Na karlovarských kolonádách během festivalu budíte pozornost svými extravagantními modely. Kam na ně chodíte?
Nemusí být nutně extravagantní, ale máme rádi, když mají nějaký nápad a jsou tak možná odvážnější. Módu vnímám jako takovou hru, což nejlíp pochopíte, když se na ni podíváte zpětně. A že umí vyvolat emoce, je naprosto správně. Nebojím se v ní, ale pravidla nechávám úplně na Domčovi. On je mou oporou v životě, v práci i v tom oblékání!
Sdílíte všeobecný názor, že módou člověk vyjadřuje svou osobnost?
Jasně, i když na oblékání se mi líbí i to, že se člověk může pokaždé cítit trochu jinak. Znám to i ze své práce. Měli byste umět zahrát roli i bez masky, ale vždycky dost pomůže. Takže jsem si na jeden večer s Bryanem Adamsem nechal podmalovat oči a vzal si kožený komplet. Vizážista se mě na začátku jen zeptal, jak moc jsem odvážný. Troufale jsem odpověděl, že hodně, a pak jsem si při pohledu do zrcadla připadal jak v pořadu o proměně. Nakonec jsem se v tom cítil tak dobře, že jsem uvažoval nad tím, že s další deskou holt trochu přitvrdím.
Dominik Roubínek a Milan Peroutka v Karlových Varech (30. června 2024)
V posledních letech se váš život obrátil naruby, něco jste získal, ale něco také možná obětoval.
Obětoval jsem to, že teď už víte, že mám kluka, ale získal jsem pocit, že se tím vlastně nic nemění a za ten jsem úplně nejradši. Teda narážíte asi na tohle, že jo? Já mám svoje soukromí pořád rád, ale lidi zajímá stejně vždycky nejvíc a mě už to nedráždí. Chápu to a vlastně mě baví poslouchat ostatní, jak nad ním uvažují. Nejradši se jim ale představím třeba při koncertě.
Vaše profese i profese vašeho partnera jsou odlišné, čím vás vzájemně obohacují?
Skvěle se doplňují. Dominik má úplné pochopení pro mou práci, sleduje ji jakoby z druhé strany. Máme to trochu rozdělené – třeba já si rád tykám, Domča vyká. Já se nechávám často unášet pocity a Domča stojí nohama na zemi. Na začátku nás několik lidí z branže odrazovalo, že míchat vztah a práci není dobré. Pro nás je to skvělé řešení, ale hrajou v tom roli hlavně jeho vlastnosti, protože je schopný, spolehlivý, rychlý a především slušný člověk.
Dominik Roubínek a Milan Peroutka v Karlových Varech (30. června 2024)
Už jste Dominikovi složil písničku? Zpíváte si někdy spolu?
Myslím, že nebude trvat dlouho a nějakou mu věnuju. Poslední songy V bouři a Plán si ale může vzít bez problému taky osobně. On teda nemá vůbec hudební sluch, ale to mi nevadí, protože mu třeba pouštím nějakého borce a on dodá, že moje zpívání se mu líbí stejně víc. (smích) Já si doma zpívám často, ale jsou to spíš takové nekoordinované zvuky, protože si u toho zkouším svoje limity. Mám taky rád, když se bytem line nějakou pohodová hudba, třeba jazz cafe nebo indie pop.
Fotografie k našemu rozhovoru vznikly během filmového festivalu. Měli jste čas zajít do kina a na legendární kachnu do Embassy?
Na začátku jsme měli samozřejmě velké oči. Teď doufám, že dám do konce festivalu aspoň šest filmů. To je vždycky takové moje záchytné číslo. Přiznávám, že o legendární kachně jsem neslyšel, takže díky za tip. Pro mě jsou Vary hodně o focení a točení. Toho obsahu, co chce každý člověk, firma a médium vytvářet na své sítě, je šíleně moc. Vidím, jak si kolegové stříhají videa ze svých návštěv a mám pocit, že ty telefony z ruky snad už nikdo neodkládá. To je velké téma. Sleduju i vztahy, které fungují na sdílecím principu a přemýšlím nad jejich toxicitou. Můj Domča má jen malý soukromý Instagram a já jsem za to šíleně rád, že s ním žiju hlavně ten reál.
Milan Peroutka v Karlových Varech (30. června 2024)
Čím momentálně nejvíc žijete?
Před pár týdny jsem začal dávat materiál na novou desku. Koukal jsem na různé koncerty, dokumenty, představení a nakonec jsem zapnul starý počítač a našel nejvíc inspirace sám v sobě. Vybral jsem tři písničky, které jsem složil před deseti lety a producentovi Jirkovi Burianovi se líbily. Těch stavebních kamenů je tam ale víc. Dokonce chci udělat i předělávku písničky jednoho českého zpěváka, kterého mám moc rád a dostal jsem laskavé svolení od jeho rodiny.
Dokázal byste říct, kde se vidíte ode dneška za deset let?
Věřím každopádně na osud, protože z věčného „co by kdyby“ se člověku tak akorát zavaří hlava a stejně nic nezmění. Říkávám, že občas vnuknu osudu nápad, kam by se mohl stočit, ale poslední rozhodnutí dělá stejně on. A co se týče mých dalších nápadů, samozřejmě řeším i rodinu. Já miluju děti. Rád bych opět dodal, že to nechám osudu, ale domnívám se, že tady mu budu muset hodně pomoct.
