení nezněl pro StB příliš optimisticky: „Odboj se rozrůstá ne již tak do kvantity jako do kvality. Některé skupiny jsou likvidovány, ale pomocí zahraničních spojek jsou budovány nové nebo se přestavují staré. Hlavní fáze odboje nám není známa, pohybujeme se teprve na periferii zpravodajských poznatků.“ Nejžalostněji znělo zjištění, že „není možno všechny členy odboje zlikvidovat, poněvadž bychom museli zavřít polovinu národa“.
Největší byla Kašparova skupina
Katek, který se začal podepisovat jako Eckert, pracoval pro CIA v kasárnách ve Frankfurtu. Jeho pravou rukou byl seržant Kurt Taub, krycím jménem Frank Taylor.
První zpravodajské skupiny československého třetího odboje v okolí Frankfurtu vedli bývalí důstojníci plukovník Jaroslav Kašpar-Pátý, podplukovník Alois Šeda, kurýr prvních měsíců druhé světové války Václav Klabík, který donedávna obchodoval s porcelánem na Kladně, dále člen Obrany národa, známý odbojář z počátku války Jaroslav Polach a bývalý poslanec za Slovenskou demokratickou stranu dr. Michal Zibrín, možná i další.
„Kašparova skupina byla myslím první a také zpočátku největší,“ upřesňoval Taub-Taylor. Kašpar utekl koncem dubna a svůj tým zformoval v průběhu června. Možná o několik dnů či týdnů dřív vytvořil svou skupinu i Alois Šeda s bratrem Ferdinandem. Postupem času se někteří lidé od těchto skupin odtrhávali a za pomoci Kateka zakládali vlastní, jiné se zase slučovaly anebo rozpadaly. Organizace byla proměnlivá a přizpůsobovala se situaci.
Původně sídlili všichni vedoucí skupin ve vilách v jedné ulici ve Frankfurtu. Když se začala tato organizace rozrůstat, rozstrkali je Američané do městeček v okolí.
„Navrhl jsem Katekovi, že bychom měli založit nějakou filiálku naší organizace, která by byla blíž československých hranic,“ vzpomínal Taub-Taylor. „Charles mi řekl, abych to tedy udělal. A tak jsem se odstěhoval do Regensburgu. Měli jsme krycí označení Economic Research Unit, ale bylo jedno, jak jsme se jmenovali, protože na domě stejně žádný nápis nevisel.“
Údajně měl Katek velkolepé plány: Do Československa pošleme 120 agentů. Dalších padesát mužů projde podobným výcvikem jako britské jednotky commandos – naučí se tichému boji a sabotážím v týlu nepřítele. Tento oddíl vysadí letadla na československém území v prvních dnech po vypuknutí války mezi Východem a Západem.
Skupina bratří Šedů
„Strýc Alois Šeda mne vyzvedl z uprchlického tábora v Bad Orbu v Hesensku 22. května 1948,“ vzpomínal jeho synovec Rudolf Boleslav. „Tehdy založil skupinu. Strýc Ferdinand nedělal prvních několik měsíců nic jiného, než seděl u mapy Československa, zakresloval tam posádky, zaznamenával jejich stavy, výzbroj a další – to všechno si dobře zapamatoval.“
Uprostřed června vyrazili Rudolf Boleslav a Josef Šeda na první výpravu do Čech. Byli to první kurýři neobvyklé zpravodajské skupiny – její štáb tvořila rodina Šedů. Šéfem byl podplukovník Alois Šeda, krycím jménem Louis Šubert, zastupoval ho jeho bratr plukovník Ferdinand Šeda-Jan Horn. Dál tam patřili Ferdinandův syn Milan, který nedokončil studia medicíny. A také synovci Rudolf Boleslav-Schön a Josef Šeda-Stein. Aloisův švagr Slávek Štancl dělal řidiče. Bývalý vysoký úředník ministerstva vnitra doktor Jaroslav Schenk a jeho lidé zpovídali pro bratry Šedy nové uprchlíky v táboře ve Würzburgu.
Oba mládenci pochodovali osvědčenou cestou za dohledu odsunutého sudetského Němce Franze Kiliána Nowotného-Sekáče přes Pešlův penzion pod vrchem Churáňov na okraji Zadova. „První tři přechody jsem financoval z peněz, které mi dal před odchodem otec,“ stýskal si Boleslav. „Až potom nás začali Američané platit – 75 dolarů měsíčně plus byt a stravu.“
Boleslav navštívil důstojníky Hlavního štábu, s nimiž ho už dřív seznámil strýc. Dověděl se, jak postupuje sovětizace armády, kam se přemisťují pluky, a spoustu dalších informací, které si už nepamatuje. Jindy mu sdělovali podrobnosti o pomoci rodícímu se státu Izrael.
Občas se spojky a jejich průvodci přes hranici probojovávali. Nowotny-Sekáč se projevil jako vynikající střelec, když se 6. září 1948 dostali do konfliktu s československou hlídkou a on na ni střílel přes ruku. „Sekáč mně tehdy zachránil život,“ vzpomínal Boleslav. „Dovedl nás bez škrábnutí k Pešlům a zmizel.“ Převaděči Sekáčovi, který poctivě sloužil kurýrům několik let, náleží titul „krále Šumavy“.
Druhá Boleslavova cesta vedla do Brna. Tento cíl ho dost znervózňoval, protože v moravské metropoli měl spoustu známých a bývalých spolužáků z vysoké školy. Když přišel za podplukovníkem Josefem Robotkou, se kterým se znal z válečné Rady tří, starý zpravodajec navrhl: U mne nezůstaneme. Pod svícnem bývá tma. Půjdeme se projít po Brně a přitom si všechno povíme.
