Jaká jsou vaše rána? Máte nějaký svůj rituál?
Moje rána jsou poměrně čilá, stejně jako celé dny. Mým rituálem je, že první věc, kterou po ránu uvidím, jsou psí čumáky. Saturnin s Bobem Marleym mě každé ráno přijdou vzbudit. Takže každý den začíná velmi roztomile.
Máte to tak, že se už nemůžete dočkat, až sáhnete po některém ze svých hudebních nástrojů?
Jak kdy. Většinou ano. Mám vždycky tolik práce okolo, že než se dostanu k tomu, abych cvičila, nebo skládala, uběhnou aspoň dvě hodiny. Prádlo, úklid, nákup, úředničina… To je pořád něco.
Zdá se, že vaší aktuální vášní je elektrická kytara. Co máte v plánu dál?
Plány si moc nedělám. Prostě se jen bavím úplně jakoukoliv prací, která se naskytne. Nevydržela bych jen tak sedět a nic nedělat.
Existuje něco, co by jste chtěla v hudbě umět, ale víte, že to nepůjde?
Většinu toho, co bych chtěla v hudbě umět, neumím. Vlastně mám pocit, že neumím vůbec nic… A kdybych si mohla vybrat, co bych opravdu chtěla umět… Chtěla bych umět dirigovat. To je opravdu krásné. A chtěla bych umět napsat nějaké velké orchestrální dílo. To je také krásné!
Jste jednou z nejproduktivnějších autorek u nás, na svém kontě máte nějakých 450 písniček. Co pohání ten váš rozjetý tvůrčí motor?
No, já se tím psaním tak bavím, že nemůžu přestat. Zkoušela jsem to, ale opravdu to nešlo. Měla jsem pak v hlavě úplnej popcorn. Prostě to nejde zastavit. Je to čirá radost.
Sama sobě jste i vydavatelkou a producentkou. Není to už moc?
Proč? Taky jsem sama sobě zvukařkou, textařkou, kytaristkou, basistkou, akordeonistkou, spisovatelkou, pradlenou, švadlenou, brašnářkou, kuchařkou, uklízečkou, psovodkou, řidičkou… Nikdy mi nepřipadalo, že je něčeho moc. Trápení je na světě zbytečně moc. Zbytečně si ho přiděláváme jeden druhému i každý sám sobě. Ale práce a poznání nikdy není dost. Jak říkala moje babička: V hrobě se eště naléžim!
Jsme v době boomu umělé inteligence, která zasahuje do všech odvětví. Zkusíte v ní pro svou tvorbu najít pomocníka?
Používám umělou inteligenci jako skvělou pomocnici při učení jazyků. Vytrénovala jsem si chaty speciálně na angličtinu, francouzštinu a italštinu, moc mi to pomáhá. Písňové texty s AI netvořím, ale třeba úřední dopisy, žádosti, to ano. Také jsem si nechala animovat některé fotografie mých prarodičů, praprarodičů a rodičů, to je fakt dojemné. Takže ano, používám AI při své práci, ale nenahrazuje moji kreativitu. Spíše ji rozvíjí.
Co vaše děti? Co spolu nejraději podnikáte?
Když byly děti mladší, většinu času jsme spolu trávili na lukostřeleckých závodech. Teď už svůj volný čas tráví hlavně se svými kamarády a partnery, ale i tak si občas uděláme třeba s dcerou výlet do Vídně, projdeme galerie a zajdeme na Vídeňskou filharmonii. Na koncerty spolu chodíme i v Praze. Ona má moc ráda soudobou vážnou hudbu, takže konečně mám někoho, kdo tuto vášeň sdílí se mnou. Se synem si stále občas jedeme zalukostřílet, teď aktuálně jsem jeho mentorkou pro řízení auta, takže podnikáme i autovýlety.
Vaši rodiče byli vojáci z povolání – máte v sobě i něco z vojenské disciplíny?
Asi ano. Bez disciplíny v showbyznysu nevydržíte moc dlouho.
Co si myslíte o krédu Emila Zátopka: Když nemůžeš, tak přidej?
No, je to dobré krédo. Aspoň pro běh určitě. Ale v životě je potřeba někdy i zvolnit, nebo se na chvíli dokonce zastavit. Už jen třeba proto, aby se člověk podíval, jak ten závod běžel, co se mu povedlo a kde má přidat příště.
Kdyby jste měla popsat svou podstatu, jak by to vypadalo?
Jsem jemná a zranitelná.
Čím momentálně nejvíc žijete?
Teď zrovna řeším naše bydlení, stalkera, píšu nějaké písničky a texty na zakázku, raduji se z nového singlu, připravuji online školu a ze všeho nejvíc se raduji ze svých dětí.
Prozradíte nějakou bizarní historku ze svého života poslední doby?
No, bizarní asi žádnou z poslední doby nemám, ale před časem se mi stal obrovskej trapas. Asi větší se české písničkářce stát nemůže. Na album Nebe je odemčené jsem nahrála chorál Svatý Václave. Myslím, že posvátnější píseň asi v Čechách nemáme. No a jak jsme dělali obal, tak zaúřadoval tiskařský šotek a uvedl mě jako autorku hudby a textu. Tím jsem se, myslím, stala takovým Chuckem Norrisem české hudby, protože jsem svoji první píseň napsala 800 let před tím, než jsem se narodila… Škoda, že na Ochranném svazu autorském mohu žádat tantiémy jen asi tři roky nazpátek.
