Jak jste vnímala situaci spojenou s pandemií?
Přestože se záhy zarazily projekty, které mě moc bavily, a navíc přišly po období, kdy jsem měla realizace v oboru méně a spíše se věnovala kapele, tak jsem si překvapivě vůbec nezoufala. Možná jak toho začalo být moc najednou, v Pomádě navíc nemám alternaci, odpočinek se mi vlastně hodil.
Kromě toho jsme si s partnerem pořídili domek a v druhé vlně i pejska, takže jsme měli spoustu času se mu věnovat, a já navíc propadla zahrádkaření a pěstitelství. Asi jsem nevědomky navázala na svého nedávno zesnulého milovaného dědečka, známého zahrádkáře, který se svými objevy a výpěstky nejednou vystupoval i v televizi. Byli jsme spolu vůbec hodně spojení, dědeček žil mou profesí, natáčel všechny moje koncerty a moc mě mrzí, že se nedožil mých rolí, které přišly až po jeho odchodu.
Vnímám ale zvláštní spojitost mezi těmito událostmi, jako kdyby ztráty v životě člověka měly být později nahrazeny jinými dary. Dědeček byl pro mě vůbec velkou inspirací, cvičil například i jógu a byl to právě on, kdo mě učil, jak přistupovat k životu. Říkával: „Mysli pozitivně, jednej pozitivně, a budou se ti dít pozitivní věci.“
O tom, že si umíte plnit sny, ostatně svědčí i vaše hostování v divadle Kalich, kde jste po letech získala hlavní roli v muzikálu Pomáda.
Nabídka přišla před vypuknutím pandemie a je pravda, že role Sandy byl tak trochu můj sen. Kdysi jsem na ni totiž dělala konkurz. Byl to jeden z mých prvních konkurzů vůbec. Pomádu režíroval Ján Ďurovčík a neprošla jsem pohybově, takže jsem se automaticky nemohla ani zúčastnit pěveckého kola. Pomáda je totiž jeden z choreograficky nejnáročnějších muzikálů vůbec a já si v té době tanečně vůbec nevěřila. Na základní umělecké škole mi dokonce učitelka říkala, že já tančit nikdy nebudu. A ono je to přesně naopak. Skoro v každém muzikálu, kde vystupuji, je doménou právě tanec. Sny si tedy plním a děkuji tam nahoru.
Lockdown ale vše zastavil, stejně jako moje účinkování v úžasném projektu Czech Cabaret Show v divadle Royal na pražských Vinohradech a spoustu dalších rozjednaných příležitostí, které se buď odložily, nebo neuskutečnily. Teď už je ale zase vše ve hře, oprašujeme o sto šest, tak snad už! Musím to zaklepat.
Vypadá to, že Praha je vám malá. Za prací hodně cestujete.
V Ostravě v Divadle Jiřího Myrona účinkuji ve West Side Story a Jesus Christ Superstar, ve Slováckém divadle v Hradišti je to zase Chicago, v Praze na Broadwayi navíc Láska nebeská.
Cestování se stalo stylem mého života, a přestože řídím velmi ráda, pro tyto dlouhé cesty jsem vděčná za vlak. Využívám čas vlastně možná i víc, než kdybych si ho měla udělat doma. Studuji role, učím se scénáře, když je volné kupé, tak dokonce i choreografie. Občas si musí lidé myslet, že jsem blázen.
Ještě při studiích na JAMU ve druhém ročníku jsem začala hostovat v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě v muzikálu Jesus Christ Superstar a v tomto období jsem vlastně „žila“ ve vlaku. Brzo ráno cesta do Ostravy, odpoledne už jsem seděla na hodině herectví v Brně a tak se to stále střídalo. Bylo to náročné, ale přitom neskutečně naplňující pocitem, že dělám na sto procent to, co miluji. Kočovné povolání, to k divadlu a herečce na volné noze zkrátka patří.
Eliška Machačová alias Ella
Na to, že jste nedávno absolvovala JAMU, jste dost vytížená.
Je to tak, diář se mi docela zaplnil. Během studia toho moc stíhat nešlo, tato škola je přece jen dost časově náročná. I přes vytíženost jsem ale nezahálela a shodou všech okolností a náhod vznikl projekt Ella, kde figuruji jako zpěvačka. Byl to náš společný nápad s hudebníkem a tenkrát ještě kamarádem, dnes už partnerem Adamem Malíkem, který pro mě navíc postavil skvělou kapelu a je autorem většiny mých skladeb.
Začali jsme docela zostra, když naším prvním koncertem bylo předskakování kapele Buty, následně jsme si to střihli před vyprodaným koncertem slovenské kapely No Name. Tenkrát to byl pro mě šok ve všech směrech. Nedávno jsem koukala na záznam z toho koncertu a měla jsem záchvaty smíchu. Byl to křest ohněm. Ella je náš srdcový projekt a vlastně nejvíc jsem zde sama sebou a svým pánem. Na podzim roku 2019 vyšlo již druhé CD s názvem Nahá ve větru, které jsme křtili ještě před pandemií v Malostranské besedě v Praze, kde byl mým hostem zpěvák Petr Bende. Takže ano, pokud zrovna není pandemie, tak se nenudím.
Máte v repertoáru nějakou písničku, která je přímo o vás dvou ?
