Nedávno jsem narazila na informaci, že váš tatínek Eduard Pergner známý v uměleckém světě jako Boris Janíček, jenž mimo jiné otextoval spoustu písniček a napsal scénář k Discopříběhu, byl také sochařem. Vystudoval výtvarnou školu. Věnoval se tomu vůbec někdy?
Ano, dokonce mu stojí socha v nadživotní velikosti na Kladně na dole Nosek. Táta byl fakt skvělý výtvarník. Jako dítě jsem ho často vídala, jak si při telefonování něco maluje. Mám mnoho jeho kreseb i částí textů, které ho průběžně napadaly.
Tak to bude zřejmě nějaké socialistické umění, vzhledem k době a umístění té sochy. Tipla bych si horníka…
Jsou to dva horníci. (smích)
Máte i vy nějaké výtvarné schopnosti?
Žádné, já jsem opravdu nepodědila vůbec nic. Malovat neumím. Musela bych se věnovat abstrakci, ta skryje všechny nedostatky. Ale můj bratr, který je o osm let starší, talent má. Je kreativní, maluje obrazy. Jenomže se stydí nabízet je a prodávat. Takže díky bratrovi mám už vyzdobený celý dům. Marně mu říkám: „Borisi, jsi obrovsky talentovaný, dělej s tím něco…“ On se ostýchá.
Říkat si o peníze? Když to dá internet, lidi mu sami částku nabídnou, nemusí vůbec žádné ceny nahazovat.
Přesně tak. A já si myslím, že by člověk měl prodávat to, co umí a on opravdu umí. Skvěle maluje figury. Vystudoval uměleckou řezbařinu, takže ovládá i práci se dřevem. Je to taková jeho uklidňující činnost.
Neříkejte, že vy jste po tátovi nic nezdědila. Po někom přece musíte mít ty komunikační schopnosti.
V tom jsem asi podobná mámě, i když mám i něco z něj, to mi ještě stihla za svého života říct. Ale táta byl prý o poznání citlivější a křehčí osobnost než já. S tím bych souhlasila. Byl křehký už vzhledem. Měl čtyřicet kilo a ta jeho dušička… A všechno si bral příliš úkorně. Byť byl schopen nadhledu, uměl se dlouho trápit pro zradu a podobné věci.
Můžete být ráda, že sama tak přecitlivělá nejste.
Myslím, že jsem trošku zhrubla věkem a showbyznysem.
A on ne, když se v něm taky pohyboval? Otextoval písničky Jitce Zelenkové, Karlu Gottovi, Petru Spálenému...
Asi ne. Protože byl tvůrčí duše. Miloval samotu, na chalupu jezdil jenom se psem, rád tam psal. Mám ho zafixovaného ve vytahaném svetru, který mu špatně seděl. Vždycky mu jedno rameno trčelo ven, protože si to neuměl upravit. A možná ani nechtěl. Dneska by to bylo cool. (smích) Na hlavě měl manšestrovou lodičku, kučeravé vlasy a v puse cigáro. Prostě bohém, ale šťastný.
Pro bratra je meditací práce se dřevem, co pomáhá vám?
Osvědčila se mi chůze, ta vypíná mozek. Ale dobře mi fungují i ledové sprchy. Když mám exponovaný den, hrozně se těším domů, že si dám večer studenou sprchu. Přijdu si pak jako nová. Je to o nějakém momentální diskomfortu, kdy se všechno ve mně jakoby zatáhne.
Někdo se noří do vany s ledem, aby tok neodbytných myšlenek zastavil.
To je obdivuhodné, ale já to opravdu dělám spíš proto, že se jakoby pocitově zmenším. Scvrknu se do své nepodstatné figury, kterou ve skutečnosti taky jsem, a je mi dobře. Mám pocit, že jsem v tu chvíli taková svoje.
Co zahraniční cesty? Pobyt ve vzdálených destinacích bývá taky očistný.
V těch destinacích je třeba být dlouho, aby si člověk odpočinul. Ale nemám s tím zkušenost. Teď jsem to zažila poprvé, když jsem na Filipínách točila pro Primu seznamovací reality show Honeymoon. Vstoupila jsem do úplně jiného světa a byla naprosto uchvácena.
Co se vám tam tak strašně líbilo?
Už jenom v Manile, když jsme vystoupili z letadla... Ten vzduch byl úplně jiný. Pohybovali jsme se v lokacích, kde turistický ruch moc není, takže jsme viděli, jak žijí místní, jak prosté příbytky mají. Což se nevylučuje s tím, že jsou pořád dobře naladěni. Je tam určitá vřelost, pokora k životu. Západní svět je jiný. Ale musím říct, že mě to oslovilo, je mi to blízké.
