Setkáváme se na natáčení letních 7 pádů Honzy Dědka na brněnském Špilberku. Hrady a zámky kvetou romantikou, kdy a kde jste se vlastně seznámili vy dva?
Simona: My jsme se seznámili ve škole, jsme spolužáci z konzervatoře.
Václav: Na střední škole. Upřesni to. Těsně po válce. Bylo to na konzervatoři.
Simona: (smích) Tedy už v minulém století.
Jak na to, aby vztah pořád kvetl? Co podle vás dvou funguje?
Simona: Určitě tolerance. To jsi nečekal, viď?
Václav: Já se musím strašně smát. My jsme se tak šíleně pohádali teď cestou v autě, že se divím, že jste nás vůbec byli schopni dát takhle blízko k sobě.
Simona: Já s ním vlastně nemluvím, že jo. (smích)
Václav: Já s tebou nemluvím! Takže to jsou cesty k té dlouhověkosti. Vedou právě přesto, že se člověk musí naučit zvládat hněv a určité krize tím, že se tomu co nejdřív spolu zasmějete. Jinak by to skončilo už dávno
A nesmí se asi společně moc jezdit po D1, po tom letitém vztahu, že?
Václav: To nehrálo roli. Konflikt byl tak silný, že i kdybychom jeli Stromovkou, tak bychom se chytli stejně. Tentokrát v tom D1 skutečně nemá žádné opodstatnění ani prsty.
Simono, jste nejen herečka, ale i dabérka. Jak vzpomínáte na svoji první dabingovou roli?
Simona: Šla jsem úplně náhodou dabovat za jednu spolužačku, která mi řekla se skupinou spolužáků „běž, já dneska nemůžu“. A já jsem se ocitla v dabingovém studiu. Vůbec jsem netušila, co po mně chce pan režisér a byla jsem úplně nemožná. Takže jsem měla ze svého prvního dabingu traumatický zážitek.
Václav: On taky.
Simona: On taky? (smích) Dělala jsem s panem Coufalem, s kterým jsem pak dělala řadu dalších dabingů. Byla to role vnučky Gándhího a slavný film. Měla jsem tam asi jednu větu. Později jsem dabovala třeba Nastassju Kinskou, to si pamatuji dva filmy, když byla úplně mladinká. To bylo krásná práce, ale to je opravdu už hodně dávná minulost.
Václav Kopta se pochlubil dcerami. Obě jsou pescetariánky |
Vašku, poznáte vždy podle hlasu Simonu, když se díváte na televizi? Nebo kolikrát váháte?
Václav: Poznám ji naprosto bezpečně, to mám jako muzikant naposlouchané.
Simona: Naopak, někdy se stane, říká mi: „To seš ty!“ a já říkám: „Ne nejsem,“ protože jsou to někdy filmy, které byly nadabované třeba před dvaceti lety.
Václav: Důležitá je v manželství i ta shoda. Teď jsi naprosto vyvrátila to, co jsem řekl. Ani o tom neví, no vidíte to?
Simona: Ne, protože on má pravdu a já na konci v těch titulcích jsem. Ale on tvrdí, že jsem a já tvrdím, že nejsem. A nakonec jsem. Tak ti dávám za pravdu.
Václav: Vy jste jí rozuměl? Já tedy ani slovo.
Simono, prý jste nadabovala Ivetu Bartošovou ve Svatbě upírů. Byl z toho nakonec nějaký svár, když se zpěvačka těšila na filmovou roli a pak měla nakonec jiný hlas?
Václav: Yvetu Simonovou?
Simona: Ne, byla to Iveta Bartošová a skutečně jsem ji namluvila. Ale vůbec nevím proč. Protože mi přišla v té roli docela přirozená. Vlastně mi nevadila, ale pan režisér ji chtěl předabovat. Tehdy jsem jela na Barrandov a ani netušila, koho jdu dabovat. Myslím, že pak jsem ji ještě dabovala v jednom filmu, kdy ona sama řekla, že má tuhle dabérku, mně. Takže asi snad naštvaná nebyla, ale nevím. Bohužel jsem se s ní osobně nikdy nepotkala.
