Proč si myslíte, že o vás říkají, že jste obávaný porotce SuperStar?
Protože se nebojím říkat pravdu. Já jsem nikdy nebyl diplomat, ani v životě a můžu říct, že jsem si tím v životě ušetřil dost času. Někdy je diplomacie dobrá a já ji používám. Občas teda. Naučil jsem se to. Ale když se nad tím zamyslíš, tak je to vlastně kravina. A to, co můžeš vyřešit za pár minut, můžeš se dostat k problému a jít rovnou na věc, a možná ho i vyřešit, tak se zbytečně zdržuješ, stresuješ a děláš si i nějaké mentální problémy sám sobě, i tomu druhému.
Tak raději to vybalme na rovinu. Je to jako ve vztahu. Buď to uzavřeme a půjdeme dál, nebo to pojďme řešit a možná z toho něco bude. A takové je to i se zpěváky, pokud jsi dobrý, tak se tebou budu zabývat. Ale když nejsi dobrý, tak určitě máš na něco, co tě bude v životě živit, a bude to něco jiného než zpěv. Když se už o tom bavíme.
Pavol Habera, Jakub Prachař, Ewa Farna, Leoš Mareš a Calin v SuperStar (2026)
Kolik sekund potřebujete na to, abyste rozpoznal, zda člověk může jít dál, nebo je úplně marný?
Podle toho, do které fáze soutěže. Myslíš na začátku, hned na prvním castingu? Nebo potom, až když se vybírá a jde do tuhého?
Řekněme tak i tak.
Co se týče první fáze soutěže, dejme tomu do top padesátky, tak potřebuji možná tak půl minuty, abych věděl, aha, tohle není špatné a vyplatí se tím zabývat, a možná z toho něco bude. Ale někdy si nejsem jistý ani po třech minutách. Vím, že má jít ten člověk dál, ale jestli z něj něco bude, zda z něj něco dostaneme, nebo se v něm ještě něco probudí?!
Stalo se nám jen párkrát, že najednou někdo hrozně zasvítil, vlastně až v těch dalších kolech, a přitom v těch prvních sotva prošel. Pak najednou chytil normálně druhý dech, padlo to z něj všechno, uvolnil se a najednou to začalo jít. Čili stávají se i takové věci. Ale sám nejsem pánbůh, který vidí hned na poprvé, že tohle je vítěz soutěže. Ne. Ono to musí vykrystalizovat.
Kdo by před lety tušil, že se z mladíčka s rašícím knírkem stane hvězda showbyznysu a z blonďaté slečny slavná topmodelka.
Když dojde ze strany soutěžích na cover verze vašich písní, kdy to berete jako poctu a kdy je to pro vás masakr?
Za těch dvacet i něco let, co sedím v porotě, tak jsem si vyslechl spoustu svých písniček. A ona je to vždy pocta. I když člověk zprzní tu písničku, tak je to pocta. Tehdy se nejvíce obtížně hodnotí. V ten moment člověku, který tě má rád a přišel to říct i tím, že zpívá tvou písničku, musíš říct, že víš co… Tehdy uberu i já. V ten moment nejsem blbec, který někoho shodí. Nepustí mě tam ta lidskost, v tomto případě jít do nějakých debilních přirovnání a nějaké legrace. Každý zpěvák si toho musí vážit, když slyší své věci. Takže tam ubírám. Ale když slyším zpívat jiné věci, tak tam naskočí automatismus a pragmatičnost, že jestli z tebe bude něco, nebo nebude. Tam citová oblast přestane trošku fungovat.
Když se vrátíme do éry, kdy v televizi běžel videoklip Je to vo hviezdach, jaké bylo tenkrát vaše sebevědomí?
Obrovské. My jsme tehdy byli s Teamem několikanásobný Zlatý slavík. Myslím, že jsem byl dokonce už i sám Zlatý slavík a Jirka Korn přišel za mnou a říkal: Ty vole, já chtěl natočit klip na bílým pozadí a tys mě předběhl! Ale gratuluji. To bylo velmi plodné období. Všechno, na co jsem tehdy sáhl, tak se mi podařilo.
Já jsem se „slavným“ u nás nestal v patnácti. Bylo mi šestadvacet, když jsem se stal jakože slavným a to je už hodně pozdě. Ale do té doby jsem si vyzkoušel všechny styly, všechny věci, a zjistil jsem, co mi vlastně sedí. A najednou přišla, už když jsem tomu nevěřil, odměna a ta trvá dodnes. Takže se živím hudbou, docela se mi daří, mám skvělou rodinu... Klepu na dřevo, že to takhle vyšlo zatím. (smích)
Pavol Habera a kapela Team (1987)
Řekl jste někdy Daniele Peštové do očí, že je vaše životní výhra v loterii?
Myslím si, že ona to dobře ví. Jsme spolu dvacet šest let a když člověk narazí na svého životního parťáka, pokud se mu to povede, tak to je to největší štěstí, které tě může potkat. Ani ta kariéra není takové štěstí. Protože kariéra jednou skončí, jednou začne, jednou skončí... Ale tohle tady může skončit až... až když to skončí. To by bylo nejlepší. Skončím tehdy, až když skončíme. (smích)
Když se recyklují retro fotografie z počátku 90. let, u vás je to často pózování s Karlem Gottem a ty ultra krátké šortky. Jaké z té fotky máte dneska pocity?
Dnes, když to vidím... Zase se to nosí. Toho sis určitě všiml, i v Americe. Tam přijdeš do obchodního domu, na stole máš sekci, kde máš jen ultra úzké gatě, roztřepené, ustřižené a tak dále. A tam si vzpomenu: Aha, to jsem už někdy nosil. Tohle tady a ve velmi odvážném provedení. Před pár lety bych si řekl: No tak to je trapas! Daniela říká s oblibou: Kdybych tě tehdy potkala, tak spolu nejsme. (smích) A já na to dnes: Podívej se, jak jsem předběhl dobu!
Ale je jasné, že viděl jsem fotky Jona Bon Joviho a jiných v takových kraťasech a myslím, že jsem měl nejlepší postavu z těch chlapců tehdy. Takže nelituji toho a i to je štěstí, neboť nemůžeme se zlobit na něco, čím se později bavíme. Tehdy to nikomu nepřišlo takové směšné a tak odvážné. Jednoduše to tak bylo, byla taková doba. A O.K., měl jsem dobré nohy a ještě mám. Proč ne?
2. července 2017 |
