Ondřej Sehnal o tetování i Německu
Čím vás Kristýna zaujala?
Od začátku se mi líbila, rozuměli jsme si. Občas si po zápase potřebuju postěžovat a ona mě vyslechne. Umí vycítit, kdy se mi chce mluvit a kdy ne. Vidí, že nemám náladu, tak mě nechá a třeba jen koukáme na film. A taky výborně vaří.
Jak proběhlo seznámení s její sportovní rodinou?
Trochu šok. Jeli jsme do Brna, abych se seznámil s rodiči, ale měli zrovna rodinnou oslavu. Byla tam babička, děda, strejda... Kiki mi řekla: Tak hodně štěstí. Nejdřív jsem zaslechl: Á, Pražáček je tady. Nejvíc si ze mě utahoval děda a strejda Libor Zábranský, hokejový Komeťák. Ale nakonec to bylo moc fajn.
(Kristýna: I když je z Prahy a dostával u nás bídu, všichni ho milují. Přijedu domů a všichni se ptají: Kde máš Ondru? A bráchové mu píšou víc než mně.)
Ondřej Sehnal Šikovný rozehrávač by měl být oporou národního týmu na mistrovství Evropy, které se koná v září. Reprezentanti se ve skupině v Praze střetnou s Polskem, Srbskem, Nizozemskem, Finskem a Izraelem. Jeden z největších domácích talentů hrál loni na olympiádě v Tokiu. Odchovanec USK Praha debutoval v lize v sedmnácti letech. Od loňského léta působí v německém Braunschweigu. |
Působíte v německé lize, v čem je jiná než česká?
Je kvalitnější než u nás, fyzicky náročnější. A mám jinou roli v týmu, než jsem měl doma. V USK jsem strávil třináct let, byl jsem lídrem, spoléhalo se na mě, musel jsem skórovat. V Braunschweigu mám být hlavně kreativní a vytvářet šance spoluhráčům.
Kdo byl vaším vzorem?
Odmala to byl Tomáš Satoranský. Ale je trochu jiný typ než já a každý máme jinou cestu. Doufám, že Saty bude hrát ještě hodně dlouho, je pro mě skvělé takového hráče v reprezentaci sledovat a učit se od něj.
A nyní vás čeká EuroBasket v Praze.
Zatím jsme byli na turnajích spíš outsidery, teď jsme spolu se Srbskem favority na postup ze skupiny. Máme dobrou partu a kvalitní tým, vždyť jsme se loni dostali na olympiádu. Můžeme mít ty nejvyšší cíle. Takový postup do semifinále by byl obrovský úspěch. Už se na EuroBasket v Praze moc těším, snad nás přijde podpořit hodně lidí.
Kolem nás se prohání vaše štěně, kdo rozhodl o tom, že máte psa?
Chtěli jsme ho oba. Teď to vyšlo ideálně, protože už bydlíme spolu. Kiki měla zkušenost s fenkami, tak máme fenku. Jednou Kiki prohlásila, že by se mohla jmenovat Bublina, a chytlo se to. Je to štěně zlatého retrívra, původně ze Slovenska.
Basketbalisté mají často tetování, vy ne, proč?
Také Kiki pár malých tetování má. Ale já po žádném netoužím, nikdy jsem k tomu neměl vztah.
Už víte, kde budete jednou s Kristýnou žít?
Asi poblíž Prahy. Chceme bydlet u nějakého většího města a v Praze už máme hodně společných přátel. Ale teď se nám líbí v Německu, pár let tam chceme ještě vydržet.
Kristýna Brabencová nejen o roztroušené skleróze
Jak jste se s Ondřejem seznámili?
Věděli jsme o sobě díky kamarádům z basketu. Pak jsme se potkali v baru a šli na rande, ale to nedopadlo nejlíp. Měla jsem pocit, že Onďa hrozně málo mluví. On zas, že jsem ho nepustila ke slovu.
(Ondřej: Šli jsme do kina, ale Kiki měla úplně jiné představy. Chtěla si povídat, zatímco já sledoval film.)
Myslela jsem si, že z toho nic nebude. Odjela jsem do Ameriky, ale dál jsme si psali.
Co vám chybí z USA?
Pláž a kamarádi. Ale Američani mi nechybějí, ráda jsem se vrátila do Evropy. Tváří se přátelsky, mažou vám med kolem pusy a pak zjistíte, že s vámi mají nějaký problém.
Kristýna Brabencová Nadějná reprezentantka pochází ze sportovní rodiny, děda Kamil Brabenec je jedním z nejlepších českých basketbalistů všech dob, táta hrál hokejovou extraligu za Brno či České Budějovice, hokej hrají i dva mladší bratři. S USK Praha skončila třetí v Eurolize, dva roky hrála na americké University of South Florida. Loni působila v německém Göttingenu, v nové sezoně bude hrát za Hannover. S Ondřejem jsou dva roky. |
A nyní žijete s Ondřejem v Německu.
Jsem spokojená. Už v sezoně jsme se vídali zhruba dvakrát týdně, hrála jsem v Göttingenu, hodinu cesty od Ondi. Po sezoně jsem se přestěhovala za ním do Braunschweigu. Spolu žijeme asi čtyři měsíce. I když spolu... Dva sportovci moc společných chvil nemají.
Jak prožíváte jeho zápasy?
Hodně. Nejhorší je, když zůstane ležet, to se o něj bojím. Moje mamka měla s tátou takovou domluvu, že když mu nic není, ať se hned postaví. Onďa prý občas leží jen tak, aby si odpočinul, zatímco já mám strach.
Najde se něco, čím vás Ondřej vytáčí?
Je sportovní maniak. Sleduje klidně i tři zápasy najednou v televizi, telefonu a počítači. Sedíme v obýváku, v televizi běží americký fotbal, zároveň koukáme na Euroligu a českou basketbalovou ligu nebo třeba tenis. Když už to trvá moc dlouho, řeknu: Stačí, taky si potřebuju povídat. (usmívá se)
V rodině máte řadu sportovců, jaké jste měla dětství?
Bojovné a soutěživé. Pořád jsme s bráchy hráli fotbal, hokej, soutěžili jsme třeba o to, kdo udělá lepší salto na trampolíně. Když jsme se přestěhovali do Židlochovic, přihlásila mě mamka na basket, který taky hrála. Nejdřív jsem se divila: Jak někoho může bavit házet na koš?
Předpokládám, že děda Kamil Brabenec, bývalý skvělý basketbalista, vám občas radí.
Ano, říká, abych víc střílela, asi má pravdu. O basket se dál zajímá, sleduje mě, bráchy a teď i Onďu. Hodně se bavím i s rodiči, to jsou mí největší fanoušci i kritici.
Diagnostikovali vám roztroušenou sklerózu, máte nějaká omezení?
Naštěstí ne, jen chodím jednou za půl roku v Brně na infuzi. Mám špatnou imunitu, jsem často nemocná, ale to je tak všechno. Hůř jsem to snášela psychicky. Bála jsem se, že nebudu moct mít rodinu, že jednou nevstanu z postele, že mě kvůli diagnóze nebude mít nikdo rád. Ale pak jsem našla Onďu. Byl jeden z prvních, komu jsem řekla o své nemoci.