Bylo to nebezpečné furiantství. Boleslav potkával známé z vysoké školy: Co tady děláš? My jsme slyšeli, žes utekl za kopečky? Mladík odpovídal: To jste se přeslechli. Nesmysl!
Další „král Šumavy“
Jedním z nejúspěšnějších Kašparových kurýrů byl pohraničník Josef Hasil, jemuž rovněž náleží titul „král Šumavy“. Hasil se v Písku vyučil bednářem a po revoluci nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti na Blanensku. Na jaře 1948 ho přeložili do vesničky Zvonková poblíž Třístoličníku na Šumavě.
V říjnu 1948 pomohl skupince lidí při útěku do Bavorska a při návratu ho StB zatkla. Po odsouzení se ocitl v koncentráku u Mostu, jehož osazenstvo chodilo do blízkých dolů dobývat hnědé uhlí. Odtud už v květnu 1949 spolu s dalším vězněm utekl. V červnu dorazil i s bratrem Bohoušem do uprchlického tábora v západoněmeckém Murnau.
Brzy nato kontaktovala oba bratry Kašparova skupina a oni začali přecházet hranice v jejích službách. Navázali styk s odbojovou skupinou lidovců zvanou III. O. B. (Třetí osvobozovací boj), která měla buňky od Blatné přes celou jižní Šumavu až po Pardubice. Josef Hasil donesl odbojářům do Písku dvě vysílačky a naučil je s nimi zacházet. Kromě posílání zpráv o situaci měli vybírat místa pro seskoky parašutistů, kteří by tam přistáli na počátku příští války.
Když se bratři Hasilovi vypravili 23. září 1950 pro Bohoušova syna, aby ho odvedli do Německa, číhali na ně poblíž Českých Žlebů pohraničníci. Bohumila zastřelili, Josef vyvázl a statečně chodil přes hranice ještě dva roky. Mezitím Bezpečnost z pomsty uvěznila jeho sourozence a starou matku, jedině bratru Juliovi se podařilo uprchnout.
Na Josefa Hasila pořádali pohraničníci honičky, ale vždycky měl tolik štěstí, že jim unikl. V roce 1953 se usadil v Chicagu, ale o své poúnorové minulosti nerad mluví. „Nedělal jsem přece nic zvláštního,“ tvrdil nám po půl století. V roce 2001 mu prezident Václav Havel udělil státní vyznamenání.
Tajný telefon přes hranice
Podle zjištění StB používali Kašparovi agenti většinou osvědčené stezky přes šumavské hory. Někteří údajně létali přes hranice malými balony, ale zpátky museli po zemi. Pro přechody kurýrů i útěky uprchlíků byla důležitá stavení, která stála několik desítek metrů od hranic s Bavorskem. Někdy byly tyto chalupy součásti vísky či osady rozhozené mezi kopci a dolíky, jindy opuštěné hájovny a horské penziony, které dřív výborně prosperovaly.
Na Knížecích Pláních na jižním konci Šumavy, jihozápadně od Vimperka, které svými více než tisíci metry nadmořské výšky patřily k nejvýše položeným obcím v republice, stála padesát metrů od hraniční čáry hájenka. Hned po komunistickém převratu se stala odrazovým můstkem pro uprchlíky a průchozí stanicí pro kurýry. Dokonce z ní zavedli telefonní kabel pod zemí na druhou stranic hranice. Toto spojení mělo sloužit britské tajné službě – bohužel se už asi nikdy nezjistí, kdo ji v Bavorsku obsluhoval.
Když byla tahle stanice začátkem roku 1950 prozrazena, uprchlo její osazenstvo narychlo za hranice. Někteří z nich, jako například František Randák, se potom vraceli zpátky jako kurýři. „Do republiky jsme byli vysíláni nejčastěji ve tříčlenné skupině, abychom zde plnili různé zpravodajské úkoly,“ vyprávěl v knize Kronika šumavských hvozdů. „Před odchodem jsme všichni obdrželi smrtící pilulky, které jsme měli použít pro případ, že by některý z nás byl postřelen nebo zajat.“
Nejcennější byly zprávy o uranu
Jaký měla činnost kurýrů a jejich domácích informátorů význam pro Západ? Dnes to nedokáže nikdo spolehlivě zhodnotit. Od samotných členů skupin víme, že přinášeli zprávy o stavu a rozmístění československých ozbrojených sil, o různých hospodářských obtížích, především o těžbě uranu. Z útržkovitých poznámek amerických styčných důstojníků si jejich čeští partneři odvodili, že nejvíc si cenili údajů o dobývání uranu.
Všechny informace, které přinesli, splynuly s hlášeními vyzvědačů jiných států do studijních oddělení centrál takovým způsobem, že se jejich autoři už nedají určit. Nicméně americké zpravodajské služby nechtěly od těchto kurýrů a vyzvědačů ani po velkých ztrátách ustoupit, ale hledaly efektivnější metody jejich vysazování. To by tedy naznačovalo, že měly o jejich informace zájem.
Rovněž Rositzke, který v Německu řídil operace CIA proti sovětskému bloku, přínos těchto agentů ve svých memoárech ocenil. Názory ostatních vedoucích činitelů západních služeb neznáme. Nicméně tuto práci do poloviny padesátých let podporovali – dokud to bylo technicky možné a politicky přijatelné.
