To první: jak si takovou drzost mohli dovolit? USA byly na vrcholu moci. Vyhrály studenou válku, svět patřil jim, bez Američanů se nikde nepohnula ani větev. Neměli soupeře. V Moskvě, Pekingu i Tiraně byly McDonald’s a kurzy angličtiny, v hotelích CNN, o Americe se mluvilo jako o novém Římu. A teď skupina hadrářů s odlamovacími noži na řezání kartónů úspěšně zaútočila na hlavní symboly jeho moci.
To druhé ohromení bylo plné dotčení: jak to mohli udělat zrovna nám? Amerika se vždy viděla jako síla dobra, ve své mytologii byla majákem a misionářem lepšího světa. Často ale šířila sama sebe a myslela, že to všichni chtějí.
Po dnech šoku přišel slib odvety: „Ti lidé o nás ještě uslyší,“ řekl George Bush do amplionu na troskách mrakodrapů. Amerika musela udeřit na Afghánistán, kde byla doma Al-Káida. Kdyby to neudělala, byla by plyšovým tygrem. Pokušení kopnout si by měl kdekdo.
Jenže ze šoku a ohromení přišel koncept války s terorismem. Západ si nazvětšoval hrozbu a pak s ní bojoval. Ze skupiny fanatiků si udělal existenciální ohrožení srovnávané s nacisty za světové války a komunisty za té studené. Aby bylo jasno: Al-Káida byla nebezpečná sama o sobě i jako příklad, ale nikdy nebyla smrtelnou hrozbou. Usáma bin Ládin byl reálným nebezpečím, ale nebyl druhým Hitlerem, jak se tenkrát psalo, přímým ohrožením „naší civilizace, naší svobody a našeho způsobu života,“ jak to říkal Bush.
 |
Amerika to tak ale brala, a tak vjela na slepou kolej. Usámovi se podařilo, čím se chvástal: že přinutí USA, aby si škodily samy. „Jediné, co musíme teď udělat,“ řekl v roce 2004, „je vyslat vždy dva bojovníky, aby někde zamávali kusem hadru s nápisem Al-Káida. Hned tam míří generálové a Amerika utrpí lidské, ekonomické a politické ztráty.
Generálové to brali jako vojenské střetnutí a nechápali, že Al-Káida není armáda, ale idea, i když vyšinutá. A ideu neobklíčí ani zelené barety, ani netrefí chytré rakety. Bylo to jako bombardovat bazén. Cíl je zničen, ale kapičky vody se rozstříkly všude. Válku s terorismem nebylo možné vyhrát.
Bin Ládin už deset let tlí v mořském hrobě. Jeho duch však kráčí dál |
K tomu se přidala arogance, ukazující, že Západ nepochopil vůbec nic. Jako lék choroby viděl jednu z příčin. A tak chtěl předělávat Blízký východ v sebestředném přesvědčení, že všichni chtějí a musí být jako on, mít demokracii a nosit šortky. V rauši viděl vítězství nových hodnot, o něž ti, kdo je měli dostat jako dar třeba i násilím, nestáli a ani s nimi neuměli zacházet.
Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Irácká lež, rozvrtaný a nejdivočejší Blízký východ novodobých dějin, Islámský stát, ztráta morální převahy i kreditu. Termín válka s terorismem byl nakonec potichu vysypán do koše, pak se ještě dodatečně stal Západ sám jejím bojištěm. Teď úprk z Afghánistánu pod diktátem Tálibánu. Snaha nestat se plyšákem, až se jím Západ stal. Ale to pořád není to hlavní. A tím jsme u slepé koleje, k níž Usáma Západu nastavil výhybku.
Usáma bin Ládin nebyl monstrum, povedl se mu jen jeden zásah, prohlásil Trump |
Ten bojoval s teroristy, ale nevšiml si, že hlavní trhák dvacetiletí běží úplně jinde. USA byly tehdy Řím, teď se vedou zbytečné řeči o úpadku jejich moci. Čína, která tehdy byla takhle maličká, jen americká dílna na levné zboží, je teď, vykrmená americkými penězi, mocenským soupeřem. Je to totéž, co říkali Američané ukřivděně, když si kolem roku 1990 mysleli, že jejich hlavním rivalem po SSSR bude Japonsko: Zatímco jsme bojovali ve vietnamské džungli, Japonci prodávali v Saigonu motorky.
Zatímco titulky patřily bin Ládinovi, budoucnost se psala v Číně. Světový řád už nepatří jen Západu. Ale Amerika si toho nevšimla, protože posedlá svou válkou nehleděla dopředu, ale nahoru, jestli tam zase neletí nějaká letadla.
Před pár lety jsem dostal od známých z USA červenou trumpovskou kšiltovku s nápisem Make America Great Again, Udělejme Ameriku opět velkou. Přišla v obalu, který je metaforou všeho.
Byl igelitový a bylo na něm napsáno Made in China.
3. května 2011 |