Jsem řidičem autobusu pražské MHD, lidé mě nepoznávají, říká Václav Kopta |
Vašku, měl jste v životě období, kdy vám vadilo zlidovění hlášek ze Sněženek a machrů? Musel jste se od toho kolikrát nějak odizolovat?
Václav: Ano, mám takové období celý život od chvíle, co jsem ten film natočil. (smích) Jsem na to docela alergickej, že mě provázejí ty výkřiky „Vydrž Prťka, vydrž,“ a podobně.
Simona: Můžu potvrdit. Někam přijdeme a už to na něj někdo křičí z dálky.
Václav: Nejlépe ještě, když v tom hraje roli alkohol. Třeba na nějaké letní zahrádce. To si ten dotyčný přijde teprve skutečně vtipnej a originální, když na mě zařve „Vydrž Prťka, vydrž“. Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici. Já jsem si na toto tedy nikdy moc nezvykl, protože mi to připadá takový pitomý. Ale hodně to vytlačuje i druhá hláška, a to je „Dobjej, pane Kjob,“ to je zase z jiného filmu. Bohužel u nás se ustálilo hodnocení filmu podle množství filmových hlášek, nikoliv jejich kvality. Slovo hláška moc rád nemám. Mám radši, když je komedie vtipná sama o sobě, nikoliv jenom tím, že tam někdo řekne jednu větu, která pak takzvaně zlidoví.
Manželé Simona Vrbická a Václav Kopta jsou spolu od sedmnácti let.
Dělá to pak něco s vašim hereckým sebevědomím, že se musíte pomyslně odstřihnout od těch lidových reakcí a brát si jako relevantní něco úplně jiného?
Václav: Ne, já to samozřejmě zveličuju. Já to chápu a respektuju, prostě to k tomu patří. Kdybych dělal autobusáka, což jsem původně chtěl, tak by na mě nikdo nic nepokřikoval, maximálně by mi vynadali, že jedu pozdě. Holt jsem se vydal touto cestou, tak se člověk musí smířit i s tím.
Pověst taxikářů je horší než realita. Nemají to jednoduché, míní Kopta |
Přišlo k vám postupně s věkem takové to zmoudření a už dokážete lépe bruslit v tom světě šoubyznysu a dovedete už říkat ne?
Simona: Já nevím, jestli jsem se to vůbec někdy naučila. Moc v tom bruslit asi neumím. Ale myslím, že nejsem úplně typický příklad herečky, která má nějaké ambice a jde si za svým.
Václav: Simona je komplikovaná povaha. Myslím si, že jediná výhoda toho, že si vybrala zrovna tuhle nevděčnou profesi, je to, že jsme se potkali. Jinak si myslím, že pro citlivý holky, jako je Simona, je tato branže dost drsná. Jsem šťastnej, že je Simona taková, jaká je a myslím si, že nic muži nezkrátí život víc než drsná ambiciózní herečka. Ne v posteli, ale v domácnosti. Takže jsem rád za to, jaká je a obdivuji ji. Za to, že to tak dlouho vlastně vydržela. Nejen se mnou, ale i s tou nevděčnou profesí.
Václav Kopta ve filmu Sněženky a machři (1982)
Jak to vnímáte vy, Simono?
Simona: Už jsem opustila stále angažmá a vlastně dělám to, co mám ráda, a to, co mě baví. Hlavně tady s mým mužem. Pokud se nehádáme, že jo. (smích). Vlastně je pro mě to povolání příjemný. Teď, když dělám jen to, co mě baví.