OBRAZEM: V nové televizní seznamce hledají páry lásku, moderuje ji Pergnerová |
Ta země, nebo tento způsob života?
Já nejsem tak zcestovalá. Zatím mám zkušenost jenom s Filipínami, kde jsme měsíc žili v úplně jiných podmínkách než tady. Moc ráda bych se tam vrátila. Možná někdy soukromě, abych měla čas prolézt si tam všechna místa a víc si popovídat s místními. Takže teď je to na mém seznamu věcí, které bych ráda.
Navštívily vás tam děti s partnerem?
Syn pracuje v Rakousku (jako kuchař, pozn. red.). Když skončí sezonu, má měsíc volno a pak se zase vrací zpátky. Domů přijel ve chvíli, kdy už jsem byla na Filipínách a odjel, když jsem se z nich vracela. Takže jsme se minuli. A Natálka byla v Americe, což mě uklidnilo, protože jsem věděla, že i kdybych zůstala doma, stejně pro ni nemůžu nic udělat. Můj partner by mě určitě stoprocentně zastal, kdyby bylo třeba, ale je bohém, trochu rozvolněný, tak jsem byla ráda, že měla školní režim.
Natálka má šestnáct, vyžaduje od vás ještě vůbec nějakou péči?
Ne, leda abych ji někam odvezla autem. Občas už se tomu vzpírám, abych nebyla zase takovým otrokem. Ale je to mladá holka, sama už jí nestačím, nestíhám. Studuje střední bezpečnostně právní školu. Teď ji přerušila, odjela do Ameriky a bude se do ní zase vracet.
Partneři Tereza Pergnerová a Jiří Chlebeček (Český ples, Obecní dům, Praha, 18. února 2023)
Ovšem napůl už jako Američanka, ne?
Tak to ne. Naopak. Natálka se strašně chtěla do Ameriky podívat, tak využila speciálního programu, odjela do New Yorku, nastoupila tam do školy, ale žádné velké nadšení si z té země domů nepřivezla. Už jí není tak fascinována. Vyprávěla, jaký je tam nepořádek, jak jezdili školním autobusem kolem Bronxu a že viděla úplně jinou Ameriku, než jak si ji představovala. Jsem moc ráda, že učinila vlastní zkušenost, že jsem jí nemusela nic vyprávět. Protože z videí na YouTube člověk vidí, že je tam i utrpení. Ale ten školní program, který tam absolvovala, se jí líbil.
Momentálně jste svobodná, byť se svým partnerem Jiřím Chlebečkem žijete už spoustu let. Jednou jste už ale vdaná byla za Dalibora Korejse. Měli jste po svatbě nějaké líbánky nebo-li honeymoon?
Neměli, protože to byla velmi neobvyklá svatba, taková pankáčtina. Myslím, že to bylo na přelomu roku 2000, kdy jsme si s Daliborem řekli, že se vezmeme a šli prosit starostu Mnichovic, jestli by nás neoddal. A on to pro nás udělal. V osm ráno. Ale od té doby jsme spolu nikdy nežili. A rozváděli jsme se jenom proto, že jsme si uvědomili: „Hele nejsme my spolu vzatý?“ (smích)
Jaké máte pocit z těch pěti párů, které se dostaly na Filipíny? Znala jste je už z castingů?
Naživo ne, ale viděla jsem castingová videa, a když jsme dorazili na Filipíny, ženy a muži bydleli odděleně, aby se do chvíle, než se spustí show, neviděli. Opravdu od sebe byli vzdáleni kilometry. No a já požádala produkci, jestli bych nemohla obě ta místa navštívit, abych se jim mohla představit a seznámit se s nimi. A to mi bylo umožněno. Přijela jsem za nimi neohlášeně a strávili jsme spolu nějaký čas, který byl důležitý i pro mou práci. Chtěla jsem, aby věděli, že neprahnu po nějakých senzacích, že o to v téhle show vůbec nejde. A přála jsem jim, aby se jim podařilo zůstat sami sebou. Protože vím, jak je těžké, když je člověk součástí podobného projektu, nevymyslet si nějakou svoji pózu, která pak může být kontraproduktivní. Tak věřím, že se to všem povedlo. Za sebe musím říct, že jsou to fajn lidi. Nebyli vybírání nějací exoti, s kterými se nemůžete identifikovat…
Jako například do vily VyVolených, kterou jste taky moderovala?
