Na tábor Dehdadí se zanedlouho snesou ledové deště a sníh, píše v nejnovějším vydání americký týdeník Time. Teploty poklesnou na minus 15 stupňů Celsia a špinavá škarpa u silnice, ze které běženci nabírají bahnitou smrdutou vodu, zamrzne.
Už teď je půda promrzlá, takže je obtížné kopat hroby. Proto jsou těla těch, kteří zemřeli hlady, dehydratací či na následky chorob, pokryta zeminou a na ochranu před písečnými bouřemi zatížena kameny.
Hlad
Na 26 milionů Afghánců nemá dostatek jídla. Zoufalí a podvyživení utečenci, kteří se dostanou do táborů na hranicích s Pákistánem, patří k těm šťastnějším. Na severu země jich tisíce uvízly za frontovou linií v odlehlých a pustých horách. Desetitisíce dalších jich živoří v západním Afghánistánu.
Po třech letech sucha, pěti letech špatné sklizně a 22 letech války vyčerpali uprchlíci své skrovné úspory a pobili domácí zvířata. V srpnu měly tábory v okolí Mazáre Šaríf dvoutýdenní zásoby potravin. Po 11. září se humanitární organizace stáhly a veškerá pomoc byla přerušena.
|
OSN vyzvalo Pákistán, aby otevřel hranice s Afghánistánem a přijal lidi prchající z provincie Kandahár. Znepokojující je podle organizace zejména situace ve Spinbuldaku, v jehož táborech je 60 tisíc lidí. |
Teď po ústupu Talibanu je otevřená cesta do lépe zásobených táborů poblíž Pákistánu - mnozí z běženců jsou však příliš zesláblí, než aby se tam dostali. "Mnoho z nich zemře," konstatuje Stephan Goetghebuer z humanitární organizace Lékaři bez hranic. "Děti a staří lidé nejdříve, pak ti další."
Zásoby jsou, ale nedostanou se potřebným
Hořkou ironií je, že tisíce tun potravin, oblečení a léků je uskladněno asi 160 kilometrů odtud, za hranicemi v Uzbekistánu. Ale tamní byrokracii, obávající se záplavy uprchlíků a islámských radikálů, se podařilo s výjimkou několika set tun jejímu přepravení do Afghánistánu zabránit.
A pomoc, která se přece jen dostala přes hranice, ať už z Uzbekistánu či z Turkmenistánu, musela projít "uličkou", než skončila u těch nejpotřebnějších. Humanitární agentury musejí zaplatit "daň" vojenskému veliteli v každém horském průsmyku. Vykrádání zásilek tu je na denním pořádku; vojáci Severní aliance a místní humanitární pracovníci zabaví značnou část potravin, léků a přikrývek pro své rodiny či pro tržiště.
Humanitární katastrofa
I v případě, že pomoc přijde včas, je příliš pozdě na vybudování přístřeší. Hliněné zdi potřebují tři týdny vysychat na slunci a to bude až na jaře. Ze šesti milionů těch, kteří nutně potřebují pomoc, jich 3,4 miliony žije na severu země. "Tam vládne humanitární krize už celá léta," říká Goetghebuer. "Teď přerůstá v katastrofu."
Pětasedmdesátiletý Šáh Muhammad už viděl v Dehdadí zemřít hlady svou snachu, třináctiletého syna a desetiletého vnuka. Jeho manželka pracuje ve dne ve městě jako pekařka a domů se vrací s několika mrkvemi nebo tuříny, které rozdělí mezi zbývajících osm členů rodiny.
"Býval jsem zavalitý. Měl jsem mohutnou šíji," vzpomíná Šáh Muhammad a mne si vychrtlý zátylek. "Nějaký čas jsme jedli listí, ale to už je teď taky pryč. Hlad nám bere všechno. Rodinu, sousedy, životy - i naději."
 Běženci v uprchlickém táboře v západoafghánském městě Herát, kam se uchýlili před útoky USA a Severního spojenectví proti Talibanu. (28. listopadu 2001) |
 Plot z ostnatého drátu míjejí uprchlíci, kteří 27. listopadu na hraničním přechodu u města Čaman přešli z Afghánistánu do Pákistánu. (28. listopadu 2001) |
