Jan Polívka situaci ustál s grácií, navíc se do příběhu Romea a Julie tak vžil, že poslední část inscenace proplakal. A s ním i jeho matka Marcela, která se bezprostředně po skončení představení musela jít nadechnout čerstvého vzduchu, jak byla rozrušená. Dokonce si zapálila cigaretu, i když běžně nekouří. Emoce udržel na uzdě akorát Bolek Polívka.
Talentovaná Aneta Kalertová, která je v druhém ročníku na DAMU a uvedla se mimo jiné hlavní roli v inscenace Valérie a týden divů v Národním divadle, měla v publiku takřka celý ročník. Mezi budoucími kolegy panují zjevně dobré vztahy. S Janem chodí rok a dělí je nemalá vzdálenost. On studuje v Brně, ona v Praze. Ale Bolkův syn to jako překážku nevidí.
„Funguje to dobře, protože naše světy se prolínají a oba máme tolik práce ať už ve škole nebo mimo ni, že není čas přemýšlet nad blbostmi. Když už jsme spolu, tak si toho vážíme a chápeme se. Rozumíme, co to znamená být vytížený. Navíc Brno je od Prahy jenom dvě hodiny cesty, takže je to v pohodě,“ říká.
František Polívka, Jan Polívka, Vladimír Polívka a jejich otec Bolek Polívka v Brně na zkoušce inscenace Anděl v lihu (28. ledna 2026)
Nedávno se objevil v epizodní roli seriálu Bratři a sestry a před pár dny se v Divadle Bez zábradlí se svými bratry a tátou předvedl v inscenaci Anděl v lihu, která je poctou Bolkovu zesnulému kamarádovi Jiřímu Pechovi.
„Mám v paměti jenom takové střípky. Jak k nám přišel na návštěvu, podíval se na nás, vyndal si zuby a něco předváděl pusou. Dělali jsme, že nás to baví, pak jsme ho objali a on si zubní protézu nasadil zpátky. Jako děti jsme se ho vždycky trochu bály, což říkáme i v tom našem představení,“ vzpomíná mladý Polívka na Pechu.
Na jevišti je jak s nevlastním bratrem Vladimírem, tak Františkem, s nímž má společnou matku. „Jako bráchové máme vztahy perfektní. Jsme si navzájem vzorem, inspirujeme se a smějeme vlastním chybám. Já to mám podle mě nejlepší, protože jsem prostřední. Tím pádem můžu být v pozici mladšího i staršího. Dříve jsem toho mladšího i komandoval, ale to by mi dnes už neprošlo,“ usmívá se Jan.
Oskar Hes a Aneta Kalertová na plakátu k představení Romeo a Julie
Měl nakročeno ke kariéře sportovce. Od devíti let dělal basket, posléze na vrcholové úrovni a obětoval mu všechno. „Chodil jsem na tréninky dvě hodiny před zahájením a další dvě po skončení jsem tam zůstával a dál si dával do těla. Pak přišlo období, kdy to byla už jenom hoďka před a po a nakonec jenom půlhodina. Došlo to až tak daleko, že jsem si říkal: Ježíšmarjá, už je zase trénink,“ vzpomíná.
„Nejraději jsem měl období po sezoně, kdy se nehrají zápasy. A jednou v létě jsem si řekl, dám si dva týdny volno. Ty uplynuly a já toužil po dalším…,“ rekapituluje, jak se v něm zlomilo rozhodnutí, že bude profesionálním basketbalistou. „A taky si myslím, že nejsem typ člověka, který by život obětoval jediné věci. To nedokážu.“
Bolek Polívka a jeho synové František, Vladimír a Jan na pražské premiéře hry Anděl v lihu (13. února 2026)
Následovalo rozhodování, co dál. Ve hře bylo i studium na kondičního trenéra. Nakonec zvítězilo herectví. „Trvalo to rok a bylo za tím hodně pochybností a přemýšlení. Mezitím jsem pracoval v různých kavárnách, protože po skončení basketu jsem vůbec nevěděl, co dál se svým životem. Jít do práce natrvalo mi přišlo brzo, cítil jsem, že bych měl dál studovat,“ přiznává absolvent brněnské International School.
Když navštívil během dne otevřených dveří DAMU a prošel tamní legendární kavárnou, bylo rozhodnuto. „Stalo se přesně to, před čím mě varoval pan Matásek, když jsem se byl podívat, jak s Vladimírem točí seriál Polda. Říkal: Tak bacha, ať tam něco nechytneš,“ vypráví Jan. „Otevřel jsem dveře DISKu, nasál tu atmosféru a byl jsem v euforii. A hlavně jsem začal být zvědavý, a když jsem zvědavý, tak je to blbý,“ popisuje, jak chytil divadelní virus.
Další Polívka hercem. Jan podobu se svým otcem Bolkem nezapře |
Rodinu do toho tahat nechtěl, a tak si našel v Brně ochotnický kroužek a pedagoga, který ho připravil na přijímačky.
Teď už studuje druhým rokem fyzické a autorské divadlo. „Jsme stejní jako činoherci, jenom máme jiné principy, jsme víc autorští. Nás nerežírují režiséři, ale sami si tvoříme klauzury. Hodně mě baví pantomima, ale ne v pruhovaném tričku s bílým obličejem. Chtěl bych dělat příběhy podpořené pohybem a k tomu přidat mluvené slovo. Je to ještě pantomima? Baví mě nad tím takhle polemizovat,“ naznačuje, že se bude věnovat probourávání hranic mezi žánry.
Po Romeovi, kterého ztvárnil ve Švandově divadle jeho kolega, netouží. Ani Hamlet ho neláká. „Mně by se líbil zlý a zákeřný Richard III.,“ prozrazuje. Ale častěji mu lidi předhazují, že s tak přitažlivou tváří, by měl hrát prince.
K hraní přidal malování. „Když jsem hrál basket a měl úraz, doporučil mi mentor, abych dělal ještě něco jiného než sport. A pak jsem byl doma u Vladimíra a vidím obraz, který namaloval. Začal jsem se vyptávat, jak ho udělal a na to konto si koupil dvě malá plátna, pak další dvě, potom čím dál větší a už maluju,“ vypráví. Své obrazy prezentuje na sociálních sítích a jsou i na prodej.
Jeho bratr František se věnuje hudbě, sestra Mariana se připravuje k maturitě na střední škole. „Táta říkal: Jak se tak na vás hoši dívám, tak Mariánka je z vás nejhezčí a jak vás tak poslouchám, tak i nejchytřejší,“ vypráví Jan rodinnou historku. „Je studijní typ, ale zároveň je kreativní. Může být, kým bude chtít. Ale jako krásná chytrá baba to bude mít těžké,“ uzavírá.
