S Ulrichem Siegmundem se znáte už šestnáct let. Jak jste se potkali?
Kdysi pracoval jako manažer jedné oční kliniky v západním Berlíně, která s námi spolupracovala. Spřátelili jsme se, zůstali jsme ve spojení a jednou za měsíc jsme se setkávali. On pak vystudoval ekonomii a vybudoval firmu na prodej vůní. Prodával třeba vůně evokující v kině vůni popcornu. Dnes se mu za to smějí, ale on už tehdy projevil výbornou znalost ekonomické psychologie.
Jednou mi řekl, že by si se mnou chtěl promluvit mezi čtyřma očima. A já si říkám, ty vole, co to asi bude? Já jsem gay, tak jsem si myslel, že si chce promluvit o své orientaci. Že se možná vyoutuje. Šli jsme do restaurace a on mi říká: „Hele, nechci aby ses to dozvěděl nějak zprostředkovaně, tak ti to chci říct sám. Já jsem u AfD.“
Někdy si říkám, že největší německý exportní artikl je jeho sociální systém. Je nemocný, zneužívají ho jak Němci, tak cizinci.