Tam to bylo ještě dobrý, horší byl Big Brother, kde jsme s těmi soutěžícími opravdu neměli nic společného. To neznamená, že to byli špatní lidé, ale obyčejný divák se s nimi těžko ztotožnil. V případě Honemoonu bych řekla, že jsou tam lidi různých věků, profesí a povah, ale normální, obyčejní.
Chápu to tak, že byli na základě castingu spárování a pak měli za úkol přežít v nehostinných podmínkách a najít k sobě vztah?
Každá z pěti dvojic se po rituálu lásky, což je okamžik, kdy se poprvé uvidí, slíbí si spolupráci, věrnost a že to spolu přežijí, odebere na opuštěnou pláž. Tam má k dispozici skromné zázemí, všechno ostatní si musí sami vybudovat. K tomu mají ale jen omezené množství nářadí. Nebo nebudují nic, pokud nechtějí. Zároveň musí šetřit s vodou, mají odměřenou část užitkové a pitné. A během toho sžívání se s novým prostředím se zároveň poznávají. Samozřejmě plní i určité úkoly, přičemž jsou sledování kamerami. A já jako kontaktní člověk přijíždím na tu pláž zjistit, jak se situace vyvíjí. Každý ten příběh je jiný a ne všechny končí láskou. Ale rozhodně se tam skloňuje slovo přátelství.
Co zajímavého jste při tom vysledovala?
Že vztah každého páru se vyvíjí na základě věku a zkušeností. Je zajímavé, jak moc v takové situaci, kdy jste sami v nějakém pomyslném ráji, vyplouvají na povrch věci z minulosti, které si člověk ale sám pojmenovává. Že třeba měl bývalou lásku, co si z toho vztahu odnesl, jak ho to poškodilo, zabrzdilo…. A ukazuje se, že čím jsme starší, tím víc jsme blokováni. Mladí lidé jsou o poznání otevřenější a o to větší pak mají odvahu se do něčeho podobného pustit. Musím ale říct, že to není konfrontační reality show, nejdeme po skandálech, ale sledujeme, jak moc se těm lidem daří nebo nedaří k sobě najít cestu.
Tereza Pergnerová v reality show Honeymoon – líbánky k nepřežití (2024)
Měsíc je dlouhá doba, zvládla byste to, kdybyste byla na jejich místě?
Já bych to nedokázala. Asi bych tam přežila, ale neměla bych odvahu s někým se sblížit. Myslím, že jsem ve věku, kdy už jsem ostražitější, a to mě blokuje. Dovedu si představit, že bych někde takhle na ostrově přežívala se svým mužem, ale přijmout někoho nového navíc v prostředí, které nemám zmapované... Něco jiného je pozvat ho k sobě domů, ale místo, kde jsme oba poprvé a opravdu nevíme, jestli se na sebe můžeme spolehnout…
Takže byste zůstali jenom kamarády?
Asi by mě něco svazovalo pustit se dál. Navíc, když se s někým seznamujete, chcete na něj zapůsobit dobře, nabídnout svoje nejlepší já, ale v téhle reality show jste bez příkras, bez líčidel. Myslím, že docela velký problém je i toaleta, byť je tam přítomná. Nevím jak vy, ale já bych řešila, jak tu potřebu vykonávat a cítit se u toho komfortně. Nenamalovaná, nepřikrášlená tam opravdu odevzdáváte kompletně sama sebe. A myslím, že já už jsem tím dlouhodobým vztahem taková uzavřená.
Když jste se vrátila domů, nezačali jste s partnerem řešit, že byste se vzali a jeli na Filipíny na svatební cestu?
Ne, my jsme řešili jiné věci. Přesto, že jsem hlásila, v kolik přiletíme a těšila se, až svého muže uvidím na letišti, nebyl tam. Volala jsem, co se děje a on: „Jó, ty už jsi tady?“ Takže jsem zjišťovala, jak je možné, že když mu desetkrát napíšu, že přiletím, tak na mě nečeká. Nakonec sedl do auta a přijel i s dcerou. Objali jsme se a já to řešila dál, protože mi to bylo líto.
To se vám vůbec nedivím. Znám případ, kdy se žena právě tohoto důvodu s manželem rozvedla.
Já jsem to překonala. (smích) Ani bych se rozvádět nemohla, protože nejsem vdaná. Ale jak vidno, Honeymoon přichází ve správný čas, protože tahle doba je plná rozcházení a opouštění se. A tohle je ten hezký začátek, kdy k sobě s protějškem hledáte cestu.
