„Sama bych se k tomu už nevracela, ale byla jsem Bárou Kroužkovou oslovena ke spolupráci na knize Odstíny mateřství. A zároveň si myslím, že některé věci jsou terapeutické. Ale nebylo jednoduché o tom znovu mluvit,“ přiznává zakladatelka nadace Kapka naděje.
Kdyby její dcera žila, táhlo by jí na třicítku. Jenomže život Kláry Svobodové vyhasl v pouhých čtyřech letech. S takovou tragédií se nedá vyrovnat nikdy, ale časem se bolest umenší. Vendule Pizingerové pomohlo, že posléze přivedla na svět další dvě děti, Jakuba Svobodu a Josefa Pizingera. „Jsem člověk, který žije hodně přítomností. Do budoucna moc nekoukám, protože tam se nic vykoukat nedá,“ říká.
Vendula, tehdy ještě Svobodová, s dcerou Klárou (1999)
Když ji potkala druhá tragédie a dobrovolně z tohoto světa odešel její manžel hudební skladatel Karel Svoboda, našla útočiště u kamarádky v Řecku. Tam daleko od mediální smrště, kdy byla obviňována, že za tragický odchod svého muže je zodpovědná, hledala s malým synem klid. Pracovala v restauraci. „Tohle období bylo moc špatné nejen pro mě, ale i pro Jakuba. Poznamenalo to jeho dětství. Možná k tomu přispělo i to, jak jsem tenkrát věci řešila. Nerada na to vzpomínám. Každopádně dneska bych se veřejně vůči takovým nařčením nebránila, bylo to zbytečné,“ říká.
Jak všechno ustála, je dodnes záhadou. Žádný recept na to nemá, i když přiznává, že dodnes chodí na terapie. „Prostě jsem to musela vydržet, nic jiného mi nezbývalo,“ vysvětluje.
Řecko navštívila letos znovu se svou kamarádkou Monikou Absolonovou a jejími dětmi. „Moniččini kluci jsou s naším Pepíčkem kamarádi, takže to fungovalo skvěle. Navíc tam s námi byla i maminka Moniky, což je bezvadná ženská, učitelka v mateřské škole, takže srovnala do latě i našeho Pepíčka,“ směje se Vendula Pizingerová.
I takhle dokazem bejt stastny @monika_absolonova nekdy clovek cekanim na velky stesti prosvihne to maly opavdovy prave ted a to my ne!!!!#dveholkynaplazi #stesti #happyness #influencersenior #monikaabsolonova #smich #smichnamnenicizi #okamzik
O cestovatelské zážitky nouzi nemá zejména díky svému třetímu a zároveň současnému muži Josefu Pizingerovi. „Došla jsem až pod Everest, to bylo hodně ostré, asi nejnáročnější výšlap,“ říká a vybavuje si i nejexotičtější dovolenou. „Byli jsme na ostrově Sokotra, který je opravdu nádherný, s panenskou přírodou. Je to jediné místo na světě, kde rostou dračí stromy. Polozapomenutá krajina, kde turismus teprve začíná.“
Ale viděla i odvrácenou stránku Jemenu. „Byla jsem v nějaké směnárně, která vypadala jako naše pošta, všude kolem se válely balíky. Jenomže v těchto byly peníze. A já tam stála jediná žena mezi chlapi. Dívali se na mě takovým způsobem, že jsem dostala strach,“ vzpomíná.
Na druhou stranu se nebála celý týden spát pod širákem. „Leckdy je to daleko bezpečnější než být ve městě v hotelu. Protože, kdo je vám největším nepřítelem? Přece člověk. Málokde žije tolik nebezpečných zvířat, abyste se museli bát. Tady to byla nějaká jedovatá housenka, ale ta nás obešla,“ usmívá se.
Sama by podobné dobrodružné výpravy nepodnikala, ale když je s manželem, strach nemá. „Někdy prskám, protože můj muž má rád náročné túry, ale nikdy se nehádáme. Nemělo by to ani smysl, protože co můžu dělat?“ krčí rameny.
Vendula Pizingerová a Barbora Kroužková
Zažila ale krásné dovolené i s kamarádkami. „Na jaře jsem byla na Srí Lance s Ditou, kolegyní z práce a byl to jeden z nejhezčích týdnů v letošním roce. Dokonce jsme jely místním vlakem, třetí třídou. Srílančané se zrovna vraceli z oslav jejich Nového roku, takže bylo veselo. Celou cestu jsme strávili na záchodě, kde nás bylo asi dvacet lidí, stojících na jedné noze a ještě ne na té svojí,“ směje se.
Od té doby, co se jim s manželem narodil Pepíček, už na náročné pochody nevyrážejí tak často. Pizingera to táhne do lesa a syn chodí s ním. „Můj muž je myslivec, což je ve srovnání s cestováním poněkud klidnější zábava. Občas jdu do lesa s nimi, ale zvěřinu nejím a nezpracovávám. Mně to prostě nechutná. Manžel to upravuje sám, má přístroj na staření masa. A pak to taky jí a malý rovněž,“ vysvětluje. „Zrovna šli do lesa krmit prasata, když jsem odjížděla z domova,“ svěřila se na křtu knihy Odstíny mateřství s podtitulem Rozhovory s maminkami, které osud nešetřil.
„Myslivci zabíjejí zvířata daleko humánnějším způsobem. Když to srovnám s linkou na kuřata, kde jim sekají hlavy jednomu za druhým...,“ říká pragmaticky vědoma si toho, že ji mohou lidi zase odsoudit. „Maso neroste v krámě, s tím nic nenaděláme,“ krčí rameny.
Jediná věc, kterou v životě skutečně vlastníme, je přítomný okamžik. Stojí za to, trávit ho s těmi nejbližšími.
Josífek dokonce má svoji mysliveckou vestu a klobouk. „Strašně je chtěl, tak to manžel našel někde na internetu a koupil mu je. A vypadá v tom výborně,“ směje se Pizingerová, která má od února nové tetování. Tentokrát na ruce a hodlá v tom pokračovat. Dělala jí ho herečka Kateřina Kaira Hrachovcová. „Nechávám se tetovat tam, kde je gravitace méně viditelná, protože časem, jak kůže stárne, bylo to mohlo vypadat škaredě.“
Ví, že lidi polarizuje. „Vypadám velice nepřístupně a přísně, ale nejsem taková,“ hájí se. V rodině prý bylo zvykem nedávat emoce najevo, proto je drží v sobě. O tragédii tenkrát nemluvila ani se svojí maminkou, která jí stále velmi chybí. Přitom i jí zemřelo dítě. Mladší bratr, kterého Vendula nestihla poznat, se jako miminko zadusil v porodnici zvratky.
Od prvního dne transplantace kostní dřeně, kterou Klára Svobodová podstoupila, si Vendula vedla deník o její léčbě. Psala ho až do její smrti. Zapisovala přírůstek červených krvinek, co spolu každý den v nemocnici dělaly, s čím si hrály... V den, kdy dcera podlehla leukémii si už do něj nezaznamenala nic a později ho spálila v Jevanech v krbu.
11. března 2024 |
