S Asmatem jsme se telefonicky spojili již před rozhovorem. Během něj jsme se pak spřátelili, a to nejen díky malému věkovému rozdílu. Na některé otázky se neptalo lehce, a Asmatovi se ne na všechny lehce odpovídalo. Z těchto důvodů se redakce rozhodla zachovat v textu tykání.
Mohl bys trochu představit své dětství a dospívání v Afghánistánu? Vzpomínáš na to období jako na šťastné?
Mé dětství bylo jakousi tapiserií utkanou z nitek školních let, přátelství a rodinných vazeb. Vzpomínám hlavně na školní docházku, kamarádství se spolužáky, vřelost příbuzných a smích přátel. To všechno jsou pro mě jakési barvy, které dodnes vybarvují zvláštní místo v mém srdci. Ale jinak život v mé zemi nebyl nikdy jednoduchý, naopak. Byl náročný pro všechny Afghánce. Stovky jich denně umíraly. Lidé si však stále uchovávali naději na trvalý mír, ke kterému bohužel nikdy nedošlo.
Nejvíc znepokojující bylo sledovat, jak lidé prchají do bezpečí, nejčastěji na letiště. Stále mi zůstává v živé paměti jeden malý chlapec, který vypadl z vojenského letadla.
