Fotografie nezlomného budoucího vůdce pořídil Heinrich Hoffmann krátce po Hitlerově pobytu ve vězení v roce 1924. Za pokus o mnichovský pivní puč si měl odpykat pět let za mřížemi, nakonec tam ale strávil jen devět měsíců.
Ani tehdy však Hitler nezahálel. I za mřížemi se systematicky připravoval na svůj politický vzestup, právě ve vězení nadiktoval knihu Mein Kampf. V bibli nacismu zkombinoval autobiografické prvky s výkladem svého světonázoru a rasistické ideologie.
 |
Po propuštění se rozhodl získat moc legálními prostředky. Byl přesvědčený, že cesta k moci v moderní společnosti vede skrze schopnost ovládnout masy. V době, kdy většina politiků působila suše a monotónně, vsadil na přesný opak – na emotivní řeč, silná gesta a budování image.
Pravidelně si v soukromí nahrával své projevy a vyhodnocoval jejich sílu a přesvědčivost. Nacvičoval i řečnické pozice a často během nich pózoval Hoffmanovi. To proto, aby mohl hodnotit, jak jeho gesta a mimika působí na diváka a zda je má začlenit do veřejných vystoupení.
Hitlerův budoucí dvorní fotograf tak zachytil pečlivý trénink před zrcadlem. Zdokonaloval projevy, kterými bude za pár let burcovat a hypnotizovat německou veřejnost. Právě díky svému rétorickému umění po nástupu drtivé hospodářské krize na počátku 30. let vykročí k volebnímu vítězství. Snímky z Hoffmanova ateliéru dnes nabízejí vzácný vhled do Hitlerovy ješitnosti a touze ovládat lidstvo.
Adolf Hitler nacvičuje svůj projev před zrcadlem v roce 1925.
„Když si dnes poslechnete jeho projevy, zní jako zuřivý, blouznivý šílenec. Víme ale, že působily velmi přesvědčivě. Byl to showman a nacvičoval si gesta, aby vyvolal u svého publika reakci. Experimentoval se svým vlastním obrazem a požádal Hoffmanna, aby mu pořídil fotografie, které si pak prohlédl. Poté se na ně podíval a řekl: ,Ne, to vypadá hloupě’ nebo ,To už nikdy neudělám’,“ popisuje historik Roger Moorhouse.
Hitler fotografovi nařídil negativy zničit, nechtěl, aby se někomu dostaly do ruky. Svou image si pečlivě kontroloval, právě díky tomu dokázal naplno využít všechna moderní masová média – od plakátů přes fotografie až po rozhlas. Fotograf však neuposlechl a v roce 1955 je zveřejnil ve svých pamětech nezvaných Hitler byl můj přítel.
„Hoffmanna používal jako poradce, ale nikdy neměl v úmyslu fotografie zveřejnit. V tomto ohledu byl Hitler velmi moderním politikem. Záleželo mu na tom, jak vypadá a jaká je jeho veřejná image,“ říká Moorhouse, který k Hoffmannově knize po letech napsal úvod.
Vědci zveřejní všechny Hitlerovy projevy, chtějí ukázat sílu propagandy |
Efektivita Hitlerovy rétoriky se ukázala už na jeho prvních velkých vystoupeních v mnichovských pivnicích, kde se tisíce posluchačů nechávaly strhnout davovou atmosférou. Nacistická propaganda stavěla nejen na obsahu a argumentech, ale především na formě projevu: rytmu, gestech, dramatickém napětí, gradaci a schopnosti působit na emoce.
„Hitler dokázal propagovat neoriginální myšlenky originálním způsobem. Dokázal dát hlas fobiím, předsudkům a nenávisti tak, jak to nikdo jiný neuměl. Jiní lidé mohli říkat totéž, ale nezanechalo to žádný dojem. Nešlo ani tak o to, co říkal, ale jak to říkal,“ dodává historik Ian Kershaw.
