Jak se vám jezdí po Praze, která je oblepená billboardy divadla Studio Dva, kde je i vaše tvář?
Nejvíc mě na této reklamě baví, že je výrazná, jasná, vkusná, prostě nepřehlédnutelná. Na snímcích fotografky Lenky Hatašové se už roky divákům prezentují herci ze Studia Dva, takže mě těší, že jsem v dobré společnosti. A protože jezdím i tramvají, tak se někdy svezu sama se sebou.
Momentálně jsem na plakátech s kolegyněmi Ilonou Svobodovou a Anežkou Rusevovou. Hrajeme spolu totiž v komedii Tři grácie z umakartu, která má u diváků nebývalý úspěch. Hra o setkání dvou sester po třiceti letech je plná překvapení, humoru, ale i dojetí a poznání. Jsme rádi, že se po uvádění na Letní scéně Vyšehrad a na Tvrzi Divice přesune od září na velkou scénu Studia Dva na Václavském náměstí.
Ve vašem dnes už kmenovém divadle hrajete i po boku mladých herců, jak vnímáte jejich divadelní herectví? V čem se jejich generace řemeslně liší od té vaší?
Herec je většinou tak dobrý, jak dobrého má režiséra. A u mladých kolegů to platí dvojnásobně. V divadle Studio Dva hraje spousta mladých talentovaných herců, většina z nich je vybavena pěvecky i pohybově velmi dobře, ale potřebují režijní vedení a příležitosti. Sbírají zkušenosti a možná si neuvědomují, že pel mládí jim časem nebude stačit k tomu, aby diváky zaujali.
Herecké řemeslo má svoje pravidla, jejichž základem je, aby vás bylo slyšet, aby divák rozuměl nejen tomu, co říkáte, ale hlavně tomu, jak a proč vaše postava tak jedná. Prostě aby vaše konání na jevišti bylo pravdivé. Jednoduše řečeno, divák vám vaše jednání na jevišti, ale i před kamerou, musí věřit. No a pokud k tomu všemu přidáte svoji osobitost, nezaměnitelnost a hlavně talent, jste na dobré cestě k úspěchu.
V muzikálu Starci na chmelu jste ztvárnila roli profesorky přezdívané Jana Ámosa, kterou v legendárním filmu hraje Irena Kačírková. Podívala jste se na film v rámci zkoušení?
Film jsem už v životě viděla několikrát, ale právě před zkoušením jsem se na něj záměrně nedívala, abych nebyla moc ovlivněná a abych se nesnažila postavu profesorky nějak kopírovat. Navíc jevištní forma a pojetí jsou v divadle trochu jiné, moje „soudružka“ profesorka, ač to se studenty myslí dobře, také zároveň dobře slouží režimu, ve kterém se děj hry odehrává.
Jaké pocity ve vás vyvolávají tóny hitu Milenci v texaskách?
Nádhera. Vždycky se přistihnu, jak se začnu usmívat a když sleduji skulinou ze zákulisí diváky, tak ti si dokonce zpívají většinu písniček spolu s herci. Nejen, že jsou to dnes už pomalu zlidovělé melodie, ale písničky mají také krásné poetické, ale i chytré nadčasové texty. Navozují atmosféru prázdnin, prvních lásek a mladistvé nespoutanosti. Nikdy se neomrzí, je radost jim naslouchat.
Po dlouhém lockdownu si užíváte opět hraní, ale podle vlastních slov jste volný čas během karantény trávila především úklidem. Našla jste něco překvapivého? Zbavujete se věcí snadno?
Ano, opravdu jsem se snažila si udělat ve věcech pořádek, taky proto, že jsem na to měla dostatek času. Našla jsem spoustu věcí, které jsem odložila, protože by se mohly někdy hodit. Vyhodila jsem proto spoustu drátků, krabiček, gumiček, bot, triček, starých smluv, nepotřebných dokladů, květináčů a podobně.
Objevila jsem desky s kresbami mých dětí, když byly malé, s věnováním „milované mamince“ a to mě dojalo. Pár exponátů jsem si magnetkami připnula na lednici a každé ráno mám důvod se usmívat. Vůbec se teď snažím věcí se zbavovat a novými se nezahrnovat. No nevím, jak dlouho mi to vydrží. Nicméně k některým drobnostem mám citový vztah, jsou součástí mého života a těch se nezbavím nikdy.
Pomohl vám covid i jinak, s úklidem ve vlastním životě?
Rozhodně. Ze začátku lockdownu jsem si připadala, jako by někdo naráz zastavil kolotoč, na kterém se točím. Když jsem pak onemocněla covidem-19, zastavil se čas úplně a jediné, co jsem si přála, bylo uzdravit se, přežít. Bylo mi opravdu dost mizerně. A jelikož nás poslední dobou navždy opustilo několik kamarádů a známých, dělám všechno pro to, abych si čas, který je mi tady vyměřen, užila a nepromarnila.
Díky prodělanému covidu máte sice dostatek protilátek, ale dodnes prý pociťujete jeho následky. Jak utužujete své zdraví, jak se dostáváte do kondice?
Máte pravdu, protilátky mi vytvořila moje imunita, mám jich dostatek. Přesto tato moje silná pozitivita ochrany před onemocněním covid-19 není uznána jako alternativa k očkování, což je přeci způsob, jak získat protilátky, ne? A já jich mám možná víc než očkovaní jedinci. Lékaři mi očkování v mém případě vyloženě nedoporučují.
Cítím se diskriminovaná, že moje protilátky nejsou uznatelné k potvrzení mojí bezinfekčnosti. Teď už jsem docela v kondici, ale dva měsíce po prodělání nemoci jsem sotva vyšla schody a odehrané představení Misery pro mne bylo srovnatelné s uběhnutím maratonu. Naučila jsem se víc odpočívat a musím říct, že to vůbec není špatné.
Bez jakého rituálu se váš den rozhodně neobejde?
Rituály nemám moc ráda, jsou dost často svazující. Ale ranní kávička od mého manžela mě pokaždé potěší.
Co máte momentálně před sebou, soukromě i profesně?
Já mám plánů! Ale taky i povinností. Mezi ty patří představení na Letní scéně Studia Dva na Vyšehradě, nově nastartované natáčení Ordinace v růžové zahradě, čtení pohádek na spaní pro malé děti do interaktivní knihy, divadelní zájezdy, dabing…
Kromě práce se těším na dovolenou u moře, práci na chalupě, na užívání si s vnoučaty, na setkávání s přáteli, na výlety na elektrokole doma i za hranicemi, na pobyt v lázních, na zajímavé knížky, na život bez zákazů a příkazů, bez přetvářky a lží. To z duše nenávidím.
23. května 2014 |
