V dětství jste chtěla být učitelkou, role Vochomůrky vás ale přilákala k herectví. Nechtěla jste s ním někdy takzvaně praštit?
Jednu chvíli mě divadlo přestávalo bavit, nějak jsem si nedovedla představit, že to tak bude až do konce mého života. Naštěstí jsem po vítězství ve výběrovém řízení nastoupila do Českého rozhlasu, kde jsem nejdřív vymyslela a pak i vybudovala stanici pro děti Rádio Junior. Tu jsem potom jako šéfredaktorka vedla. Byla to nádherná, smysluplná práce, kvůli které jsem pochopitelně omezila své soukromé umělecké projekty. O to sladší je můj návrat zpět na volnou nohu. V klidu si píšu disertační práci o masmediální a marketingové komunikaci a znovu řádím na jevišti.
Roli učitelky jste si aspoň zahrála ve vašem vůbec prvním velkém seriálu Okres na severu.
To je můj herecký pravěk. Byla to role, kterou mi nabídl režisér Evžen Sokolovský, když režíroval jedno naše představení na DAMU. Byl to hromovládce, ale mě si kvůli mé proříznuté puse oblíbil. Jednou na mě při natáčení křičel z režie přes mikrofon do studia nějakou připomínku. Já před celým štábem i kolegy stejně hlasitě odpověděla, že má pochopitelně pravdu, ale že nemusí křičet, že se ho nebojím. Chvíli bylo hrobové ticho, všichni na place ztuhli, ale pak se ozval typický chrchlavý smích pana režiséra. Byl to prima nezamindrákovaný chlap.
Sledujete novodobé české seriály nebo televizní pořady?
Nejradši mám americké krimiseriály, jsou to pohádky pro dospělé. Ale občas sleduji i české seriály kvůli kamarádům, kteří v nich hrají. Chválím a raduju se z jejich úspěchu.
Coby herečka jste prošla mnoha konkurzy, které z nich pro vás byly ty nejzásadnější?
Rozhodně konkurz na roli Ofélie v Shakespearově Hamletovi, díky které jsem dostala angažmá v Národním divadle. Spolupráce s režisérem Miroslavem Macháčkem mě ovlivnila na celý život. A tříkolové výběrové řízení do Českého rozhlasu. Bylo nás nejdřív padesát, pak deset, pak tři, absolvovali jsme psychologické a vědomostní testy. Hodilo se mi, že jsem z divadla zvyklá pracovat s trémou a že ze sportu mám výdrž.
Vzpomenete si dnes na nějakou repliku z Ofélie? Která vámi ztělesněná postava byla pro vás ta nejzásadnější?
Co nepotřebuju, to z paměti vymazávám, přestože právě Ofélie patří právě k těm mým nejzásadnějším rolím. Z poslední doby jsou to role matky představené v muzikálu Jeptišky v Divadle Na Fidlovačce a královny Ahinsy v muzikálu pro děti Zahrada divů v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla. První zmíněné představení hrajeme už sedmým rokem a ta role mi pomohla udržet kontakt s jevištěm při mé manažerské práci v rádiu. To druhé mělo premiéru před měsícem. Krásnější návrat na divadelní prkna jsem si ani nemohla přát – velký orchestr, velké obsazení, výteční kolegové. A teď mě čeká na Fidlovačce vánoční představení, ve kterém přebírám roli po Elišce Balzerové.
Většinou to býváte vy, kdo poskytuje rozhovory. Jak vás baví stát na opačné straně v pořadu Noční Mikrofórum, který už roky moderujete?
Noční rozhovory s hosty z různých oborů mají úplně jinou atmosféru než jakékoli jiné rozhlasové pořady vysílané přes den, mohou být intimnější. Baví mě ze známých lidí vymámit, co ještě nikdy nikde neřekli. A představit zajímavé profese a záliby těch méně známých. Většinou se mi to daří.
Zalitovala jste někdy odmítnuté role? A naopak, zalitovala jste někdy, že jste danou roli přijala?
Věříte, že se mi to nikdy nestalo? Nebo že bych už byla tak sklerotická?
Ve svých pořadech jste ztvárnila velké osobnosti historie jako například Edith Piaf, Fridu Kahlo. Jak ovlivnily váš vlastní život? Co svého jste v nich našla?
Především to byla spolupráce s režisérkou Olgou Struskovou. Před dvaceti lety mi nabídla účinkování v televizním pořadu o čínském bojovém umění taiči, kterému se od té doby věnuju. Pak přišly zmíněné role a následně i moc hezké přátelství. Edith i Frida byly velmi silné osobnosti s barevným životem. Můj život byl, je a určitě ještě bude také hodně barevný.
Jste ženou mnoha talentů, kdybyste si však směla vybrat jen jeden směr, kterým byste šla?
Teď mám před sebou kurz mediace. Chtěla bych pomáhat dohodě mezi znesvářenými stranami – především mezi rodiči, kteří se spolu nedokážou domluvit, a tím trpí jejich děti. Zúročila bych tak i svá studia psychologie a sociální komunikace nebo zkušenosti z koučingu. Tvorbě pro děti se věnuju přes čtyřicet let, bez opravdového zájmu o ně bych dávno vyhořela. Věřím, že díky tomu všemu budu důvěryhodná i jako mediátorka. Je to z mého pohledu smysluplnější činnost než herectví. To mi sice přináší ohromnou radost, ale cítím, že mě zároveň štve i jistá povrchnost této profese, protože v ní nejde o život.
Jste nejznámější propagátorkou taiči u nás, dokonce ho učíte. Co přesně pro vás toto pradávné čínské cvičení znamená, co vám přineslo do života?
Vždycky jsem sportovala, ale teprve taiči si mě přitáhlo natrvalo. Trénink mysli i těla, cesta k rovnovážnému stavu a spousta senzačních lidí, které jsem díky němu poznala. To je to hlavní, co mi do života přineslo.
Králi, já mám nápad (1984)
Všechno nebo nic (1984)
Zora Jandová (2017)
Prý jste díky němu zabloudila v Číně…
Jela jsem v roce 1999 za svým učitelem. Bylo to, jako bych jela do Budějovic, ale místo v Českých Budějovicích se ocitla v Moravských. Jenže se to musí násobit velikostí Číny. Zkrátím to – vzniklo to špatnou domluvou. Nakonec z toho bylo nádherné improvizované čtrnáctidenní cestování, protože se ukázalo, že bych do správného místa nestačila z druhého konce Číny dorazit a ještě stihnout letadlo domů.
Na čem momentálně pracujete, čím se zabýváte?
Nejdřív musím dopsat tu disertačku a pak si trošku odpočinout a nabrat síly. Naštěstí je tak krásný podzim. Na zahradě jsem posbírala ořechy. Než je všechny vylouskám, budou Vánoce.