A Hitler byl skutečně neúnavný řečník: během šestadvaceti let své politické kariéry pronesl celkem 1 525 projevů.
Dvorní fotograf
Heinrich Hoffmann v budování a posilování Hitlerova kultu osobnosti sehrál klíčovou roli. Narodil se 12. září 1885 v bavorském městě Fürth a velmi brzo svůj nesporný talent plně odevzdal nacistickému hnutí. „Jednou budete jediným člověkem, který mě bude smět fotografovat vždy a všude,“ sliboval mu v roce 1919 Hitler.
Heinrich Hoffmann byl osobním fotografem Adolfa Hitlera.
A skutečně. Hoffmann se o pár let později stal jeho dvorním fotografem, blízkým spolupracovníkem i přítelem. Fotil všechny sjezdy NSDAP, Hitlera při hrátkách s vlčákem i nácviku řečnických póz. Den za dnem tak zmapoval jeho pozvolný vzestup z mnichovských pivnic na vrchol moci. Byl to on, kdo naaranžoval fotku Hitlera po propuštění z věznice v Landsbergu, to on ho seznámil s Evou Braunovou, která v Hoffmannově ateliéru v sedmnácti letech pracovala jako pomocná prodavačka.
Pečlivě inscenoval Hitlerův obraz neohroženého a nepřemožitelného vůdce, pouze jím pořízené snímky byly vůdcem autorizovány. Dočkal se funkce „říšského obrazového zpravodaje“ i titulu profesora umění. Vydal řadu obrazových publikací jako Hitler buduje velké Německo, Hitler ve své vlasti, Hitler, jak ho neznáte, Hitler osvobozuje Sudety, S Hitlerem v Polsku nebo Hitlerův francouzský triumf.
Díky monopolu na vůdcovy fotky se z něj stal milionář. Jeho vydavatelství „Heinrich Hoffmann, Verlag Nationalsozialischer Bilder“ mělo svého času tři sta zaměstnanců a dosahovalo ročního obratu patnáct milionů říšských marek.
„Tvůrce nového řádu.“ Hitlerovou fotkou na Hradě začala poroba Čechů |
Hitlerovi sice vadila jeho náklonnost k alkoholu, přesto ho občas pověřil náročnými úkoly. Jedním z nich byla i v roce 1939 cesta s delegací ministra Ribbentropa do Moskvy, kde měl být podepsán německo-sovětský pakt. Vůdce chtěl, aby Stalinovi tlumočil jeho osobní poselství. Zároveň mu před cestou kladl na srdce, ať si všímá Stalinova chování a pořídí co nejvíce vypovídajících fotografií.
Hitlera obzvlášť zajímaly Stalinovy ušní lalůčky. Hoffmann musel náležitě zdokumentovat, zda je má sovětský vůdce „vrostlé, a tudíž židovské, nebo volné, a tudíž árijské“. Všem se ulevilo, když Stalin touto zkouškou prošel. Ve spolupráci se Sovětským svazem se tak mohlo pokračovat.
Dva roky po konci války byl Hoffmann v rámci denacifikačních tribunálů odsouzen k deseti letům vězení za to, že se obohacoval na zabavování uměleckých předmětů Židům. V tisku ho označili za „jednoho z největších parazitů nacistického režimu“, ale protože nikdy neměl žádnou oficiální funkci, odseděl si nakonec jen čtyři roky. A co víc: část nakradeného umění mu německý stát vrátil.
„Jeho význam dodnes není úplně doceněn,“ říká na adresu muže, jenž se významně podepsal pod vznik vůdcova mýtu, německý historik Sebastian Peters. „Byl to člověk, který Hitlera znal ze všech nejdéle. Seznámili se v roce 1919 a na jejich přátelství se až do roku 1945 nic nezměnilo. Hoffmann patřil do okruhu jeho nejbližších důvěrníků.“
