Se Zlatou Adamovskou se setkáváme na křtu kalendáře moderátora Aleše Cibulky. Fascinují vás dodnes prvorepublikové tváře filmu?
Mě fascinují hlavně ty filmy, které jsou samozřejmě někdy červená knihovna a někdy vážná a velká dramata. Ale ti herci byli prostě skvělí. Žádný civilismus. Dokázali přenášet emoce. Dnes mám pocit, že se někteří herci za ty emoce stydí. Ale to je přece to, co diváky zajímá, ne?
Za jaká shledání s hereckými ikonami z té staré generace jste vděčná? Kteří vám dali něco do toho vašeho osobního i hereckého života?
Určitě je to plejáda herců z Vinohradského divadla, kde jsem byla dvacet let v angažmá. Ocitla jsem se tam poprvé v sedmnácti letech jako hostující studentka konzervatoře. Už tehdy jsem měla možnost si tam zahrát s Martinem Štěpánkem, Radkem Brzobohatým, Jardou Hanzlíkem, s panem Kopeckým, Jiřinou Bohdalovou, Jiřinou Jiráskovou, Janou Štěpánkovou, Ivou Janžurovou... Těch jmen je strašně moc. Jsem ráda, že jsem vedle nich mohla vyrůst a učit se od nich.
Ve snímku Mladý muž a bílá velryba na motivy románu Vladimíra Párala hrála Zlata Adamovská s Janou Brejchovou.
Léta fungujete nejen v osobním, ale i v pracovním životě společně s Petrem Štěpánkem. Dá se říci, že je v něčem ta souhra v divadle kouzelnější, než v tom osobním životě?
My si soukromí na jeviště netaháme. Na jevišti se k sobě chováme jako herečtí partneři, kolegové, kteří na sebe slyší, mají stejný názor na herectví. Na to, jak sdělovat situaci, jsme takoví poctiví herci, bych řekla. Ctíme plán režiséra. Nejsme takoví, že bychom si tam improvizovali. To představení vypadá vlastně víceméně úplně stejně na premiéře, jako na sté repríze.
Je vaše láska nyní po letech v něčem jiná? Pomohou ty životní zkušenosti, abyste si řekla „Jo, teď je to opravdu stoprocentní – to, co jsem celý život chtěla“?
Kdyby to tak bylo, tak by lidi museli počkat do šedesáti let, sbírat zkušenosti a pak teprve najít to pravé ořechové. Ale ono to tak není. Prostě se buď zabouchnete, nebo nezabouchnete. Buď máte to šimrání v žaludku a chcete toho člověka vidět stále častěji, nebo ne. Může vás to potkat v jakémkoliv věku, v jakékoliv intenzitě a nedá se tomu zabránit. Někdo to potká už ve dvaceti, ten vztah nevyvane a nezevšední a ti lidé spolu zůstanou třeba čtyřicet let.
Spadl na zem, myslela jsem, že přebral, vzpomíná Adamovská na zásnuby |
Petr Štěpánek je vaším třetím manželem. Předtím jste žila s hudebníkem Vadimem Petrovem a spisovatelem a publicistou Radkem Johnem, se kterým máte dvě děti.
Ano, já už jsem potřetí vdaná a troufla bych si říct, že s Petrem máme teď krásný vztah. Užíváme si to. Těch třecích ploch je už daleko méně, protože jsme nezaložili rodinu, nemáme každodenní starosti, kam odvést děti a tak dále. Už se nehoníme za kariérou. Užíváme si navzájem sami sebe, volný čas, cestování a společnou práci. Já jsem teď hodně spokojená, ale nemůžu říct, že bych ty předchozí vztahy zatratila. To bych nikdy neřekla. Je to o životě, o tom, jak si ho sám naplníte a jak si ho budete užívat.
Váš hlas je v dabingu léta spojený s herečkou Meryl Streepovou. Vzpomenete si ještě na začátek devadesátých let, kdy vycházely všechny zahraniční filmy na VHS? Dostávala jste zpětnou vazbu od veřejnosti?
Já si hlavně pamatuji, jak jsem poprvé dabovala Meryl Streepovou. Bylo to ve filmu Sofiina volba. To byl film, který tehdy Vladimír Železný jako ředitel televize Nova koupil na úplné zahájení vysílání. Ještě chtěl tehdy uměleckou televizi. Zavolali mi, zda mám čas – „je tady nějakej film se Streepovou“. Bylo to těžké psychologické drama a můj hlas tehdy sedl k té hlavní představitelce. Od té doby jsem začala filmy s Meryl Streepovou dabovat. Nabídky přicházely a přicházejí dodnes. Ohlasy jsou moc fajn. Za nadabování jsem dostala i Cenu Františka Filipovského. Vlastně se těším na každou zmínku o tom, že tato herečka točí další film. Říkám si „jo, bude dabing!“
Například ve filmu Smrt jí sluší je tato herečka naprosto fenomenální.
Smrt jí sluší je super film, to musím říct. Je to skvělá parodie, taková fraška na věci, které vás obklopují. Moc jsem si to užívala. Ona je tak všestranná a proměnlivá, to mě na ní vlastně baví úplně nejvíc. Ty hezké role jí vlastně trochu závidím, ale jsem ráda, že si je můžu alespoň tím namluvením také malinko užít. Třeba film Ďábel nosí Pradu, tam předvedla také úžasný výkon. Nebo ve filmu Divoká řeka. Ona se dokáže nádherně proměnit a to mě baví.
Když vytáhnu ještě jednu ikonickou věc z devadesátých let, byl to seriál Vražedné pobřeží. V českém znění Zlata Adamovská, Martin Zounar a další. Jak na to vzpomínáte?
Tak já vám řeknu, jak na to vzpomínám. Psal se rok devadesát pět a já jsem lezla do studia na Strahově do třetího patra v požehnaném stavu. Byla jsem tehdy v osmém nebo devátém měsíci. Dabovala jsem snad ještě týden před porodem, aby se to stihlo. Ale moc mě to bavilo! Mělo to šmrnc, mělo to humor, byla to detektivka, takže i napětí. Vím, že jsem se jen modlila, ať tam neporodím v tom studiu, že to by se mi asi moc nelíbilo. Ale mám to spojené s narozením mého druhého dítěte, syna Petra.
Kdybyste závěrem mohla pozvat diváky na nějaké vaše představení, kde vás mohou vidět?
Pokud budete mít čas a chuť, zavítejte do divadla Studio DVA na Václavském náměstí, které má také malou scénu v ulici Na Perštýně 6. Má dvě scény a já hraji na obou. Na té hlavní scéně hraji v inscenaci Bez roucha, což je taková komedie z divadelního zákulisí a pak také ve inscenaci Tři grácie z umakartu – to je takové hodně ženské téma, kde se řeší nadváha, vztahy, chlapi. Je to o setkání dvou sester po třiceti letech. Na Malé scéně pak s Petrem hrajeme v tragikomedii Vzpomínky zůstanou, kterou jsme si přinesli i z Divadla Ungelt. Premiéra byla už v roce 2011. Hrajeme ji třináct let, pořád je vyprodáno a pořád se lidi baví. Je to takové milostné drama.
