O válce proti terorismu se místy mluví v minulém čase. Můžeme ale říct, že je to minulost, když nemá žádné jasné hranice ani frontovou linii?
Nemůžeme. Pokud ve Spojených státech z politického hlediska určíme, že válka skončila, znamená to, že skončila i pro lidi jinde ve světě? Jednou z nejtěžších věcí při mapování dopadů 11. září a války proti terorismu je, že ovlivnily lidi na celé planetě mnoha různými způsoby. Je těžké to vysvětlit jako jeden izolovaný fenomén nebo to chápat jako uzavřenou historickou éru.
I pro samotné Američany není ten dopad stejný. Pro někoho znamená dědictví těchto událostí jen to, že si na letišti musí zout boty nebo projít přísnější bezpečnostní kontrolou. Pak jsou tu ale ti, kteří 11. září nebo ve válkách v Afghánistánu a Iráku ztratili někoho blízkého. Nebo se starají o veterána či záchranáře, který se potýká s psychickými a fyzickými následky. Byla to událost celosvětového rozsahu, ale dopady zasahují velmi hluboko a u mnoha lidí fungují na čistě lokální, osobní úrovni.
Státy chtěly slyšet odpovědi na otázky: „Proč nás tito lidé nenávidí? Proč jsou z nich teroristé? Jak je můžeme zastavit?“ Což iniciovalo zásadní změnu paradigmatu, po níž se vnímání muslima jako teroristy stalo hlavním referenčním rámcem jak pro kulturu, tak pro akademický svět.