Václav: Ale to trvá strašně dlouho. Nejhorší na té naší práci je to, že člověk není pánem svého osudu. Pořád čekáte, až vám někdo nabídne práci, až tu roli někdo napíše. Je také důležité, jestli jste ve správný čas v té správné partě, která zrovna frčí... Já jsem takhle pročekal skoro třicet let, než se mi rozjela druhá kariéra. Takže bych o tom mohl vyprávět své. V době, kdy moje žena šla z jedné role do druhé a hrála velké divadelní party, já jsem se poměrně velmi chudě objevoval v českém šoubyznysu a živil jsem se psaním písniček a reklamních sloganů. Takže moc dobře vím, jak chutná jedna i druhá strana toho krajíce. Oba o tom víme své. A díky tomu jsme taky spolu vydrželi bez větších následků.
Že je covid-19 virtuální manipulace? Jste hlupáci, vzkazuje nemocný Kopta |
Vašku, ale taky jste pár let, když se tedy opět začalo dařit, měl extrémní pracovní zátěž, co se týká hraní i moderování. Jak jste to zvládal?
Václav: Myslíte ty dva roky covidu? (smích)
Ta léta předtím...
Simona: Myslím, že to přetrvává dál. Vaška čeká pracovní léto, docela se toho bojím. Denně má představení a do toho začne točit seriál. Mám trochu strach, jak to bude zvládat, protože je to opravdu enormní zátěž.
Václav: Plus mi přibyly hodně moderace po pořadech Peče celá země a Tvoje tvář má známý hlas. Obrazovka v tomhle samozřejmě ohromně pomáhá. Ale den má pořád jen 24 hodin. To, co mě čeká od srpna, bude úplně ten největší tobogán, na jakém jsem dosud seděl. Velká úleva tedy nenastala. Ale mně to nevadí. Já jsem člověk, který se umí přizpůsobit. A myslím si, že práce mi svědčí víc než lelkování a vymýšlení blbostí.
Dovedete vůbec odpočívat, Nebo je to odloženo až někdy na léto 2026?
Simona: Odpočívat? Nám stačí třeba…
Václav: Urnovej háj!
Simona: Ale ne, umíme. Když Vaškovi odpadla nějaká tři představení, tak jsme třeba odjeli do Jizerek a bylo to úplně nádherné.
Václav: Koupili jsme si elektrokola. Všem to doporučuji, to je úžasná věc, opravdu.
Simona: Najeli jsme díky tomu spoustu kilometrů. Na těch horách bychom to samozřejmě jinak nedali vůbec.
Václav: Koupali jsme se v Jizeře a byli jsme hned o šedesát kilo lehčí a patnáct let mladší.
Simona: Vaškovi stačí, aby alespoň na dva dny vypnul a načerpá zase trochu energii.
Václav: Velká výhoda Simony je v tom, že je nenáročná. Není to žádná rozmazlená panička. Já jsem spíš ten kluk, který není do nepohody. Ona je ta, které nevadí, když prší. V tomto ohledu jí musím poděkovat. Simona je nadšená ze všeho, raduje se z každého dne a je pozitivní. To každému chlapovi dodá sílu překonávat i takové zásadní životní zkoušky, jako je třeba nachlazení.
Jste teď v životě spokojeni tam, kde jste, nebo máte někdy tendence ohlížet se, vrátit čas a omládnout?
Simona: Myslím, že teď jsme nejspokojenější, co jsme kdy byli. Samozřejmě, že si někdy vzpomeneme, když jsme měli malý holky, že to bylo sranda a byly to krásný doby, když byly malinký... Ale zase ty starosti kolem? To nevím, jestli bych už v mém věku tedy dala. Sice se strašně těším na vnoučata, ale o ty se budou starat především rodiče a my si je chceme hlavně užít. Doufám, že se dočkáme brzo.
Václav: Já jsem taky spokojenej. Beru věci tak, jak jsou. A co nemůžu změnit, neměním. Pokud by věci zůstaly tak, jako to prožíváme teď, tak není jediný důvod si stěžovat.