Teď když se ptáte, tak mě hned napadla skladba Ty a já z mého druhého alba. Ale paradoxně písničky se nesnažíme psát, skládat přímo na tělo. Vycházíme většinou z nějakého momentálního pocitu. Buď hudby, nebo textu. Pravdou ale je, že člověk vždycky vychází tak nějak ze sebe a svých zkušeností. Texty vznikají většinou tak, že napíšu naší textařce Markétě Andělové nějaké téma, o kterém chci zpívat. Dále pošlu planý text s mými myšlenkami, pocity, splíny, zkrátka o tom všem, co chci, aby v písničce zaznělo, a ona to dá do nějakého konkrétního tvaru. Adam to pak zhudební.
Anebo naopak Adam přijde s nějakým hudebním námětem a Markéta se ho snaží textově naplnit, dle mých požadavků a přání. V tomhle jsem docela náročná. Já si na své vlastní texty zatím netroufám. Něco mám, ale zatím schované v šuplíku. Složila jsem prozatím hudbu k jedné z našich skladeb. Když teď tak o tom přemýšlím, tak jednu písničku, která je o nás dvou, ale přece jenom mám. Dostala jsem ji kdysi jako dárek k narozeninám, ale ta není na žádném CD a je čistě soukromá.
Eliška Machačová a Adam Malík
Spojila vás JAMU, kterou Adam také studoval?
Paradoxně vůbec ne. Když Adam absolvoval hru na klarinet, já na JAMU teprve nastupovala. Musím mu ale poděkovat za cenné hudební rady a inspirace, které z jeho strany po celou dobu mého studia nepřestávaly přicházet. Seznámil nás ale vlastně můj taťka, který v mém rodném Opočně kromě ochotničení pořádá i hudební akce. Na jednu takovou pozval Adamovu kapelu AC/CZ, což je český revival AC/DC, a tam jsme si padli do oka. Tedy vlastně až na druhý pohled, když to tak nějak zkrátím. (smích)
Jak se vám hrála role babičky ve vašem absolventském představení Tajný deník Adriana Molea?
No to bylo něco! Nejdřív se mi moc nelíbilo, že mám tuhle postavu hrát. Dá se říct, že jsem byla dost naštvaná. Ale pak jsem pochopila, že je to vlastně moje velká zkouška, můj první velký protiúkol. A moc jsem si ho ve finále užila. Už se těším na ten další, který doufám v mé činoherní kariéře jednou přijde. Po tomhle bych se klidně nebránila ani roli chlapa! (smích)
Jak vnímáte neúspěchy?
S odstupem času jsem zjistila, že takzvané neúspěchy jsou vlastně relativní. V našem oboru, kde jsem neustále vystavována tomu, že musím někomu něco dokazovat, si zkrátka na neúspěchy zvyknete. Patří to k naší profesi. Zpočátku je to dost bolestivé a mnoho lidí to odradí. Máte nějaké naivní představy, které mnohdy nevyjdou podle plánu a někdy to mladému člověku vezme iluze. Bohužel vydrží jen ti, kteří se dokážou zvednout a pokračovat dál.
Já jsem byla například zklamaná, když jsem se po Konzervatoři Jaroslava Ježka nedostala na DAMU, protože mě v té době začala zajímat hodně činohra. A paradoxně jsem se dostala na JAMU do Brna, kam jsem ze začátku vůbec nechtěla. Vše je zkrátka tak, jak má být. Jsem ráda za všechny zkušenosti, příležitosti a lidi, které na své cestě za sny potkávám. Stejně tak zajímavý je i osud mojí role Sandy v Pomádě. Před lety jsem konkurzem neprošla, a teď ho naopak vyhrála. Věřím, že přání a touhy se plní, ale často jinak a jindy, než si to představujeme. Všechno prostě asi řídit nemůžeme.
Eliška Machačová alias Ella
Co vy a sebepropagace na sociálních sítích? Na vašem YouTube kanálu jsou k vidění vaše hudební videa se spoustou zhlédnutí.
V tomhle jsem spíš staromilec. Sociální sítě mi moc neříkají, i když samozřejmě nějak na nich funguji. Hudební videa jsou něco jiného, beru je jako přímou prezentaci své tvorby. Jednu dobu jsme se jim hodně věnovali, ale je pravda, že poslední vzniklo před dvěma lety. Jako by s pandemií na čas usnula i inspirace.
Videoklipy beru jako takové krátké filmy, kde můžu zužitkovat všechno, co jsem se ve svém oboru naučila, od zpěvu přes herectví až samozřejmě po tanec. Jak ale ukazují statistiky sledovanosti, videoklipy tak, jak jsme je znávali dřív, už nejspíš diváky přestávají zajímat. Klasické tříminutovky s dlouhými záběry a romantickým příběhem, což je přesně můj šálek kávy, lidi prostě už zdržují. Na Instagramu jim dnes stačí patnáctivteřinová storíčka, a je to!
Videoklip k písničce s názvem Zůstat dokonce vznikl pod mořskou hladinou.
Jak jsem se později dozvěděla, trochu jsem tím riskovala i život. Coby nezkušená potápěčka s rychlokurzem, kde jsem musela předstírat zpěv pod vodou, vykonávat různé činnosti a pak vždy rychle vyplavat a nadechnout se, bylo opravdu náročné. Strávila jsem několik dnů a několik hodin pod vodou. Když natáčení skončilo, tak mě vlastně přišlo zvláštní, že pod vodou nejsem. Režisér Tomáš Krejčí věděl přesně, co chce a původně měl v plánu, že se ponořím do nějakých deseti metrů a budu si přidechovat z bomby. Náš instruktor mě ale vyvedl z omylu s tím, že tento způsob potápění by mi mohl údajně úplně zlikvidovat plíce. Ještě že to šlo natočit i jinak, méně dramaticky.
