Rozhovor děláme na křtu kalendářů Anděl mezi zdravotníky a Muž roku. Mění se to u vás postupem let, nebo stále stejně koukáte po těch mužích, které tu vidíme procházet se do půl těla obnažené?
Proč bych se nepodívala? V mém věku se v podstatě už každý jenom dívá. A mohli by být obnažení i dole, proč ne. Já bych jim stejně neublížila.
Obnažení dole bez?
Přesně! Já jsem vždycky chodila na nudapláže a můžu vám říct, že jsem netušila, jak se příroda dokáže vyřádit.
Jak to myslíte? Co do tvarů?
Ano. To jsem netušila, co všechno se může z té spermie a vajíčka vyvinout. A každé je to jiné. To víte, že jsem si to prohlížela. Nás si zase z křoví prohlíželi úchylové a policajti, takže to bylo docela dobré. Ale tak samozřejmě, člověk se podívá, pro život je však pak potřeba něco úplně jiného. Mluvila jsem tu s Mužem roku, Jakubem Mádlem. Říkala jsem si „bože, on není jenom pěknej, on to má i v hlavě v pořádku“. To samé například Dominik Chabr, světový Muž roku 2022. První ročníky této soutěže, tam se šlo opravdu jen po kráse. Teď soutěží i trochu starší muži a přichází i ta krása vnitřní. Jsou inteligentní, nejsou to už jen nějací povrchní krasavci.
V devadesátých letech byl humor hodně nekorektní a vy jste se mohli s panem Miloslavem Šimkem vyřádit. Byl tam někdy tlak, ve smyslu „to je příliš tenký led, o tomhle nemluvte“?
Co se týká humoru, tak ne. Ale co se týká politiků, že „do toho by se nemělo“, to tak bylo. Ne na Nově, ale v České televizi. Já si myslím, že to byla s prominutím, že řeknu ten výraz, ale nic jiného mě nenapadá „předposranost dramaturgů“. Že se v podstatě báli. Proto jsme to potom chtěli dělat živě. Odkývali jsme se Šimkem vždycky všechno, ale scénář byl vždycky červený jak Rudé moře. Tak jsme si řekli, co jsme chtěli a dramaturgové z toho byli bílí, zelení a „jéžišikriste, to bude strašný!“ Nic z toho nikdy nakonec nebylo, akorát televizi vyhrožovalo pár politiků žalobami, ale ani ti je nakonec nepodali, protože jim to asi právníci rozmluvili, že by byli za blby.
Žaloba tedy nikdy nepřišla?
My jsme si to vlastně strašně přáli, aby přišla, protože já jsem měla všechno vždycky podložené, takže tam by u věcné mýlky asi nepochodili. Suďte se, politik versus humorista, to by byl krásný soud, ne? Jednou to hrozilo a Šimek dotyčné ministryni do telefonu povídá: „Ježíš, to jsme tak rádi, že nás budete žalovat. Máme jen takovou maličkou podmínku, abychom si celý ten proces si mohli natočit a potom úryvky z toho dávat do toho našeho pořadu.“ Pohádali se, ona zuřila, pak to položila a za půl hodiny volal její asistent a říká: „Zapomeňte na to, paní ministryně vám odpouští.“
Tehdy bylo stále docela čerstvě po listopadu 1989. Měli jste tendenci „kopnout“ si do politiků, kteří měli jako symbol třešně?
Víte co, to už asi ani takto nebylo. Oni se v podstatě hovadili sami, ale v zákulisí s nimi všichni ti politici spolupracovali, protože potřebovali jejich hlasy. My jsme to brali průřezem stran, to znamená, že když v tu chvíli nic neudělali, proč do nich kopat jenom z principu. Teď, jak vidíte, se vše spojuje a už je v podstatě berou. Nedávno Maláčová s Paroubkem řekli, že klidně pod názvem Stačilo Konečnou vezmou, protože chtějí společnou levici a jde o tu moc.
Mám žízeň jak Dáda, napsala Bubílková. Patrasová zareagovala |
Byla jste někdy ze situace u nás už natolik znechucená, že jste přemýšlela o tom, že poletíte za synem do Spojených států a už tam zůstanete?
To zase ne. Víte, Amerika je pro mladé. Syn je tam od osmnácti let. Tam si musíte budovat kariéru, aby vás přijali. Když tam přijdete, tak už jste buď takový špičkový odborník, že vás tam chtějí, ale když přijdete jako přistěhovalec, tak můžete nanejvýš čistit ulice, nebo dělat uklízečku, což dělají například mnozí Hispánci. Je tam i hodně takových, co foukají listí ze silnice, což vůbec nechápu proč. On to listí odfouká, ale když se to neodveze, jako že se to neodváží, tak je to tam za chvíli znovu a on může znovu začít.
Taková práce pro práci.
Může čistit jednu ulici celý den, celý týden, celý měsíc a furt je stejná. Ale on má za to nějaký příjem a není na dávkách. Já jsem si tam vždycky někde týden oddechla, když toho už na mě bylo hodně, nebo jsem letěla za synem. A viděla jsem tam ty chyby Ameriky, které ona samozřejmě také má. A zase jsem se ráda vrátila tady do tohoto marasmu. (smích)
