„Když mi Vojta s tou nabídkou volal a říkal: Neboj se, je to komedie, musím říct, že jsem byla trošku zklamaná. Vzhledem k tomu, že poslední dva shakespearovské kusy, ve kterých jsem hrála, byly taky komedie, líbil by se mi jiný žánr. Ale pak jsem si řekla, že je to jedno. Protože tak jako tak je to můj splněný sen,“ říká Aneta Krejčíková.
„V době, kdy jsem studovala konzervatoř, pro mě bylo nedosažitelnou metou být součástí Letních shakespearovských slavností. A Vojta mi ten sen připomněl. Hned po jeho telefonátu jsem vytáčela číslo svojí maminky, protože jsem z toho měla až dětinskou radost,“ dodává.
Je to zároveň poprvé od doby, co má děti, kdy bude v létě intenzívně pracovat. Točí totiž zároveň dva seriály. Kriminální na Primě a komediální s názvem Boží plán na Nově. V něm herečka ztvární postavu, která se věnuje netradičním pohřebním rituálům.
„Pro mě je důležité, s kým pracuji a jestli to jde hezky. S někým je složitější naladit se na podobnou notu a rytmus. Takže spíš než co zkouším, záleží mi na tom, s kým,“ říká Krejčíková. V Komedii omylů jsou to mimo jiných Marek Adamczyk, Vojtěch Vondráček a Sára Rychlíková.
„Jsem citlivá osoba, ovlivňuje mě naprosto všechno, ale snad umím i díky své práci v těch emocích nezabředávat moc dlouho,“ říká na adresu tragédií, které taky ráda hraje, protože miluje pestrost.
Komedie omylů má výhodu, že by na ni mohla vzít svoje děti. „Začínáme hrát až od půl deváté, tak nevím. Možná dcera by šla, je jí šest. Syna divadlo moc nezajímá, tak ho nechci trápit. Snažím se je kulturně vzdělávat a obohacovat. I syna, i když to není mnohdy úplně jednoduché. Ale beru ho na jiná představení, třeba na pohybové divadlo. To si myslím, že ho baví. Ale já akrobat nejsem, já jsem herečka. A to, co dělám, mému synovi zatím nic neříká,“ prozradila.
S dětmi jí pomáhají příbuzní. „Máme velkou rodinu a všichni jsou skvělí,“ říká Aneta Krejčíková, která už přes dva roky s otcem svých dětí tělocvikářem a fitness trenérem Ondřejem Rančákem nežije. Nerozuměli si dlouhodobě. Jak prozradila, nesoulad mezi nimi zaznamenala už před narozením potomků, později byla partnerovi trnem v oku její práce. Bez té si ale herečka nedokáže svůj život představit.
Uvažuje dokonce, že si najde agenta v zahraničí. „Ta myšlenka mě moc láká. Ale je tam trošku jazyková bariéra. Ve své práci angličtinu nepoužívám a čas na to, abych ji mohla pilovat, nemám. Ale moc by mě možnost pracovat se zahraničními produkcemi zajímala. Možná, když se objeví nějaké časové okno, tak se tímhle směrem vydám a vezmu si venku nějaký intenzivní kurz,“ prozrazuje.
Rozchodem, byť ho sama iniciovala, se trápila, vždycky chtěla pro děti úplnou rodinu. Ale teď je vše jinak. „Jsem šťastně zadaná. Můj přítel není z umělecké branže,“ prozradila.
Dá se ovšem očekávat, že premiéru inscenace na Pražském hradě si nenechá ujít. Aneta hraje Lucianu. „Je to sestra hlavní postavy (Sára Rychlíková) a nazvala bych ji vztahovou teoretičkou. V druhé půlce hry pak přechází z teorie do praxe,“ prozrazuje herečka.
„Jedna z postav jí nádherným způsobem vyzná lásku a ona celá rozkvete. Ale je tu problém, protože Luciana se domnívá, že jde o manžela její sestry,“ prozrazuje režisér Vojtěch Štěpánek.
Právě na záměně dvojčat je hra postavená. Jenomže Marek Adamczyk a Vojtěch Vondráček, kteří je mají hrát, nemůžou být fyzicky rozdílnější. „Roman Šolc je tak geniální výtvarník, že zařídí, aby byli úplně stejní. Nejspíš jim skryjeme vlasy a možná dáme i vousy,“ říká Štěpánek, který je mimo jiné uměleckým šéfem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.
Za prací musí dojíždět. „Děti jsou v Praze, chaloupku máme na Kokoříně, manželka je z Plzně, takže my těch adres máme požehnaně,“ usmívá se. „Určitě v Ostravě nezůstanu navždycky. Na těch šéfovských nebo kmenově režisérských pozicích by se lidé měli točit, nemělo by to zůstat na tom jednom člověku dlouho, aby se ten vkus mohl vyvíjet.“
Začínal jako herec. Hrál ve filmu Marta i v posledním snímku Karla Kachyni Cesta byla suchá, místy mokrá. Jenomže toto médium ho už neláká. Ani na televizi se poslední dobou nekouká, protože mu její tvorba připadá zaměnitelná. „Všechno vypadá podobně, herci hrají snad ještě méně než ‚civilně‘ a někdy mám pocit, že jediné, čemu je v televizi pořádně rozumět, jsou reklamy,“ netají se kritikou.
Zajímá ho divadlo. „V šuplíku mám pár her, co jsem napsal a v některých, které jsem už inscenoval, si zahrála i Kristýna. Režíroval jsem ji jak v současných, tak historických věcech a vždycky mě to s ní bavilo. Čekal jsem, co s tou rolí provede. Ona je naprosto samostatná,“ říká. Do budoucna by se mu líbila třeba jako Médea.
S Kristýnou Leichtovou má dvě dcery. Pohlaví třetího potomka nezná. „Máme to doma v obálce od pana doktora, ale ještě jsme se nepodívali. Zatím jsem neměl kuráž,“ říká Štěpánek.
„Ale já chci holku. Protože by pak mohly hrát Tři sestry,“ naráží na hru od A. P. Čechova. Přitom osmiletá Dorota, když ho doprovází do divadla, sleduje dění na jevišti z uctivé vzdálenosti. „Přitahuje ji to, ale zároveň je velká trémistka,“ říká Štěpánek. O dva roky mladší Rozárka se naopak nebojí ničeho. Otec byl u jejich porodu a chce si tento zážitek dopřát i potřetí.
14. října 2025 |























