Kdo stojí za vašimi outfity?
Na slavnostní ceremoniál mě oblékla skvělá módní návrhářka Lea Fekete, jejíž tvorbu mám moc ráda. No a ty „okuliare“, česky brýle, jsou dílem její sestry – dvojčete Dany Prekopové. Navíc mám i šperk ze stejného materiálu. Není to dokonalá souhra? (smích)
Vaše brýle mi nedají spát, poutají ohlas, kam vkročíte. Kdy padlo rozhodnutí takhle změnit svou image?
Je pravda, že zrak se mi zhoršil už před mnoha lety a já o sobě vím, že klasické brýle nosit nemůžu. Vypadám v nich jako ta nejpřísnější stará učitelka. Kterého předmětu nebudu říkat, protože můj manžel vystudoval matematiku a nebudu ho pomlouvat. Byl to právě můj muž, kdo pro mě kdysi brýle od Dany Prekopové v její optice objevil, takže je to jeho práce. Navázala jsem spolupráci s její optikou Yoko. A když to tak počítám, řekla bych, že mám doma od Dany tak deset kousků luxusních brýlí všech barev a tvarů. Nejnovější mám teď oranžové, které jsem měla právě na zahajovacím večeru filmového festivalu.
Zmínila jste, že je váš manžel matematik. Je tedy exaktně smýšlejícím partnerem, který vás kultivuje tímto směrem?
Spíš se o to snaží, což mě někdy rozčiluje. (smích) Informuje mě o umělé inteligenci a podobných novinkách, zároveň je ale také skvělým manažerem mých termínů a mým osobním šoférem. Občas mi říká: „Nezlob se na ten počítač, nezlob se na ten telefon, pak ti nebudou fungovat!“ Je úžasný a já touto cestou moc zdravím mého manžela Milana, ke kterému mě váže jeden zvláštní okamžik.
Před mnoha a mnoha lety jsem asi tak ze vzdálenosti dvě stě metrů spatřila vysokého muže s brýlemi, na které jsem byla vždy u mužů zatížená. A někdo známý mi řekl: „To je ten, o kterém jsem ti hovořil. A říkáme mu Pavouk!“ V tu chvíli mi hlavou proběhlo, že to bude muž mého života. A stalo se.
O neobyčejných lidských setkáních pojednává i nový film Bohdana Slámy Houpačky, který jste právě do Karlových Varů přijela představit.
Film vznikl podle stejnojmenné knihy Lucie Konečné a bude mít premiéru letos na podzim. V hlavních rolích se diváci mohou těšit na mě a Dagmar Havlovou, v dalších rolích pak na Alenu Mihulovou, Jiřího Lábuse, Jiřího Rendla a další. Houpačky jsou příběh o síle přátelství, chuti žít a také o tom, že si máme vychutnávat každou minutu našich životů. Nejde vyloženě o komedii, ale spíš o hluboký lidský příběh plný emocí, radosti ale i smutku. Víc prozrazovat nechci, běžte do kina!
S Alenou Mihulovou se potkáváte už ve třetím filmu. Dalo by se říct, že se z vás staly přítelkyně?
Naše společná historie se datuje do doby před jedenácti lety. Na to první setkání si pamatuji, jako kdyby to bylo včera. Tehdy mě přivezli do Beskyd, kde se natáčel film Domácí péče a Alenka, se kterou jsem se do té doby osobně neznala, mě přivítala slovy: „Já jsem se na vás tak těšila!“ Bylo to vzájemné a od té doby jsme hodně dobré přítelkyně, máme se hodně rády a po slovensky bych řekla: „Lúbime sa“, tedy milujeme se.
Pravidelně se setkáváme zde v Karlových Varech, ale i v Praze – několikrát jsem navštívila představení, kde Alena hraje. A kdyby někdy na delší dobu přicestovala do Bratislavy, má u mě dveře otevřené, na jak dlouhou dobu bude potřebovat.
Vzpomenete si, čemu jste se společně naposledy hodně nasmály?
My se spolu nejvíc smějeme ne jedna druhé, ale každá sama sobě. (smích)
Alena Mihulová o manželovi Karlu Kachyňovi: Věděl, kdo jsem, dřív než já sama |
Vraťme se ještě k vašemu nejnovějšímu společnému filmu, jehož motivem je podle vás i přítomný okamžik. Dalo by se říct, že je i mottem vašeho života?
Přesně tak. Mám takovou vlastní amatérskou teorii, která říká, že pokud je duše mladá, tak to tělo jí tak nějak dýchá na záda. To se odráží ve výrazu tváře, v očích. A i navzdory vráskám takový člověk prostě působí mladistvě. Nemám to nijak racionálně podložené, ale snažím se tak žít. A hlavně to všem radím.
Podpoříte vaši vitalitu občas i tak, že dáte tělu zabrat?
Jsem velký teoretik zdravého životního stylu, to na sebe musím prozradit. Ale vážně, občas mě mé tělo donutí si zacvičit nebo si zaplavat styl znak, protože ten je na páteř opravdu nejlepší. Opravdu občas překonávám svou lenost, stoupám do schodů, i když je v domě výtah. Tím jezdím dolů. A tak podobně. V kondici mě ale udržuje moje profese, té vděčím za minimum letargie a stále za nějakou tu aktivitu v mém životě.
